Článek
Potkaly jsme se na zahrádce modřanské restaurace, nedaleko domu, který její otec Luděk Munzar postavil vlastníma rukama. A herečka Barbora Munzarová v něm oběma svým rodičům dopřála nejhezčí možný odchod z tohoto světa. Podobně jako rozvod, i tato zkušenost se pro ni stala mezníkem, který ji přivedl k nové životní perspektivě i novým pracovním aktivitám.
Kvůli péči o rodiče jste v posledních letech výrazně omezila svoje herecké závazky, přesto jste pro náš rozhovor hledala termín dlouho…
Ano, diář se mi postupně zaplnil, ale do původních kolejí se tak úplně nevracím. Nechci už být svým rozvrhem bezhlavě vláčená a být za každou cenu třeba i v projektech, které mě netěší. Z dřívější doby znám situace, kdy jsem během představení ležela v portále na zemi, vysílená po několika nočních natáčeních při více než dvaadvaceti natáčecích dnech nekonečného seriálu v měsíci, a neměla jsem sílu vstát a jít na jeviště. Z takového kolotoče jsem pryč, teď mám čas i na pravidelnou fyzioterapii.
Jaké jsou ty nové příležitosti?
Třeba nádherná spolupráce s Jihočeskou filharmonií na melodramatu Medea, kde mi za zády burácí symfonický orchestr… Byl to pro mě ohromný výdej energie, ale zároveň i neskutečná injekce téhož.
Další velkou radostí je setkávání s panem profesorem Martinem Hilským ve Viole, kde jsme připravili večer plný Shakespearových sonetů s takovým úspěchem, že místo jednoho plánovaného večera jich bylo již pět a na podzim budeme přidávat další. Připomněla jsem si, že mluvený projev a náročné texty jsou vlastně moje parketa. Když pak z jeviště vidíte, jak se tento hlubší ponor dotýká duší diváků, vím, že má tahle práce smysl.
Zároveň hrajete i v ryzích komediích, kromě inscenací v Divadle Lucie Bílé i v muzikálu Ivana Mládka Močál Story…
Ano, tahle široká škála barevnosti herecké práce, která se mi po padesátce překvapivě naskýtá, mě ohromně baví. Je pravda, že konkrétně na představení Močál story alias Jožin z Bažin jsem zbytky odvahy hledala dlouho, ale řekla jsem si: „Rozplakala jsi dojetím půlku Hradu při sonetech, tak se ukaž, Munzarko, jestli si taky dovedeš stoupnout na jeviště vedle Ivy Pazderkové v minisukni, podkolenkách a s dvěma culíky jako Dáša Nováková?“
Péče o rodiče? Naprosté psychosomatické vyčerpání a ztráta energie. Léta jsem čerpala hluboko ze zásob a trvalo mi skoro tři roky, než jsem se začala znovu cítit na svůj věk, a ne na osmdesát…
Filmový svět vás ale doslova ignoruje, čemu to připisujete?
Nedokážu úplně říct, čím to je. Nemyslím, že bych měla tak moc divadelní projev, a ani tohle rozdělování na divadelní a filmové herectví nemám ráda. Herec je buď dobrý, nebo špatný. Ubrat ve výraze na kameru jde podle mě snáz, než když se bez divadelní zkušenosti pokoušíte naplnit gestem velké jeviště.
Ale necítím se nijak ošizená ani frustrovaná. Jsem typ ženy, která vnímá sklenici spíše z půlky plnou než prázdnou, takže jsem se tím ani nikdy nijak nezabývala. Naučila jsem se neplýtvat energií tam, kde to není potřeba, a s pokorou přijímat, co přichází. Jsem zdravá a vděčná, že dělám práci, která mě naplňuje, baví a uživí. Určité těžko uchopitelné věci, které nás přesahují, mě nasměrovaly k všímavosti vůči tomu, co potřebuje mé zdraví a moje duše. A taky k novému projektu víkendových seminářů, který jsem dala dohromady během covidu.
Máte na mysli projekt Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou?
Ano, poprvé v životě jsem si dovolila dát někam své vlastní jméno. Celý život nesu příjmení slavných rodičů a neustále dbám na to, aby si snad někdo nemyslel, že jsem protekční dítko. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že pokud lidé budou chtít, budou si to stejně myslet, a konečně jsem to pustila.
Většinou k nám na víkendové semináře jezdí velmi rozbité duše s těžkou náloží životních osudů: od těch, kdo pečují o handicapované děti či umírající rodiče, až po ty, kteří zažili domácí násilí nebo ztrátu dítěte. Nejsem psycholog ani certifikovaný kouč. Jsem obyčejná žena, která s chybami a přešlapy poctivě hledá cestu vlastním životem, jde rovně a sdílí své zkušenosti z této cesty k ozdravení a vnitřní úlevě.
Na každém setkání se zatajeným dechem pozoruju, jak se všichni postupně otevírají a dovolují si nahlédnout do svého nitra a vnímat také svoje potřeby. Pokud je to potřeba, nasměruju je k odborné pomoci terapeutů. Já sama jsem příklad toho, že změna je možná, taky jsem se naučila říkat si o pomoc a nastavit si vlastní hranice. Když za mnou pak přijde žena, které život uštědřil téměř nepřekonatelnou životní ránu, s tím, že mi děkuje, protože konečně vidí světlo na konci tunelu, naplňuje mě to obrovským pocitem smysluplnosti a radosti.
Co bylo na péči o rodiče nejtěžší?
Naprosté psychosomatické vyčerpání a ztráta energie. Léta jsem čerpala hluboko ze zásob a trvalo mi skoro tři roky, než jsem se začala znovu cítit na svůj věk, a ne na osmdesát. Taky jsem musela shodit kila, která jsem nabrala, jak jsem se to absolutní vyčerpání snažila saturovat jídlem. Po psychické stránce loučení samotné. Obzvlášť s tatínkem jsme měli velmi silné pouto. Strašná je ta bezvýchodnost. Ať seženete sebelepšího odborníka, nezastavíte čas, starý nemocný člověk prostě umírá a vy víte, že happyend nebude.
Jedete v maximálním výkonu a přitom vlastně máte pocit, že pořád něco někde šidíte. Žijete v jednom domě, takže stačí, když se nahoře něco šustne, vzbudíte se a přemýšlíte, jestli maminka neupadla, jestli ji pečovatelka slyšela, a znovu usnout už se vám nepodaří. Každý, kdo někdy pečoval o své blízké, ví, o čem hovořím….
Tatínek ležel na kanapi a vymýšlel, jak bude řídit svět. Maminka byla ta praktická síla, která kromě mnoha jiných dovedností uměla i plést a šít podle Burdy…
Zároveň vám to období ale přineslo i něco dobrého…
Ty poslední dny a hodiny v téhle těžké, truchlivé energii bych přirovnala k určitému procesu zasvěcení, kdy se dotknete věcí, které nás přesahují. U obou konců jsme zažili, že celý náš dům zaplavila láska a jakékoli neshody, kterých jsme měli opravdu málo, jako by vymizely.
Jsem vděčná, že jsem díky paliativní péči mohla i s tatínkem prožít ten pozvolný odchod, kdy většinu času spal a já jsem na jeho tváři viděla absolutní přijetí a blažený výraz, jako by jeho mysl zalétávala na místa, kam ještě potřebovala zalétnout. Tehdy jsem se absolutně přestala bát smrti. Bojím se jen bolesti, utrpení a nedůstojného odcházení. Nechci ale, aby mě definovala pouze péče o rodiče, která pro mě byla samozřejmá. Mluvím o tom proto, že vím, jak těžká je taková situace pro všechny pečující, a sdílení pomáhá.
Vnímala jste někdy jako břemeno, že vyrůstáte v rodině dvou hereckých legend?
Ale já jsem doma neměla herce. Většinu dní jsme rodiče kvůli jejich obrovskému pracovnímu vytížení příliš neviděli, ale o prázdninách jsem doma měla normální maminku a tatínka. Že jsou oba slavní herci, mi došlo jen občas, třeba když jsme šli i se sestrou všichni čtyři po Praze a lidi se za námi otáčeli, jestli je to opravdu ten Munzar s Hlaváčovou.
Věhlas mých rodičů na mě dolehl vlastně až po absolutoriu na DAMU, kdy jsem nastoupila do prvního angažmá v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a podvědomě jsem čekala, že na mě kolegové budou koukat z portálu, zda dostojím svému příjmení. To se ovšem nestalo, tamní skvělí herci jsou úžasní lidé. Později mi maminka nabízela, ať s ní jezdím na zájezdová představení. Opakovaně jsem odmítla právě proto, že jsem se herecky chtěla postavit na vlastní nohy, aniž bych okoukávala gesta, mimiku nebo položení hlasu „paní Hlaváčové“. Navíc ho stejně mám, protože mě v porodnici nevyměnili.
Nicméně nakonec vás osud zavál přímo do její divadelní šatny na Vinohradech…
Ano, po pěti letech v Plzni jsem dostala nabídku angažmá od Jiřiny Jiráskové, tehdejší ředitelky vinohradského divadla. A jediná volná židle byla v šatně, kde seděly dámy Hlaváčová, Jirásková a Maciuchová. Na jevišti jsme se s maminkou potkaly hned v mé první inscenaci Jak je důležité míti Filipa: ona hrála lady Bracknellovou a já jsem zaskakovala v roli Gvendoliny.
Jsem adrenalinový typ, takže záskoky mě baví. Ale maminka, nedostižná dramatická umělkyně, skvostná herečka, která přes čtvrt století táhla hlavní role v činohře Národního divadla, tehdy zbreptala každou druhou repliku, jakou za mě měla trému, jestli na tom velkém jevišti obstojím.
V čem kromě hlasu a gest jste jí podobná?
Jsem rychlá a hned odhadnu výsledek. Maminka vedle své oslnivé herecké kariéry totiž zvládala obhospodařovat celý dům. Když byl doma tatínek a zrovna nevařil, což on uměl výborně, i když po něm musela nastoupit naše úklidová četa, tak po obědě ležel na kanapi a vymýšlel, jak bude řídit svět. Maminka byla ta praktická síla, která kromě mnoha jiných dovedností uměla i plést a šít podle Burdy. A aby to všechno stihla a večer ještě odehrála třeba Věc Makropulos, musela být rychlá. To jsem po ní zdědila a dost jsem tím všechny štvala, teprve v poslední době se učím dát čas sobě i ostatním.
Radila vám maminka ve vztazích?
Ne. Naši věděli, že kdyby mě od čehokoli odrazovali, tak to pak bude trvat o to déle, takže moje rozhodnutí respektovali. Když jsem přišla domů plná nějakého problému, tatínek byl ten, kdo naslouchal. Maminka neměla čas – musela vše postíhat a ve svém zrychlení by mi už při mojí druhé větě nabídla řešení. Tatínek naslouchal a tím mi dal prostor, abych si k řešení došla sama. Vedli jsme spolu hluboké filozofické hovory, které mě formovaly jeho neskutečně vysokou morálkou.
Musím říct, že v mysli jsem teď s rodiči možná tak nějak víc napojená než v posledních měsících jejich odcházení, kdy jim zdraví vypovídalo službu. Mám své cestičky, jak se s nimi propojit i teď. Při představení melodramu Medea s jihočeským symfonickým orchestrem v Budějovicích se mnou byli oba – a bylo to úžasné.
Jsou tohle momenty, kdy vám rodiče chybějí nejvíc?
Je pravda, že ještě nejsem úplně ve stavu, abych si šla pustit nějakou jejich inscenaci nebo audiozáznam. Pozůstalost mám stále v krabicích, maminku se mi už jakž takž podařilo roztřídit, ale na tatínka ještě nemám sílu. Jinak jsem s nimi vnitřně, kdy chci, ale propustila jsem je, už necítím tu velkou ochromující bolest. Vím, že je všechno v pořádku, to nejtěžší truchlení už je za mnou. Nedávno jsem si i zvládla pustit soukromý audiozáznam tatínkova vyprávění o létání bez toho, aby mě okamžitě přemohly slzy lítosti. Spíš to šlo do láskyplného úsměvu.
Když zmiňujete hlas, viděla třeba vaše maminka vámi nadabovaný animovaný film Hledá se Nemo, kde jste namluvila zapomnětlivou Dory?
Ani nevím… Víte, my jsme se doma profesně nikdy moc neprožívali a práci jsme domů nenosili. Vzpomínám si ale, že jednou jsem si vyloženě přála, aby se tatínek přišel podívat na moji Emilii v Othellovi na shakespearovských slavnostech, kde jsem za jeden monolog vždy sklidila potlesk na otevřené scéně. Tatínka jsem tehdy doslova ukecala, jedinkrát a naposled.
Skončilo představení, sedli jsme do auta a celou cestu domů jsme řešili jen praktické provozní věci, kdo další den nakoupí, kdo odveze Aničku do školky. Přiznám se, že moji hereckou duši to trošku mrzelo. Teprve až doma, když už tatínek uléhal do postele, mi to přece jen nedalo: „Tati, to mi opravdu neřekneš ani větu?“ Tatínek se na mě překvapeně podíval a říká: „Prosím tě, na co se mě to ptáš. Vidět tě je, slyšet tě je, už dvacet let se tím živíš, jsi výborná. Běž spát, dobrou noc. Zítra Aničku ze školky vyzvednu já.“ A to byla nejopravdovější pochvala, kterou jsem od něj dostala.
Řekla jste, že váš první životní mezník byl rozvod s Jiřím Dvořákem. Co vám tehdy pomohlo se s ním vyrovnat?
To byla doba, kdy jsem během roku z nervů zhubla krásných patnáct kilo, do toho jsem denně točila šestnáct, sedmnáct obrazů nekonečného seriálu a byla jsem téměř na pokraji psychických sil. Tehdy jsem poprvé pochopila, že to silou a určitým až chlapským nastavením na výkon prostě neutáhnu. Že mám doma šestileté dítě, kvůli kterému musím zůstat zdravá a být v první řadě dobrá máma. Takže jsem prostě vyklidila pole.
Dnes máme s bývalým manželem slušně diplomaticky nastavené vztahy, všechno se urovnalo. Ale tehdy jsem raději odešla z vinohradského divadla, jen abychom se nepotkávali, „odevzdala“ jsem manželovi režiséry typu Adamec, Strach a podobně a úplně jsem se vyzmizíkovala, aby byl klid. Přežívala jsem ve velkých obavách a byla jsem na tom tehdy tak špatně, že jsem poprvé navštívila psychoterapii, abych dokázala zpátky najít samu sebe a svoji ženskou sílu. To byl počátek mojí cesty sama k sobě, k vnitřní harmonii, po které se mi dnes kráčí lehce, s radostí a vděčností za život, jaký žiju, v lásce i v láskyplné pozornosti sama k sobě.
