„Geniální i úplně pitomý film vyžaduje skoro stejně energie,“ říká Jan Hřebejk. Proč dnes točí hlavně seriály?

Má za sebou takové filmové hity jako Pelíšky, Pupendo nebo Musíme si pomáhat, ale jak sám říká, doba se prostě změnila. A to i v kinematografii. Pro Českou televizi teď Jan Hřebejk dokončil dva velké projekty – seriál Na tělo, podle scénáře Martiny Formanové, který na obrazovkách startuje začátkem září a má ambice stát se diváckým hitem. Dalším je seriál Jobovka, který se má vysílat příští rok na jaře.

Každý z těch seriálů je jiný, ale jedno mají společné. Režisérovu zálibu v silných lidských příbězích, skvělé obsazení a samozřejmě dobře propracovaný scénář. Co se mu líbí na mladé generaci a proč tolik obdivuje Ivu Janžurovou? Nejen o tom jsme si s Janem Hřebejkem povídali.

A hlavně zjisti, proč už netočí filmy, znělo z mého okolí nejčastěji, když jsem se na rozhovor s vámi připravovala. Takže proč?

To je jednoduché, do kin dnes míří především velké vymodlené projekty, jako třeba Ondříčkův Zátopek nebo výmluvné osobité příběhy, jako například Karavan. Pak tu jsou vysoko rozpočtové komerční filmy pro masové publikum a na druhé straně alternativní filmy, určené pro speciální publikum… Vztahové filmy, jaké točím já, se přesunuly spíš do televizí a streamových služeb.

Myslíte, že je to škoda?

Já bych řekl, že to televizní žánr obohatilo. I kriminálky, a nejen ty světové, už vypadají mnohem líp než dřív. A když vznikají věci jako třeba seriál Bílý lotos, je to jen dobře a divák je určitě rád. Takže je to spíš o příležitostech, ale také je pravda, že způsob, jakým se dnes televizní věci natáčejí, už se od filmu nějak neliší. Jen je to rychlejší a někdy i náročnější.

Přesto ale u nás stále vzniká velké množství průměrných až podprůměrných filmů, co si o tom myslíte?

S oblibou a zcela upřímně říkám, že geniální film a úplně pitomý film vyžaduje skoro stejně energie. A jestli lidé do kina přijdou či ne… Já jsem nedávno viděl z mého pohledu dokonalou komedii Poberta, po mnoha letech opravdu skvělý český film, který natočil jako svůj debut Ondřej Hudeček. Osobně ho neznám, ale smekám klobouček, sám napsal scénář, točil i režíroval a fakt se mu to povedlo. Čekal bych, že na to přijde třeba půl milionu diváků. A přišlo 20 tisíc. Což se vám v televizi nestane, tam ten zásah je vždy.

Když mluvíme o nastupující generaci tvůrců, jak vidíte tu nejmladší? Sněhové vločky zní skoro posměšně… Nebo také máte ten pocit?

Ne, určitě ne, to je blbost. Ale v některých věcech jsou samozřejmě jiní, vždyť vyrostli v úplně odlišné době než my.

Je to tak znát?

Mám teď jednu čerstvou zkušenost. Nedávno jsme byli na dovolené s kamarády, kde byl jejich syn i naše osmnáctiletá dcera a dostali jsme se tam jednou večer do poměrně ostré hádky. My v naší generaci běžně používáme slovo „Rusáci“. Víme, co tím myslíme, má to svůj poměrně přesný historický kontext. Ale tyhle děti to berou málem jako rasistické označení. Já tvrdil, že mám plné právo to říkat, ale ten kluk, žádnej třasořitka, se normálně rozbrečel. A povídá: „Hele, já mám ruskou spolužačku a ti spolužáci ji tak šikanují, že já to prostě nemůžu vystát, když takhle mluvíš.“ A to není výraz slabosti. To je výraz síly těch mladých, to si nesmíme plést. Já v tu chvíli pochopil tu jejich ohleduplnost a citlivost k určitým typům chování.

A na lidi kolem sebe koukají už úplně jinak…

Je to tak. Martina Formanová mi vyprávěla, jak její kluci, když byli menší, přišli jednou ze školy s tím, že se jejich spolužák při vyučování zranil. Nevěděla který, tak jí ho popisovali, že hraje basket, jak je vysoký… A ona pořád nevěděla. A teprve asi po půl hodině z nich vypadlo, že je černoch. Tak jim říkala, to jste měli říct hned. Ale je to vůbec nenapadlo, prostě jim to nepřišlo důležitý.

O hercích se traduje, že si ze sebe leckdy dost utahují, je to pravda?

Tak asi všude najdete chování, které může někdo považovat za, řekněme, na hraně. Když jsme točili Pelíšky, tak si režisér Krejčík neustále utahoval z Jiřího Kodeta, vlastně ho z té role spoluherce ponižoval a dělal si z něj dost srandu. Říkal mu: „Vy si h…o pamatujete, Kodete“, nebo: „To je příšerné, jak to hrajete…“. Ale pak si mě vzal stranou a vysvětloval mi, že s ním musím mít trpělivost, protože lepšího herce pro tu roli nenajdu. A ač by ta jeho „šikana“ vůči kolegovi mohla pro někoho znít krutě, byl vlastně laskavý.

>>> Bára Kodetová vzpomíná na Jiřího Kodeta: „Táta mi pořád chybí“

Dokážete při natáčení také někdy zakřičet?

Někdy se situace tak vyhrotí. On by to měl dělat první asistent, ale když to nedělal, tak jsem to musel dělat já. Bylo to trapné, protože od režiséra to mnohem víc bolí a když výtku říká on, tak je to skoro urážka. Já jsem vždycky rád dělal s laskavými kameramany. Když jsem kdysi zakřičel na herečku, tak mě Honza Malíř vzal za ruku a řekl: „Ještě jednou a nebudu s tebou točit.“ A bylo to tak dobře.

Je nějaký herec, kterého jste chtěl vždycky obsadit a zatím s ním netočil?

Odpovím trochu jinak. V seriálu Na tělo hraje Iva Janžurová, se kterou jsem točil poprvé, a nutno říct, že ji celý život miluju. Nevím, jestli si to lidé uvědomují, ale ona je opravdu naprosto výjimečná. Nemáme tu nikoho jiného, kdo by za svůj život ztvárnil tolik úžasných rolí v tolika skvělých filmech – od nové vlny v 60. letech až po komedie z osmdesátek. Ona je opravdu úkaz, i v osmdesáti stále hraje, ve filmech či na divadle. A stále báječně. V seriálu Na tělo hraje se Zuzanou Bydžovskou, se kterou jsem také točil poprvé, a mají tam spolu nádherné scény. Z toho mám velkou radost.

Pořád žijete na hausbótu?

Ano, a než se zeptáte proč, raději odpovím. Protože se mi to prostě líbí, je nám tam dobře. Já jsem kluk z Řeporyjí, kde jsme měli dům a většinu dětství jsem strávil venku, navíc hlavní obytnou místností tam byla zimní zahrada. Díky čtrnácti proskleným dveřím vedoucím přímo do zahrady jsme tak měli neustále pocit, že jsme napůl doma a napůl venku. A na to si člověk snadno zvykne. Na hausbótu je to jako na chatě, ale přitom v Praze.

A v zimě?

Tuhle otázku dostávám i od kamarádů často: „A není vám tam zima?“ Odpovídám: „No, musíš topit v kamnech. Stačí přihodit briketu a je teplo.“ Vlastně je to hrozně jednoduchý, a to se mi na tom líbí. Člověk rychle zjistí, že toho ke spokojenosti potřebuje opravdu málo.

Takže o přestěhování neuvažujete?

Máme krásně zrekonstruovaný dům a než vypukl lockdown, měli jsme se tam zrovna stěhovat. Jenže nebylo jasné, jak to všechno bude, tak jsme se lekli, že tam zůstaneme zavření. A raději jsme se rozhodli být venku u vody. Zatím se nám odtamtud prostě nechce.

S vaší ženou, pokud vím, žijete už léta ve spokojeném manželství. Jednou jste se v rozhovoru zmínil, že vyznáváte tradiční rozdělení rolí, ona domácnost, vy vyděláváte peníze. Pořád to platí? Máte nějaký recept na spokojené manželství?

Bylo řečeno spíš ironicky. Moje žena například řídí líp než já a k čemu je a jak se používá příklepová vrtačka, ví taky mnohem lépe ona. Já jsem hrozně nešikovný. A jak to ustát… Mně se líbila odpověď manželky George Harrisona Olivie. Na otázku, jak dokázali zůstat spolu, když byl jedním z nejslavnějších hudebníků světa a tisíce žen po něm toužily, odpověděla jednoduše: „Řeknu vám, jak se udrží manželství. Prostě se nerozvedete.“

Bára Basiková o nevěrách, absenci lásky i o mateřských výčitkách. Čemu se dnes už jen směje?