Farářka Martina Viktorie Kopecká o třetím pohlaví, lásce k ženě i o rýpání v záhonech: Můj anděl strážný se někdy chytá za hlavu

Farářka Církve československé husitské, finalistka taneční soutěže StarDance, spisovatelka, moderátorka, manželka. Rolí má Martina Viktorie Kopecká víc než dost a zvládá je se ctí. Přestože nemá vlastní děti, ve své nové knize Pavouček Varhánek popsala svět pohledem dětských očí tak mistrně, jako kdyby jich měla nejméně pět. Povídaly jsme si o tom, co by jí vadilo na tom, být mámou, ale také o její „jinakosti“, jak se vyrovnává s kritikou i co si myslí o třetím pohlaví…

Tvrdíte, že i andělé mívají kruhy pod očima. Tahle věta se mi líbí, protože tak trochu polidšťuje víru jako takovou. Kdy má s vámi váš anděl největší práci?

Když mám pocit, že zvládnu úplně všechno na světě. Vyčistit okap u kaple, doběhnout každou tramvaj, odepsat na všechny zprávy a ještě přitom zůstat „ta milá paní farářka“. V takových chvílích se můj anděl musí asi chytat za hlavu.

Často se sama před sebou zastydím, když mnoho vět, které řeknu, začíná zájmenem „já“. Kde se to bere? A tak ten můj anděl ochranu střídá s užitečnými lekcemi, které mi dost zřetelně připomenou, že nejsem vládkyně všech moří a že s tím svým „já“ nejsem zas tak třeskutě důležitá.

Vnímají vás lidé z blízkého okolí jako tu farářku, která bourá dogmata a stereotypy? Vaše mediální pověst je na „jinakosti“ založená…

Pokud se ptáte na mé nejbližší okolí, asi by vám povědělo, že jsem úplně obyčejný introvert, který si rád „zaleze“, čte si, prohlíží si mapy nebo se rýpe v záhoně, a zároveň mu nejsou lhostejní lidé okolo, jsem nachystaná vyslechnout i pomoct.

Ale je to pár let nazpátek, kdy jsem se učila taneční kroky do StarDance a lidé pak na Facebook psali, jaké jsem dřevo a že určitě nebudu ani dobrá farářka. To mě zaskočilo nepřipravenou, jak přísné soudy jsou schopni lidé sepisovat pod fotky a videa oblíbeného pořadu. A byl to teprve čajíček ve srovnání s tím, co přišlo krátce po mém coming outu – v září 2023, kdy vyšla kniha Zpověď farářky, ve které se mimo jiné dotýkám i toho, že žiji v krásném vztahu se ženou, se kterou jsme vstoupily nejprve do registrovaného partnerství a potom také do partnerství, když se zákony naší země posunuly kousek dopředu. Ale přišla také veliká vlna podpory, i od mých kolegů a několika nadřízených, což pro mě moc znamenalo.

Co jste díky všem těm kritikům uvědomila?

Zjistila jsem, že člověk se nezavděčí nikdy všem a že bych v rámci zachování duševního zdraví měla přestat číst komentáře pod jakýmkoliv článkem, kde se mihne moje jméno.

Nedá mi se nezeptat i na něco ryze pozemského. Z vašich příspěvků na Instagramu si nejde nevšimnout, že máte velmi pozitivní vztah k jídlu. Prozradíte, co je vaše nejoblíbenější česká klasika?

Ano, já ohromně ráda jím! Povětšinou se u jídel mimo domov chci vyfotit, abych si to pamatovala. Z omáček bych si vybrala určitě svíčkovou a pak pokrmy s bramborovou kaší, takže řízek, karbanátek, když by byl i okurkový salát jako ze školní jídelny, budu blažená.

Je něco, co byste pro změnu nepozřela ani za nic?

Nedala bych si hovězí jazyk, ne kvůli tomu, že už jej měl někdo v puse, ale ta struktura mě odpuzuje.

Zajímá mě, jak to děláte, že i přes vaši vášeň k jídlu vůbec nepřibíráte.

Neuroticky a strašně rychle chodím. To je taková základní porce pohybu. A během dne taky většinou nemám čas se v klidu najíst, což není žádné stravovací doporučení, ale pokud bych si dala pořádný oběd, tak bych toho už moc neudělala. Co rozhodně nesmím pominout, je genetická predispozice.

Nakolik je pro vás důležitý pohyb?

S pohybem je to proměnlivé. Na gymnáziu jsem se nechala osvobodit od tělocviku, protože mi přišlo nedůstojné sedět na fyzice po hře na vybíjenou, kdy se člověk zpotí jako zvíře. Pak mě okouzlilo běhání a měla jsem potřebu trhat rekordy. Během studií teologie jsem nedělala nic, než listovala Biblí. Potom přišlo StarDance a osmihodinové tréninky. A v poslední době chodíme s Andreou na crossfit. Je to ohromně očistné a vynaložená energie se vrátí, je to aktivní odpočívání.

Jak se díváte na dnešní „trend“, kdy lidé začali vzývat třetí pohlaví, nebo se ztotožňují s neživými předměty? Co by Pán Bůh takovým lidem asi řekl, troufáte si domyslet?

V Bibli nenajdeme pasáže o genderové dysforii a přesto nemůžeme říct, že neexistuje nebo že to by Pán Bůh nedopustil. A stejně tak biblické texty nehovoří o mnoha jiných fenoménech a tématech, se kterými se v životě setkáváme. Z hlediska mých zkušeností v rodinné terapii je vždycky užitečné prohlížet si příběh daného člověka v celistvosti, dívat se i do historie rodu, zkoušet číst mezi řádky a hlavně přistupovat k lidem s touhou porozumět tomu, co říkají, nikoliv utvrdit se v našich vlastních domněnkách.

Psychologové ale apelují, že přibývá dětí, které se necítí ve svém těle, změna identity se skloňuje čím dál víc…

Nejen psychologové, ale i rodiče a také například i pedagogičtí pracovníci popisují různé obtíže mnoha dětí, které souvisí se zvýšenou mírou úzkostnosti a neschopností se kvalitně soustředit. Ve společnosti přetrvávají poruchy příjmu potravy a narůstá míra sebepoškozování.

Mnoho věcí se mění, žijeme v době, která není jednoduchá ani pro dospělé ani pro děti. Prožili jsme izolaci v době pandemie, poztráceli jsme schopnost těšit se z osobního kontaktu, přesunuli jsme část komunikace do digitálního světa, k tomu narůstají možnosti, co dělat, čemu se věnovat a jak se vyrovnat tomu, co prezentují na sociálních sítích influenceři a další trend-setteři. Nemáme instantní řešení, ale může být užitečné se vrátit od mobilu k rozhovorům tváří v tvář, zas a znova spolu mluvit, abychom si nejen zkoušeli porozumět, ale také abychom se vzájemně doprovázeli.

Řešily jste se svou ženou mateřskou roli? Umíte si představit, že byste byla jednou mámou?

Představit si umím ledacos, ale zároveň jsme se rozhodly, že se mámami nestaneme. Výzkumy ukazují, že dětem s rodiči stejného pohlaví se může dařit velmi dobře, a mám ve svém okolí takové. Ale já osobně si neumím představit, že by naše dítě mělo otce tak nějak „externě“. Jsem v tomto asi příliš ovlivněná terapeutickým výcvikem, který jsem absolvovala a nechci to lámat přes koleno.

A jaký názor máte na to, když se rodiči stanou jednopohlavní, tedy homosexuální páry?

Ty, se kterými jsem se setkala, byly precizně nachystány – včetně konzultací s psychology. Bylo by však potřeba, aby český právní řád stanovil pravidla, která budou děti chránit, aby nebyly v nevýhodně situaci. Pokud se například pár rozejde a není zde biologická vazba na potomka, vznikají situace, kdy je dítě biologicky spojeno s jedním rodičem a s druhým ztrácí kontakt. Protože zde není žádný právní nárok druhého rodiče na kontakt s dítětem, pokud pár není schopen se domluvit. My dospělí musíme primárně myslet na to, co je dobré pro děti, nikoliv pro nás.

Nedávno jste oslavila výročí vaší kněžské cesty. Jak byste ji shrnula, co vám dala, případně i vzala?

Ve službě jsem už skoro patnáct let, z toho deset jako farářka. Je to kus života, stovky bohoslužeb, svateb, křtin a pohřbů, hodin rozhovorů o radosti i bolesti. Služba se neptá, jestli je zrovna pátek nebo svátek, ani osmihodinová pracovní doba někdy neplatí. Je to práce pestrá, pokaždé jiná, s lidmi i bez nich, v tichu vymrzlé fary i v hlučném davu letní svatby někde na louce. Setkávám se rodiči, kteří přinášejí miminka ke křtu, a také se někdy stane, že jsem zavolána k lůžku člověka, který se loučí s touto naší pozemskou časností.

Myslím, že díky službě jsem si uvědomila, co je v životě opravdu důležité, ale na druhou stranu jsem kvůli službě také mnohokrát to nejdůležitější postavila na druhou kolej, čas s blízkými, vlastní osobní život.

Jaký cíl má ta vaše cesta?

To je krásná otázka. Kéž bych ji dokázala nepokazit odpovědí. Průběžným cílem je pro mě dobrá a poctivá služba Bohu a lidem. Už vím, že nemůže být zcela bez hranic. Několikrát jsem stihla vyhořet a zase vzplanout, tak nějak za běhu jsem se vrátila do tempa a slíbila si, že už nenechám vyčerpání zajít tak daleko. A stejně jsem to zase udělala. Není se čím chlubit. Z každé práce, i z té, která nás baví a naplňuje, může člověk vyhořet. Cílem je tedy hledat a nacházet smysl – v životě, ve službě, ve vztazích k lidem, k Pánu Bohu…

S Aňou Geislerovou o životě: I velké hvězdy se na červený koberec oblékají na záchodě