Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Přiznávám, že Klec bláznů ve Švandově divadle ani Zázračné cvičení v Divadle Metro, kde Filip Rajmont hraje, jsem ještě neviděla. Ale rozhodně to mám v plánu, protože jestli v těchto inscenacích „řádí“ alespoň z poloviny tak jako v seriálu Iveta, kde hrál bulvárního novináře Pavla Novotného, musí to být naprostá bomba.
Užila jsem si vlastně už jen povídání s ním, protože jsme probrali kdeco. Neuvěřitelné životní osudy Filipových slavných předků, jeho sklony k tloustnutí a boj s kily navíc, ale samozřejmě i práci.
Máte za sebou premiéru hry Zázračné cvičení v Divadle Metro, kde hrajete s Hynkem Čermákem homosexuální pár, jenž má vztahové trable a hledá pomoc u terapeuta. Jak se premiéra vyvedla?
Myslím, že dobře, mám z toho příjemný pocit. I přes různá úskalí, která během přípravného procesu samozřejmě byla, to nakonec všechno dopadlo dobře.
Těmi úskalími myslíte fakt, že původně je hra napsaná pro heterosexuální pár, a vaši roli tak měla hrát Tatiana Dyková?
Ano. Táňa tu roli nakonec odmítla a Hynka Čermáka napadlo, že bych to tedy mohl hrát já.
Hynek Čermák prý řekl, že nejlepší manželku mu zahrajete právě vy…
To je pravda, to řekl. A já to vzal jako výzvu. Takže jsme to začali zkoušet, jenže je to fakt napsané pro heterosexuální pár a pro mě bylo dost náročné pochopit, proč moje postava, původně ženská role, říká věci, které říká. Pořád jsem se ptal: „A proč tohle říká, vždyť té situaci nepomáhá, vždyť vztah kazí ještě víc.“ Nemám samozřejmě ženské myšlení, koukám na to pohledem muže a musel jsem do něj proniknout. Ale všichni mi říkali: „Hele, to jsou prostě ženské, takhle myslí, mluví, diváci to pochopí, budou rozumět, bude je to bavit.“
Vzhledem k tomu, že i v soukromém životě jsou vašimi partnery muži, nemáte vlastně s ženským myšlením v oblasti lásky moc zkušeností.
Ano. Ale já se rozhodl režisérovi věřit a vyplatilo se to. Protože když to teď hrajeme a já říkám věty, kterým jsem před tím nerozuměl, ženy v hledišti reagují, smějí se, rozumí mi. A já si říkám: „Aha, tak ono to fakt takhle je.“
Přesuneme se do Švandova divadla, kde také hrajete gaye. Máte hlavní roli drag queen ve hře Klec bláznů…
Zaza je moje vysněná postava. Většinou herci touží hrát Hamleta, Romea a podobně a já snil o Zaze, o chlapovi, co se převléká za ženu a zpívá. Ale mně přijde, že Klec bláznů mi skýtá obrovský prostor a barevnou plejádu možností – příběhu, komiky a všeho možného. Ale teď se zas musím malinko uklidnit, abych nakonec nehrál všechny homosexuály světa, že.
Když už jsme u divadla, byl jste členem Činohry Národního divadla, ale nakonec jste odešel. Ze zlaté kapličky se ale přece moc neodchází…
Vidíte, a já jsem odešel. Ale bylo pro mě samozřejmě velkou ctí, že jsem tam byl, a jsem vděčný za mnoho zkušeností, které jsem získal. Ale už jsem se tam jednoduše cítil vyprázdněně, potřeboval jsem změnu, nový vítr pro sebe samotného.
Jako bulvární novinář Pavel Novotný jste zazářil v seriálu Iveta. Zahrál jste ho naprosto dokonale…
Je to vlastně srandovní, že člověk dělá spoustu různé práce, hraje na divadle a pak najednou všichni mluví jen o tomhle, o relativně malé roli v televizi. Ale přiznávám, že já jsem na svůj výkon v Ivetě celkem pyšný, dost jsem si máknul.
Super.czHrát Pavla Novotného, který má velmi specifický a výrazný způsob vyjadřování, mluvy, pohybů, asi není legrace. Prý jste se s ním v rámci studia role sešel i osobně…
Domluvil jsem si s ním schůzku v Řeporyjích a musím říct, že ke mně byl velmi vlídný a ochotný mi pomoci. Odpovídal na všechny moje otázky, i když já se vlastně moc nestíhal ptát, on vedl tříhodinový monolog. Ale mluvil velmi otevřeně, o své bulvární minulosti, o tom, čeho z té doby třeba lituje, co ho mrzí, dokázal být i sebekritický. A já leccos pochopil.
Co třeba?
Že i přes lecjaké opravdu blbé výroky, to, že někdy se chová fakt pitomě, je spousta věcí, za které ho oceňuji. Takže já ho rozhodně nevnímám jako ryze negativní, temnou osobu. Vlastně u většiny jeho výroků se spíš pousměju, přijdou mi komicky přestřelené a přiznávám, že mnohem víc mě rozčilují třeba výroky Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Ale herecky to nebyla snadná postava…
Je to tak. Jeho styl vystupování, řeč, gestikulace, to je všechno tak specifické, že zahrát ho dobře byla fakt výzva. Nevěděl jsem, jestli ho trefím, jestli to nebude moc, protože on sám je moc a bylo by celkem snadné ho takzvaně přešvihnout. Takže jsem se prostě snažil hledat hranici toho, kdy to ještě je lidská bytost a kdy už by to byla parodie. A doufám, že se mi podařilo najít správnou míru.
Novinky.czTak teď úplně jiné téma. Vy chodíte hodně často plavat, je to tak?
Popravdě, teď jsem dlouho nebyl. Spíš trénuji v posilovně, chodím na tréninky k Vítu Chaloupkovi (bývalý kulturista, nyní dietolog a fitness trenér, pozn. red.), protože jsem si řekl, že se mi blíží padesátka, tak je čas zhubnout, dostat se do formy a být krásný. Úplně mi to nejde, ale alespoň budu mít pod tukem svaly.
O kilech navíc mluvíte relativně často, a dokonce je připisujete genům. Jste z umělecké rodiny, váš otec byl režisér, maminka je herečka, dědeček byl slavný herec a zpěvák E. F. Burian. Myslím, že s tímhle genofondem nelze nebýt dobrý herec…
Jenže já mám pocit, že jsem po nich spíš podědil opravdu vždycky nějakou nekalost, jako třeba sklony k tloustnutí. Rozhodně bych třeba víc potřeboval talent na muziku a zpívání než to, že jsem dědovi fyzicky podobný.
Řada z nich byla také spjata s Národním divadlem a hlavně řada z nich má dost šílené životní osudy. Třeba váš prastrýc Karel Burian, který v Národním divadle údajně omylem vypil louh místo vody a zemřel.
Ta historka se u nás traduje, nerad bych řekl nějakou blbost, ke mně se to dostalo tak, že prastrýc měl vždycky na stolku vodu, ale jednou tam ve sklenici místo vody byl právě louh. Jak dozpíval, přišel, napil se a spálil si hlasivky. A to byl smutný začátek jeho pádu a smrti.
A někdo z vašich předků prý v Národním divadle spadl do propadla?
To byl snad děda, tedy máma to říkala. Ale fakt je, že z Národního divadla všichni mí předci vždycky odešli jak zpráskaní psi. Já jsem stihl odejít ještě zdravý a plný energie.
Že byste zlomil nějaké rodinné prokletí?
Možná jsem fakt odešel právě včas, než se mi tam něco stalo. Protože Národní divadlo je fajn, ale rozhodně nestojí za to, aby v něm člověk umřel.
Vy máte neuvěřitelný dar líčit všechny možné trampoty a peripetie s lehkostí. S úsměvem mluvíte o tom, jak vás vyhodili z vysoké školy, kde jste učil, protože jste měl vztah se svým studentem. Jak jste odešel z Národního divadla. Prostě o věcech, které by jiní brali spíš jako něco negativního.
Ale vždyť to jsou všechno věci, které sice jedny dveře zavřou, ale otevřou spoustu jiných. A člověk má vždycky dvě možnosti, když ho něco trápí. Buď se vyžívat v trápení, nebo si na tom najít něco, co ho posune dál. Zní to jako klišé, ale je to tak. Kdybych neodešel z Národního, nikdy bych nehrál v Kleci bláznů, nikdy bych nezkoušel s Hynkem Čermákem, nikdy bych nenatočil dva filmy, protože vždycky všechno nějak souvisí se vším. Moje soudobá kariéra vlastně odstartovala odchodem z Národního divadla. A přitom jsem se tehdy tak bál.
Nicméně odvážný jste byl i před mnoha lety, když jste uzavřel registrované partnerství s režisérem Vladimírem Drhou. On byl tehdy velmi nemocný, bojoval s rakovinou, a i když jste byli jen přátelé, nikoli partneři, vlastně jste si ho vzal a staral se o něj do jeho smrti v roce 2017.
Potřeboval pomoc a já byl prostě v tu dobu jediný, kdo se o něj mohl postarat. Byl hodně nemocný, po operaci, v podstatě nesoběstačný, a hrozilo, že zemře. Pak se z toho vysekal a já si dovolím říct, že na tom mám jistou zásluhu. Řešil jsem za něj všechny praktické věci, kterých nebyl schopen. Vždycky jsme jednali s notářem, abych na to měl právo. A pak nám právě paní notářka poradila, že kdybychom uzavřeli registrované partnerství, mohl bych ty věci dělat snáz. Tak jsme do toho šli.
Nicméně péče o takto nemocného člověka není snadná a vy jste to pro svého kamaráda udělal. Přestože jste samozřejmě čelil hejtům, že z vypočítavosti.
Samozřejmě, že to lidé různě hejtili, obviňovali mě z kalkulu. Ale tam žádný kalkul nebyl, třeba dědické řízení měl Vladimír uzavřené dávno předtím. Byli jsme dobří přátelé, on mě svým způsobem dovychoval a já mu to takto mohl alespoň částečně vrátit. Ale jednoduché to samozřejmě nebylo, péče o nemocné a pak i jejich odcházení, obojí je hodně bolavé. Mně se to navíc sešlo v takovém blbém období, zemřel mi otec a ze života mi odcházeli i další lidé, vztahy s řadou z nich se měnily… Prošel jsem si tehdy takovou hodně těžkou zkouškou toho, co vydržím.
Přesto nebylo znát, že jste na dně. Vždycky působíte vesele, jako chrlič vtípků.
To je taková moje obrana proti emocím, proti těm negativním bojuji humorem. A funguje to.
Takže nebýváte smutný?
Samozřejmě, že bývám. Jsem lidská bytost – smutná, urážlivá, hysterická. Ale už umím rychle poznat, že to na mě takzvaně jde, umím to včas analyzovat a vypnout. Naučil jsem se jednoduše přijmout i stinné stránky své povahy, nepotlačovat je, ale pracovat s nimi.
