Článek
Pro mnoho obyvatel bývalého Československa to byla často jediná možnost, jak strávit svou dovolenou u moře. Co na tom, že hodně studeného. Ostrov Rujána v bývalé NDR je dodnes krásnou destinací s borovými lesy a jedno z nejnavštěvovanějších přímořských míst v Německu. Oproti době socialismu se destinace výrazně proměnila, ale její základní charakter – dlouhé písečné pláže a chladnější Baltské moře – zůstal stejný.
Aspoň nějaké moře
„Moře bylo studené, ale byli jsme nadšení, že jsme alespoň u nějakého moře.“ „Nejvíc si pamatuju vítr a proutěné koše na pláži.“ „Děti byly nadšené z výletů a jídla, dospělí spíš z toho, že vůbec vyjeli za hranice.“ „Všude čisto, v pekárnách koblihy a mořské ryby každý den.“
To je jen několik útržků vzpomínek těch, kteří kdysi trávili svou dovolenou u našich severních sousedů. Vycestování sem bylo o dost snazší než do jiných zemí, přesto kontrolované státem. Jednodušší to bylo v rámci organizovaných zájezdů, například pod hlavičkou ROH v rámci podnikových dovolených.
Koupání bez plavek a čerstvé ryby
Frei Körper Kultur, známé pod zkratkou FKK (v doslovném překladu svobodná kultura těla), neboli prosté koupání bez plavek, bylo doménou severních pláží a pro mnoho tehdejších Čechoslováků prvním setkáním s nudismem. Mnozí si ale rychle zvykli, zejména když pochopili, že třást se zimou v mokrých plavkách je dost nepraktické.
Cesta k Baltu se obvykle dala zvládnout za den, pokud vás nepotkalo zdržení na hranicích. Bdělí celníci hledali ukryté marky, vyvážet se mohlo jen omezené množství peněz a nákupy záclon, bot či dalšího nedostatkového zboží lákaly.
Nejčastěji se jezdilo do chatek či kempů; ubytování v hotelech bylo spíš vzácností. Většina turistů si vozila i vlastní zásoby, včetně piva, které se podle mnohých znalců ve Východním Německu nedalo moc pít. Přibalit bylo nutné i teplé oblečení – šprýmaři tvrdili, že nutná je i mast na omrzliny, což mělo svůj důvod. Rujána byla i během léta proslulá ostrým studeným větrem.
Koše na ochranu přes ostrým větrem jsou pro ostrov Rujána typickéFoto: Věrčák Jiří, ČTK
Žádný luxus a klid
„Na Rujánu jsme jeli někdy v polovině osmdesátých let přes podnik, manželka tehdy pracovala ve výrobě a dostali jsme poukaz z ROH,“ vzpomíná dnes čerstvý osmdesátník Jaroslav. „Bylo to celé dané dopředu – kdy pojedeme, kam pojedeme, i s kým budeme na pokoji. Do autobusu jsme nastoupili v noci a jelo se přes celou NDR. Na hranicích jsme čekali dlouho, ale nikdo to moc neřešil, všichni byli rádi, že jedeme k moři.“
„Pamatuju si, že když jsme přijeli, první, co mě překvapilo, byl vítr. Foukalo skoro pořád. Moře bylo studené, ale lidé byli nadšení, že jsou u vody. Pláže byly dlouhé, písek jemný a všude byly ty proutěné koše, do kterých se člověk schoval před větrem,“ vypráví.
„Bydleli jsme v jednoduchém rekreačním zařízení. Nic luxusního, ale čisté to bylo. Strava byla taková německá – ryby, brambory, klobásy. Člověk si stejně často přivezl něco vlastního z domova, konzervy nebo sušenky pro děti. Večer jsme seděli venku, děti si hrály a my jsme si povídali. Bylo to takové zvláštní – člověk byl sice v zahraničí, ale mezi svými. Člověk to tehdy bral jako něco výjimečného,“ uzavírá Jaroslav.
