Jakub Kohák: O tichém dětství, bolesti na lyžích i o hranicích nekorektního humoru: „Někdy je lepší nežertovat.“

Pro veřejnost je Jakub Kohák prostořeký bavič a moderátor, herecky je spjat například s rolí brankáře Slavoje Houslice Kájou Vachopulosem ze seriálu Okresní přebor nebo s rolí Luboše Cafourka, svérázného instalatéra z Tuchlovic.

Jakub Kohák je ale také úspěšný režisér, který má na svém kontě řadu slavných a oblíbených reklam, ve kterých si občas i zahraje. A rozhodně není jen nezastavitelný „chrlič“ vtipů a hlášek, i když se na život rád dívá veselýma očima. Zároveň totiž dobře ví, že občas je namístě nechat humor stranou.

Přesně takový byl i náš rozhovor – veselé a trefné hlášky střídaly vážnější chvilky. A já si troufám říct, že Jakub Kohák tak trochu klame tělem. Za vším humorem, rozcuchanou hlavou, (ne)pěstěným strništěm na tváři a image někoho, kdo nic moc neřeší, je přemýšlivý chlap, co má zásadní věci v životě zatraceně dobře srovnané.

Tak mi na začátek povězte, jak se máte.

Normálně, v klidu, jsem v pracovním procesu jako každý zaměstnaný člověk středněnastárlého věku. A tak to má být.

Jste samozřejmě hodně spjat s humorem a působíte dojmem, že jste trošku neřízená střela českého showbyznysu.

Myslíte, jo? Co vás k tomu vede?

Působíte tak na mě, ale asi se teda pletu. Takže nejste neřízená střela?

Já nevím, co to je – neřízená střela.

Že třeba moc nepřemýšlíte nad tím, co řeknete, prostě z vás ten vtípek vyletí a je to.

Já právě přemýšlím hodně. Někdy je dobře žertovat a někdy je naopak lepší nežertovat – což se musí vycítit. Jsou situace, kdy cítím, že je vtip nejlepší způsob, jak něco odlehčit, a v jiných momentech je namístě být normální, striktní a věcný.

Přemýšlela jsem, jaké jste byl dítě. Já vás vidím jako živého až divokého kluka, ale možná se zase pletu.

Já byl právě hodně tiché dítě, ne vyloženě zakřiknuté, ale tiché určitě. Měl jsem vždycky jen pár kamarádů, dva tři maximálně. A hodně to souviselo s tím, že jsem zadrhával, někdo tomu říká, že jsem koktal. Vlastně i dnes jsou chvíle – a není jich málo –, kdy se zadrhnu. Takže jako dítě jsem nebyl moc výřečný, rozvíjelo se to u mě postupně.

Kdy tedy přišel ten zlom, že se z tichého Koháka stal výřečný Kohák?

Stalo se to asi díky starším lidem kolem mě, zejména mé mamince a jejímu bratrovi, mému strýci Petulemu. U nás byl humor normálním komunikačním způsobem, nic výjimečného. Stejně tak kamarádi mého táty ze softballu, s nimiž jsem chodil na nejrůznější akce. Tam se snad nikdy nemluvilo vážně. A snad právě to mě inspirovalo a ukázalo mi, že dívat se na svět veselýma očima je vždy lepší.

Kromě humoru jste spjat samozřejmě i s poměrně slavnými reklamami, i když pro ně je humor také typický znak. Vy v nich ale nejen hrajete, vy je především tvoříte, režírujete…

„Tvořím“ bych úplně neřekl, protože reklamy nevymýšlí režisér, ale kreativní tým agentury, která se marketingově stará o danou firmu. A když jim ta firma jejich nápady a návrhy schválí, najdou si režiséra a ten dostane scénář, který už je nějakým způsobem předschválený. Takže já přicházím ve chvíli, kdy už je to vymyšlené. Já jen svýma očima převyprávím jejich už hotový příběh. Samozřejmě tam můžu dovymyslet a přidat nějaké svoje věci, něco uberu, něco přidám.

Ale už jen proto, že vás tam lidi vidí hrát, mají tu reklamu spojenou s vámi. Asi vlastně moc nepřemýšlí o tom, kdo to natočil, vymyslel, režíroval…

Lidi obecně moc nepřemýšlí, to jste řekla dobře. I když jste to asi myslela jinak…

Myslela, ale vlastně proč ne, máte asi pravdu. Nicméně vaše role v reklamách skoro vypadají, že si je píšete sám sobě na míru…

Tak to ale samozřejmě není. Už když se tvoří scénář, tak firmy přemýšlí nejen o tom, kdo to zrežíruje, ale také kdo je bude prezentovat herecky. To není tak, že bych si já řekl, že tam budu hrát a hotovo.

Takže už na počátku se tak nějak počítá s tím, že vy to natočíte a budete tam i hrát?

Je to případ od případu, ale většinou ano. Když se třeba chystá reklama na kávovar, tak už také předem vědí, že tam bude Brad Pitt. Není to tak, že vymyslí spot a pak si řeknou: „Kdo by tam tak mohl hrát?“

Ve vašem případě tak dostanete takový balíček dva v jednom. Režie a také role… Zabijete tak dvě mouchy jednou ranou.

Když to vidíte takhle, tak ano. Aspoň nemusím pátrat po nějakém herci a zahraju si to sám. A já samozřejmě vím nejlíp, jak to chci. Ale vlastně nikdy jsem netočil s herci, které bych neznal, neměl s nimi dobré vztahy. Když jsem třeba točil reklamu, kde hrál Bolek Polívka, to byla radost. Když máte na place takovou hereckou osobnost, je všechno jednodušší.

Nicméně nejsou jen reklamy, které jste režíroval, ale také reklamy, které jste odmítl…

No jéje, těch je. Odmítnu třeba tak sedm z deseti.

Takhle vybíravý jste?

To není ani tak o vybíravosti. Ale když je skript nekvalitní nebo když je to typ reklamy, u které vím, že by to někdo natočil líp. V tu chvíli je přece lepší dát prostor někomu jinému. Já třeba nedělám animované reklamy, vyloženě produktové záležitosti nebo spoty, ve kterých je hodně počítačových triků. Věnuju se spíš příběhům a lidským, obyčejným věcem. Zkrátka je třeba umět odhadnout, co je pro mě vhodné.

Tak to jsou věci, které odmítáte z technických a vyloženě výrobních důvodů. Ale já vím, že jsou i reklamy, které odmítáte z řekněme etických či morálních důvodů…

To je další hledisko. Několikrát jsem třeba odmítl točit reklamu pro armádu.

Protože jste pacifista?

To úplně ne, to nejsem. Když je potřeba někde někomu rozbít držku a když to má dobré důvody, to já jsem pro. Ale zásadně jsem nechtěl verbovat lidi na vojnu. A to tenkrát nebyla ani zdaleka tak vyhrocená situace jako teď, bylo to tak před patnácti lety, ale v zásadě bez ohledu na cokoli nechci být ten, kdo lidem ukazuje krásy a výhody vojny. Protože tam prostě nejsou jen krásy a výhody, ale i nehezké věci a nevýhody. Takže tam jsem dal prostor někomu jinému.

Takže existují etické či morální věci, přes které u vás takříkajíc nejede vlak…

Nemám rád, když je to hodně vulgární a když je to trapný… Když je to trapně dobrý, tak je to v pohodě, ale když je to blbě trapný, to mi vadí. A taky se mi nelíbí, když reklama někoho ukazuje ve špatném světle, když to podporuje nebo to stojí na nějakých společenských stereotypech. A odmítám, když třeba klient nereaguje na moje doporučení, jak to celé ještě zlepšit.

Jednoduše si rád děláte věci po svém, chápu to dobře?

Ani ne po svém, ale dělám to rád tak, aby to bylo dobrý. Třeba u reklamy na jednu banku to bylo v původním plánu tak, že tam je pán, co mluví o výhodách banky. A já si říkal, že je to takové nic, že ten pán prostě jen mluví, že by to chtělo přidat nějakou srandu, nějakou pitomost… Toho pána jsem nakonec hrál já a vodil jsem si kozu. Když jsem jim to navrhnul, řekli ano. Kdyby řekli ne, tak bych do toho nešel.

Nicméně vy jste prý odmítl natočit i tu asi nejslavnější reklamu na limonádu se zlatým prasátkem a slavnou větou „Ne, ne, já nemusím… já už ho vidím“. Prý se vám moc nezamlouvalo kradení stromků z lesa… Nemrzí vás to zpětně, když vidíte, jaký fenomén se z ní stal?

Nemrzí. Já bych to asi takhle dobře neudělal. Třeba bych vybral jinou holčičku, jinýho tatínka… a už by to nebylo ono. A tohle dopadlo moc hezky, takže je vlastně dobře, že jsem vizionářsky odmítl něco, co jsem odmítnout měl, aby mohlo vzniknout něco takhle hezkého.

Když na to koukáte touhle optikou…

Všechno je o úhlu pohledu. Já bych to natočil hůř, nebo minimálně jinak, a nemá cenu něčeho litovat. Vždycky člověk musí jít dál.

Když se bavíme o aktivitách, kterým se věnujete, nemůžu vynechat ani to, že podporujete různé charitativní spolky a akce. Třeba nadační fond Úsměv nejen pro Kryštofa, který pomáhá rodinám s onkologicky či jinak těžce nemocnými dětmi. Čím vás zaujal zrovna tenhle fond?

Prostě potřebovali pomoct, to je všechno. Když mi nějaká věc dává smysl, je to smysluplná akce nebo nadace, a když mám čas a prostor, jednoduše pomůžu vždycky. Vždyť to ve výsledku ani žádná extra pomoc není. Pomoc je, když babičce vynesete sto kilo brambor do schodů, ale tohle? Že někam přijdu, ukážu se, vyfotím se, podepíšu se? To přeci nic není.

Tak je to váš čas, který byste mohl investovat do čehokoli jiného.

Třeba bych mohl sedět v hospodě a pít pivo. Nebo dělat někde nějaké lumpárny. To je tohle lepší… Tomuhle svůj čas rád věnuju.

Nadační fond Úsměv nejen pro Kryštofa pomáhá rodinám s nemocnými dětmi, to jsou smutné příběhy, velké ztráty… Nepadají pak na vás chmury, když jste tak blízko smutným věcem?

Bývá to smutné, ale já se vždycky snažím zapomenout, jít dál, nekoukat se dozadu, protože jinak by mě to semlelo. Zase jsme u toho, že vše je o úhlu pohledu. V minulosti mě třeba oslovila jedna rodina, jejichž tatínek byl nemocný, jestli bych se za ním někdy nestavil, že mě má moc rád. A já měl zrovna cestu kolem, tak jsem si řekl, proč ne, proč někomu neudělat radost.

Tak jsem tam zajel, on ležel v posteli, nevypadalo to úplně dobře, ale měl radost, moje návštěva ho potěšila. Pak jsem se dozvěděl, že druhý den ten pán zemřel. A já si řekl, že jestli jsem mu v posledních chvílích udělal radost, zpříjemnil mu den, tak to má smysl. Ale ano, vždycky si říkám, jak by bylo báječné, kdyby se za každou vteřinu, co věnuju nějakým charitativním akcím nebo nadacím, uzdravil jeden člověk…

Takhle to ale bohužel nefunguje…

No tak dobře, ne za vteřinu, ale za každou minutu… Ale co, i kdyby za hodinu. To by bylo tak hezký.

To by bylo… Ale ztráty k životu patří. Koneckonců – jednou takovou jste si nedávno prošli v Ranní show Evropy 2, kdy náhle odešel Patrik Hezucký. I v tomto případě se snažíte zapomenout a nekoukat dozadu?

Snažím se nekoukat dozadu, ale ono to na mě samozřejmě vykoukne samo. Ale opravdu se snažím v tom nebabrat, nevyhledávám cíleně vzpomínky, protože to bych se fakt usoužil k smrti. Snažím se dívat dál, dopředu, ale nezapomínám. Ani to nejde, minulost si mě najde vždycky sama. Někde na mě vykoukne vzpomínka, tuhle a támhle se mi něco připomene… A to je takový můj přístup ke ztrátám a bolestem.

A když jste třeba v rámci charitativních akcí v kontaktu s lidmi, kteří prožívají těžké chvíle, ztráty, jsou nemocní… Jak k nim přistupujete?

Sám v sobě se snažím to vydýchat, zvládnout to, být silný a působit pozitivně. A vždycky se snažím dělat tam třeba nějakou srandu, abych lidi nějakým způsobem trochu nakopnul, dodal jim pozitivitu, aby nebyli v depresi. Oni přece mají svých starostí a trápení dost, tak je potřeba jim přinést i nějakou legraci.

Jak to v praxi vypadá?

Mám třeba kamaráda, který je v nemocnici po operaci tlustého střeva, taky měl nádor. A já za ním přeci nemůžu přijít do nemocnice a říkat „jéžiš, to je hrozný“. Naopak, je potřeba vnést tam trochu nekorektního humoru, tu situaci odlehčit…

Tak co jste mu řekl?

Co se tady válíš, ty hovado, koukej vstávat, stejně jen simuluješ.

A co on?

Začal se smát, praskly mu stehy a bylo to.

Teď tedy trochu změníme téma… O vás se ví, že rád sportujete. A jedna z věcí, kterou absolvujete pravidelně každý rok, je slavná Jizerská 50 –takže padesát kilometrů na běžkách.

No, to je strašná záležitost.

Měla jsem pocit, že letos vás to semlelo víc než kdy dřív.

Mě to semele každý rok, jen letos jsem o tom víc mluvil. Každý rok říkám, že si promyslím, jestli další rok poběžím zase. A vždycky se to za ten rok uleží, přebolí to a jdu do toho zas. A samozřejmě s tím, že tentokrát to bude lepší. Že budu trošku trénovat, připravím se… Jenže pak na to nemám čas, vůli ani disciplínu. Takže netrénuju a jen si tak jednou za rok naložím těch padesát kilometrů.

To pak musí ale bolet strašlivě.

Bolí to moc. Letos dokonce už po prvním kilometru mě strašně bolely ruce a říkal jsem si, že to nedám. A že asi zvládnu jen půlku, protože po 25 kilometrech tam je stanoviště, kde můžete předčasně skončit a skútrem vás odvezou. Ale pak se mi zas běželo líp a před tím 25. kilometrem jsem se cítil skvěle. Tak jsem si řekl, ty jo, tak dobrý, tak to zvládnu celý. Pokračoval jsem, ale na 30. kilometru to byla zase hrůza.

Ale nakonec jste to dal. A co příští rok, zase pojedete?

Jestli půjdu příští rok? Já doufám, že bude obleva, že nebude sníh… Ale kdyby bohužel sníh byl, tak si myslím, že bych měl tak měsíc dva předtím alespoň trochu potrénovat.

Jenže to asi zas nebudete mít čas, vůli a disciplínu, ne?

Teď jsem pevně rozhodnutý trénovat… Ale je pravda, že to bývám vždycky. Na druhou stranu – když někdo rok dře, trénuje, hlídá si stravu, životosprávu, podřídí tomu svůj život, tak to není žádná frajeřina. S tréninkem a disciplínou to není hrdinství, to umí každej trouba. Ale ten, kdo netrénuje, neřeší stravu, nic nedělá, a pak ujede padesát kilometrů? To je frajer… Co frajer, to je podle mě hrdina.

Takže jsme se vlastně dostali k tomu, že jste hrdina…

Ano, děkuji – a tím bych se s našimi čtenáři rozloučil.

Mě by zajímalo, jestli vám i manželka, když jste pak po závodě doma zničený, říká, že jste hrdina…

Té je to úplně jedno. A nemá do toho ani co kecat… Však to ani není manželka!

Tak ale čí to je chyba, že jste ji už za covidu požádal o ruku, ale svatbu jste ještě nestihl? Jestli byste neměl být hrdina i jinde než jen na Jizerské 50…

Nene. Já ji o ruku požádal, uběhlo pět let a nic, už je to promlčený. A je to její chyba, ona se o to měla postarat, je to její manželství, ne moje. Stejně pak bude chtít půlku majetku, proto se to dělá, ne…

A není tohle jeden z těch stereotypů, o kterých jste říkal, že nemáte rád?

Tohle je jeden z mála, které bych podepsal… Samozřejmě, že je to jen humor, nic víc, jen humor.

Navíc máte s partnerkou dvě děti, což je asi tisíckrát větší závazek než cokoli dalšího, ne?

Děkuju, že tohle říkáte… Už není potřeba cokoli si dokazovat nějakým papírem.

Když už jsme u dětí, váš mladší syn hraje fotbal – a vy taky hrajete fotbal. Jste ten tatínek, který pak veze dítě domů ze zápasu a vše s ním rozebírá, supluje mu trenéra a podobně?

Ne, to nejsem, to je totiž hrozný. Navíc to bývá od tatínků kontraproduktivní. Když třeba synovi ukazuju nějakou fotbalovou kličku, která mi celý život funguje, tak si můžu být jistý, že ji dělat nebude. Když mu ale to samý řekne trenér, tak to najednou jde! Takže za mě by se dítěti radit nemělo a koučovat ho při zápasech už vůbec ne, od toho tam má trenéry. Povzbuzovat ano, ale zase s mírou a ne nijak bláznivě.

Takže ani když je zápas nebo turnaj, nestrhne vás ta atmosféra?

Ne. Já mlčím, úplně mlčím. Nula, neřeknu ani slovo. Maximálně trochu pochválím nebo zamávám. A když jsou tam chyby, a že jich občas bývá dost, tak i když je samozřejmě vidím, moc na ně neupozorňuju. Maximálně tak jemně řeknu, že to bylo dobrý, ale možná to šlo ještě o fous líp. Jdu na to diplomaticky a pomalu, koneckonců na Real Madrid máme ještě čas.

A co váš starší syn. Ten také sportuje, ale hlavně je v pubertě. A přežít tohle období je pro řadu rodičů disciplína sama o sobě…

Je to tak, synovi bude šestnáct a musím říct, že se mnou je to v pohodě, ke mně má velký respekt. S mámou to má ale složitější, ta mi říká, jak si na ni dovoluje, jak odmlouvá, neposlouchá, ta to má teď těžké. Ale já vůbec.

Čím si to vysvětlujete, že k vám respekt má?

Já nevím, možná jsem to nějak okoukal od svého strejdy. Ten když něco řekl, tak to platilo. Ne že by byl zlý, to vůbec… Byl prostě jen důrazný a nikdo automaticky nezpochybnil nic, co by řekl. Tak to ve mně možná nějak zakořenilo, že na lidi působím taky tak.

Já se ještě naposledy vrátím k vaší charitativní činnosti a k tomu, že když můžete někomu pomoci, tak to rád uděláte. To nebývá zas úplně běžné, co vás k tomu vede?

Já bych řekl, že pomáhat, a tím nemyslím jen finančně, ale i třeba nějakým činem, aktivitou, souzněním s někým, kdo zrovna trpí, není hrdinství, ale přirozenost.

Nadační fond Úsměv nejen pro Kryštofa založili manželé Abelovi, kterým rakovina sebrala syna. Nyní prostřednictvím fondu podporují rodiny s vážně nemocnými dětmi, přispívají svým klientům na doplatky na léky, na dojíždění do nemocnice, poskytují jim i různé konzultace a poradenství v sociální, psychologické či psychoterapeutické oblasti.

To vše z velké části samozřejmě díky dárcům: každá koruna, kterou jim někdo pošle, putuje k potřebným. Chcete-li jim také pomoci, máte několik možností:

Když syn zemřel, v naší rodině přestalo svítit slunce. Manželé Abelovi bolest přetavili v pomoc druhým