Článek
Helenu Třeštíkovou proslavily legendární časosběrné dokumenty Manželské etudy, ve kterých snímala soukromí šestice manželských párů v průběhu jejich života. Mapovala také životní cestu narkomanky Katky, recidivisty Reného nebo bezdomovkyně Mallory. Životy většiny hrdinů sedmasedmdesátiletou dokumentaristku hodně naučily o tom vlastním a byly jí inspirací i ve vztazích.
Náš rozhovor vznikal na venkově, kde Helena trávila zasloužené volno společně se svými vnoučaty. Přiznává, že v průběhu roku na ně kvůli pracovní vytíženosti nemá tolik času. Práce je pro ni totiž zásadním tématem. Sama vyrůstala v rodině, kde pracovali oba rodiče a ve stejném modelu fungovala i její vlastní. Co je pro ni při natáčení takzvaně za odměnu? A proč by si sama nikdy nestoupla před kameru?
Kdybyste si mohla vybrat jakoukoliv historickou postavu do svého časosběrného projektu, která by vás napadla jako první?
Asi Božena Němcová. To byla zajímavá žena, nejednoznačná, inspirativní, se zajímavým osudem.
Ženská emancipace, nezávislost, mateřství – s tímto koktejlem témat ve svých filmech často pracujete. Je to něco, co vás oslovuje, nebo to k vám spíš přichází samo?
Přímo jako téma svých filmů bych to nedefinovala. Vždycky mě ale zajímaly ženy, které měly kromě rodiny i vlastní život. Narodila jsem se do rodiny, kde nepracoval jen táta, ale i máma – byla výtvarnice. V dětství mě hlídala babička. U nás doma se nikdy neřešilo téma, že by žena měla hlavně pečovat o rodinu. To vůbec. Nikdy mě nenapadlo, že bych neměla pracovat.
Co říkali rodiče na vaši režisérskou cestu, kterou jste se vydala?
Když jsem doma asi v osmnácti letech řekla, že bych chtěla dělat filmy, rodiče se vyděsili, protože tehdy byla jediným příkladem ženské režisérky Věra Chytilová, kterou vnímali jako dosti divokou osobu. Ale nakonec mi nebránili, a to bylo důležité.
Mezi vaše divácky nejúspěšnější projekty patřil mimo jiné příběh dvojnásobné mámy Marcely, která tragicky přišla o dceru, i osud narkomanky Katky, které byla kvůli drogám dcera odebrána. Jste s oběma v kontaktu?
S Marcelou ano, žije velmi skromně, sama. Její syn k ní občas chodí a pomáhá jí. U Katky, která dnes dělá průvodkyni na komentovaných procházkách pražským podsvětím, mám radost, že je v něčem aktivní. To dlouho nebyla – může jí to určitě pomoct k větší životní rovnováze. Aktuálně za sebou máte premiéru oceňovaného dokumentu Bára, který mapuje téměř padesát let života zpěvačky Báry Basikové. Jak vás jeho úspěch těší?
Premiéra v Karlových Varech byla opravdu krásná, snad nikdy jsem ještě nezažila tak dlouhý potlesk. Ale je to i potlesk pro Báru a její autenticitu ve filmu. Teď jsem zvědavá, co tomu řeknou diváci v kinech.
Bára na vás prozradila, že jste si byly sympatické už od začátku natáčení a že se z vás postupem času staly blízké přítelkyně. Je přerod pracovního vztahu v kamarádský výjimečný? Stalo se vám to i s dalšími protagonisty vašich filmů?
Se všemi protagonisty mám přátelské vztahy různé intenzity. Ale je fakt, že s Bárou je to dost nadstandardní.
Vy pro změnu o Báře říkáte, že je až nevídaně otevřená a upřímná. Spousta známých osobností se před kamerou stylizuje, snaží se vypadat co nejlíp, ona ale během natáčení byla celou dobu svá. To musí být pro režiséra za odměnu, ne?
To říkáte přesně! Je to za odměnu. Diváci jsou zvyklí na to, že známé osobnosti se před kamerou stylizují. A tak cení, když tomu tak není a je zachycena autenticita a přirozená otevřenost. A přesně to se u Báry stalo.
Čím se dokument liší od vašich ostatních filmů?
Je to jiné v tom, že je to film o známé osobnosti – o „celebritě“, dalo by se říct – a já jsem vždy dělala filmy o běžných lidech. Ale já jsem si to definovala tak, že to není film o celebritě, ale o pracující matce a ženě, která je náhodou zpěvačka. Příběhům slávy, známosti a případně až bulváru se snažím vyhýbat. A jen tak úplně mimo téma – v době, kdy jsme Báru „stříhaly“ ve střižně, mi zavolala Lucie Bílá. Slavila šedesátiny a nabídla mi, zda bych o ní nechtěla natočit film, že by to financovala. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou a pak jsem jí zavolala, dala jí tipy, kdo by to mohl dělat, a řekla jsem, že já prostě nemůžu – není to moje téma.
Existuje nějaká hranice intimity, přes kterou při natáčení prostě nejdete?
Může se stát, že téma, o kterém si myslíte, že bude klíčové, se najednou rozvíjí jiným směrem. Proto je potřeba neusměrňovat protagonisty, ale nechat je, aby řekli, co cítí – ne aby dělali a říkali to, co si přejete vy. A z toho pak plyne i ta hranice, kdy by se měla kamera vypnout – často to i vyplývá z přání protagonisty. Co všechno je ochoten říct. Když řekne: „Tohle radši mimo kameru,“ tak to samozřejmě naprosto respektuji a nikoho nepřemlouvám.
Když vás tak poslouchám, je mi jasné, že je pro vás vaše práce i koníček, kterému jste v podstatě zasvětila většinu života. Nevyčetl vám třeba někdy váš muž, že jste málo doma, že se málo vidíte?
Naštěstí je můj muž z rodiny, kde jeho matka byla profesorkou francouzštiny a češtiny a zčásti i překládala – takže také pracující žena. Ten model jsme žili oba. Nikdy mi mou práci nijak nevyčítal. Vnímám to také třeba v našem oboru – je určitě více žen filmařek než dřív. Nikdy se nezmění to, že děti rodí žena a po určitou dobu ji muž nemůže zastoupit – například v kojení. Ale pokud je v tomto ohledu alespoň trochu rovnováha, vnímám to jako strašně silné a dobré.
S manželem jste loni oslavili zlatou svatbu. Co se vám ve vztahu za těch 50 společných let nejvíc osvědčilo? Dáte k dobru recept na to, aby manželství fungovalo i po letech?
Důležité je najít člověka, se kterým máte stejný nebo aspoň podobný pohled na zásadní věci života. Tolerovat to, v čem se třeba lišíte. Poslouchat se navzájem. Pokud jsou nějaké rozpory, tak o nich klidně debatovat. Neurážet se. Umět pochválit.
Vás si neumím představit při nějaké typicky italské hádce. Umíte i zakřičet? Hystericky nekřičím a můj muž naštěstí taky ne.
Jste trojnásobnou babičkou. Od syna Tomáše máte dospívající vnučku a vnuka, od dcery roční vnučku. Čím vás vnoučata nejvíc inspirují?
Snažíme se spolu něco tvořit, kreslit. A hodně si povídáme o všem, co prožívají. Každé setkání s nimi je obohacující a pořád se to vyvíjí. Tady na venkově na sebe máme víc času, v Praze už míň.
Vaše dcera Hana se rozhodla být single mámou a miminko si pořídila až po čtyřicítce. Jaké byly vaše pocity, když se konečně dočkala a narodila se jí dcera?
To bylo ohromné štěstí. A pořád je. Lota už chodí, je zvídavá a já se těším, až bude mluvit.
Čím vás nejvíc vnoučata dostávají?
Láskou, kterou k sobě navzájem cítíme.
Patříte mezi ženy, které už roky hrdě nosí svou přirozenou barvu vlasů a nijak zvlášť nepodléhají diktátu doby. Přijde vám sledování trendů jako ztráta času, jako něco nezásadního? V mladším věku jsem s vlasy různě experimentovala. Nechala jsem se odbarvit i nabarvit, i trvalou jsem měla. Ale už dlouho si říkám, že ta moje přírodní barva je prostě autentická – a o autenticitu mi přece jde!
Kdybyste se měla ohlédnout zpátky v čase, naučili vás hrdinové z vašich dokumentů dívat se na život jinou optikou? Inspirovali vás třeba ve vztazích?
Myslím, že se člověk učí i inspiruje pozorováním každého vztahu ve svém okolí. Samozřejmě, když jsou vztahy tématem mých filmů, tak je vnímám a přemýšlím o nich o něco intenzivněji.
Dokázala byste si představit, že by nějaký váš kolega nebo kolegyně snímal několik dekád váš soukromý život?
Ne, to by nešlo! Jsem zvyklá být za kamerou, před ní bych neuměla být přirozená.
