„Být doma s dětmi je pro mě splněný sen,“ říká Táta na rodičovské. Přebalovat, krmit, uspávat: to není raketová věda

Matěj Červ je táta dvou malých synů a stará se o ně na plný úvazek, zatímco jeho žena Martina na plný úvazek pracuje. Se svými sledujícími sdílí, proč se pro takové rozdělení rolí rozhodli, ukazuje realitu náročné každodenní péče o malé děti a nebojí se ukázat ani to, jaké komentáře dostává a jaké příběhy mu pečující rodiče (vesměs ženy) posílají. Ano, asi tušíte, že často nejde o pochvaly ani o veselé čtení.

Matěji, kdy a proč jste si řekl: Tak jo, jdu na rodičovskou dovolenou? Jak dlouhé diskuse jste doma vedli a co byly argumenty pro a proti?

Byl to souhrn objektivních i subjektivních důvodů, které nám jednoznačně ukázaly cestu. Pár měsíců před prvním těhotenstvím jsme oba s manželkou změnili práci – ženě se povedlo uspět v přijímacím řízení do snového zaměstnání, kde má možnost až 100% pracovat z domova a zároveň vydělává víc peněz než já na hospodářské kriminálce. A co se týče těch subjektivních, tak jsem vždy chtěl aspoň na část rodičovské. Argument proti snad nebyl ani jeden, v naší situaci by vůbec nedávalo smysl udělat to naopak.

Tušíte, kolik otců je na rodičovské?

Vím, že se to u nás pohybuje kolem dvou procent.

To vás není mnoho. Co vás přimělo začít svou rodičovskou dovolenou sdílet to na instagramu?

Než jsem na rodičovskou nastoupil, tak jsem, jak už to v dnešní době bývá, na instagramu pátral po jiném takovém tátovi, který na rodičovské je, nebo byl, abych se utvrdil v tom, že je to fakt dobrý nápad. Ale v podstatě jsem nic nenašel. A tak jsem si řekl, že až zas někdo bude hledat jako já, tak už najde aspoň můj profil (@tata_na_rodicovske).

Co vás děti a každodenní intenzivní péče o ně naučily, co vás překvapilo?

Obecně se nedá připravit na to, jak může být den, kdy je člověk s malým miminkem opravdu sám, dlouhý. Netušil jsem, že bude potřeba tolik trpělivosti, tu má člověk možnost trénovat fakt každý den. Další věc, co umím díky dětem, je nahlas mluvit o svých pocitech, abych jim ukázal, že vyjadřovat emoce je v pořádku i u mužů. Rád taky nahlas oceňuju, co jednotliví členové domácnosti skvěle zvládli, aby se děti učily, že oceňovat druhého je velmi důležité.

Jaké rodičovské klišé se vám stoprocentně potvrdilo a co je podle vás naopak úplný nesmysl?

Potvrdilo se mi, že rodič kvůli svému dítěti zvládne naprosto všechno a všechno je jenom období. Nesmysl podle mě je tvrzení, že ženy to mají na rozdíl od mužů v genech a lépe umí přečíst potřeby dítěte. Další zažitá „pravda“ je, že miminka nutně potřebují aspoň do tří let maminku a ne tatínka jako primárně pečující osobu, jinak se ubližuje jejich vývoji. Podle mě je rodičovství dovednost jako každá jiná, kterou se může naučit každý, kdo má zájem.

Co podle vás tatínci zvládají jinak než maminky – lépe, hůř, prostě jinak…?

Já si opravdu nemyslím, že to závisí na pohlaví, ale maximálně na tom, kdo je primární rodič. Téměř vše je o tom, pustit se do toho a nebát se: cvičení dělá mistra. I proto bych chtěl dětem předat, ať nedají na zažité stereotypy a rozhodují se podle toho, co je pro ně a jejich okolí nejlepší, a ne „protože se to tak dělá“.

Máte pro muže, kteří se na rodičovskou chystají, nějakou radu?

Stačí být otevřený vnímání potřeb svého dítěte. Když spolu budou trávit veškerý možný čas, tak brzo pochopí, co miminko zrovna potřebuje, co mu pomáhá, co ho štve. Přebalovat, krmit, uspávat, převlékat – nic z toho není žádná raketová věda. A nejvíc dítě stejně potřebuje bezpodmínečnou lásku a pocit bezpečí – a to není nic, co se člověk potřebuje učit.

Pořád u nás platí, že muži jsou za hrdiny, když vymění plenku, případně za slabochy, kteří nechají pracovat ženu, anebo se pohled na „tátu doma“ mění?

V mé generaci je už poměrně běžné, že se táta o své děti plnohodnotně stará, ač většinou samozřejmě „jenom“ po práci a o víkendech. Vyměněná plenka už se snad nebere jako akt hrdinství, ale nároky na ženy jsou podle mě pořád neporovnatelně vyšší. Jsme oslavováni za řadu věcí, které se u žen berou jako standard a samozřejmost. Je pravda, že mi na sítích taky bylo vyčteno, že nejsem chlap, když jsem doma s dětmi a „nutím“ ženu vydělávat, ale to byl fakt ojedinělý komentář.

Tak jaké reakce dostáváte?

V naprosté většině pozitivní. Od tátů často určitý obdiv, že jsem se do toho pustil, že oni by to nedali. Od maminek to bývá radost, že je chápu, protože to znám a prožívám stejně jako ony. Jsou rády, že i chlap uzná, že je péče o děti náročná a někdy lze cítit frustraci.

Někdy se ozvou i tátové, kteří se doma moc nezapojují, a můj obsah je štve. Tam si občas vyslechnu, že nejsem dostatečný chlap, péči o děti bych měl přenechat manželce a podobně. Možná je za tím mírná obava, že se moje téma rozšíří a partnerky pak po nich budou vyžadovat víc než úplné minimum. U některých komentářů je vidět, že tohle téma někomu fakt leží v hlavě, reakce bývají i nenávistné, což fakt člověk musí pustit z hlavy, aby se z toho nezbláznil.

Které příspěvky na vašem profilu nejvíc rezonují?

Snažím se, aby ženy byly za „neviditelnou“ práci doma oceňované, a chci, aby se na mém profilu cítily dobře. Nejvíc asi rezonují příspěvky, kde se snažím stejné situace popsat pohledem ženy a muže – a jak se ve stejných oblastech na muže a ženy pohlíží různě. Můj profil je postavený na boji proti genderovým stereotypům a podpoře žen.

Rád na instagramu sdílím věci upřímně, klidně přiznám, že v rodičovství nejsem dokonalý a že to někdy nezvládáme, rád se bavím i o tématech, která se moc často nerozebírají, například kolik nás co stálo nebo jaké problémy zrovna řešíme.

Máte nějakou zprávu od sledujících, která vás (mile či nemile) překvapila?

Extrémně mě šokovaly zprávy, když jsem na profilu řešil totální absenci „pomoci“ od partnerů například při nemoci. Zůstal ve mně příběh, kdy paní byla hospitalizována s podezřením na krvácení do mozku a partner byl nucen zůstat s dětmi doma sám. Volali jí do nemocnice, že to doma nezvládají, že děti odmítají jíst, spát. Donutil ji podepsat reverz i přes varování lékařů, aby pak doma zjistila, že děti jsou v pořádku a partner ji pouze chtěl dostat domů, aby mohl s kamarády na hokej.

Někdy si říkám, že jsou ty příběhy snad smyšlené, protože tomu má fakt člověk problém uvěřit. Když se ale podívám na množství podobných zpráv, které jsem dostal, bohužel se musím smířit s tím, že někde je tohle realita.

Promítla se vaše rodičovská do vztahu s manželkou?

Oba jsme si vyzkoušeli roli primární pečující osoby i pracujícího rodiče, a máme tak jeden pro druhého velké pochopení. Jsme i naprosto zastupitelní téměř ve všem a s každou překážkou, kterou spolu zvládneme, se náš vztah prohlubuje. Je pravda, že čas pro sebe nemáme, děti jsou ještě malé a oba je teď dáváme na první místo.

Zároveň je to ale něco, na čem jsme se shodli, a víme, že náš partnerský čas zase přijde. Říká se, že první rok po porodu je pro vztah nejtěžší, a je to asi v určité míře pravda: člověk částečně přepne do režimu rodiče a není tolik tím přítomným partnerem. Je ale důležité mít vedle sebe někoho, s kým to zvládnete vykomunikovat a případné těžkosti překonat, a to já mám.

Co jste díky rodičovské pochopil o ženách a co o sobě?

Myslím, že jsem pochopil, jak přetížené se musí cítit ženy, které jsou s dětmi doma samy, a partner se do péče o děti a domácnost nezapojuje, ať už z nezájmu, nebo z důvodu přílišného pracovního vytížení. Ženy zvládají neskutečné množství věcí a mají můj obdiv. Často jsou postavené před volbu mezi mateřstvím a kariérou, čelí předsudkům společnosti, někde ještě stále nedostávají za stejnou práci zaplaceno stejně jako muži a obecně musí překonávat spoustu překážek. Rodičovská je dřina. Někdy je to doma s malými dětmi náročnější než v zaměstnání a to je určitě něco, co bych rád, aby bylo víc vidět.

O sobě jsem zjistil asi to, že být doma s dětmi je pro mě splněný sen a obrovské privilegium. A každý den se učím, že chci svojí rodině věnovat maximum času a že je třeba někdy zastavit a užívat si ty každodenní běžnosti. Dřív jsem se hodně soustředil na budoucnost, teď se snažím víc žít v přítomném okamžiku.

Podobně „kontroverzní“ téma otvírá i Martina Dvořáková. Zaměřuje se totiž na férové rozdělení domácích prací