Článek
V roce 2025 vyhrála Michaela Tomanová soutěž krásy Miss Universe Česko. Je to úspěšná modelka a také doktorandka 1. lékařské fakulty UK, která se v nemocnici na Bulovce věnuje vlastnímu výzkumu metabolického zdraví u pacientů s HIV. Zároveň je i maminkou malé dcerky a nyní zakládá nadační fond.
Její energie je nakažlivá – dělá zkrátka to, co ji baví. I když se najdou oblasti, které prý šidí: třeba partnerský život. Když mi během rozhovoru vyprávěla o všech svých aktivitách, napadlo mě, jestli má její den stejných 24 hodin jako u nás ostatních. Ujistila mě, že ano, budu jí tedy věřit.
Krása prý otevírá dveře a vzdělání je udržuje otevřené… Je to podle vás pravda?
Krása určitě dokáže otevřít mnoho dveří, ale stejně tak i zavřít. Mnohdy se zavřou ve chvíli, kdy se ukáže, že kromě krásy má žena i názor, vzdělání nebo ambice. Přitom tlak na ženy je dnes možná větší než kdykoliv předtím. Porovnáváme se mezi sebou navzájem, na sociálních sítích, máme potřebu ostatním dokazovat, kolik toho zvládáme.
A vy toho nezvládáte právě málo…
Možná že k tomu tlaku skutečně, i když nezáměrně, přispívám i já: ukazuju práci, studium, modeling, cestování, mateřství, projekty… Nerada bych ale, aby kvůli tomu někdo získal pocit, že toho dělá málo.
Já bych se nemohla takhle realizovat bez pomoci lidí kolem mě. Rodina mě podporuje, a navíc mě většina věcí, kterým se věnuju, skutečně baví a zajímá. Pravda ale je, že všechno má svou cenu. Den má 24 hodin – a někde čas jednoduše chybí. U mě je to asi nejvíc partnerský život.
Modeling a lékařský výzkum – to jsou dva zcela rozdílné pracovní světy. Chce to jiný přístup, styl komunikace, možná i jinou „masku“?
Naučila jsem se přepínat. Do nemocnice vstávám brzy, přijíždím nenalíčená, se staženými vlasy a v bílém. Je to prostředí s určitou hierarchií a já jako doktorandka vím, kde je moje místo. Hodně poslouchám, učím se a nepotřebuju být středem pozornosti.
Zato módní svět funguje opačně, musíte být zapamatovatelná: vzhledem, oblečením, energií, tím, jak se dokážete prezentovat. V modelingu je uniformou černá barva, svět soutěží krásy miluje třpytky a výraznost. Miss Universe mě v tomto směru hodně posunula: máte zlomek času na to ukázat, kdo jste, co reprezentujete a proč by si vás měl někdo zapamatovat. To je dobrá škola komunikace.
Tolik míst můžeme vidět, tolik věcí můžeme dělat, tolika cestami se můžeme vydat. Ale jedna věc je omezená – čas. A to jsem dlouho nechápala…
Váš výzkum je zaměřený na osoby žijící s HIV… Co myslíte, změnil se na ně pohled veřejnosti v posledních letech?
Velká část společnosti, která nesleduje vývoj v této oblasti, má HIV stále spojené s epidemií v 80. letech. A i když se medicína od té doby opravdu výrazně posunula, společenské vnímání tolik ne. S určitou mírou stigmatizace se můžete setkat dokonce i mezi zdravotníky. Právě proto považuju prevenci, vzdělávání a otevřenou komunikaci za naprosto zásadní. Je potřeba o HIV mluvit normálně, otevřeně a bez strachu.
Který fakt nebo mýtus o HIV vás během studia a výzkumu nejvíc překvapil?
Tak třeba mě překvapilo, že zastoupení žen mezi nakaženými HIV je ve světě 51 až 53 procent. Mnoho lidí má přitom HIV stále automaticky spojené především s mužskou populací, globální realita je ale mnohem komplexnější.
Když jsem zjistila, že v některých oblastech chybí dostatek dat (například o metabolickém zdraví), řekla jsem si, proč se je nepokusit získat. A tak postupně vznikal můj vlastní výzkum.
Mluvíme hodně o léčbě, ale mnohem méně o prevenci. Jak na to?
Prevence nemá fungovat prostřednictvím strachu, ale informací. Mladí lidé potřebují rozumět svému tělu, sexualitě, jak se sexuálně přenosné infekce přenášejí a jak se chránit, kam se obrátit, pokud se něco stane. A potřebují tyto informace dostat dřív, než je budou reálně potřebovat.
Co byste doporučila rodičům: jak a o čem mají s dospívajícími mluvit?
Nezačala bych sexem, ale důvěrou. Dítě musí vědět, že pokud udělá chybu nebo se dostane do situace, kterou nezvládá, může přijít za rodičem, aniž by mu hrozil trest nebo odsouzení. Sexuální výchova byla dlouho postavená především na strachu z nechtěného těhotenství, a proto je potřeba určitá revoluce. Nestačí pouze říct: „Používejte kondom.“ Musíme vysvětlit proč.
Mladší generace by měla rozumět rizikům nechráněného sexuálního kontaktu, sexuálně přenosným infekcím a různým cestám přenosu, včetně orálního a análního styku. Je třeba mluvit o ochraně, o souhlasu a hranicích, o bezpečnosti na internetu, o intimních fotografiích…
V červnu jste představila svůj nadační fond Ludmila Foundation… Co vás k tomu přivedlo?
Během semifinále Miss Universe Česko 2025 mě jedna ze soutěžících, která je ředitelkou školy, vyzvala, abych témata, kterým se věnuju, začala přednášet školákům. Nasadila mi tím brouka do hlavy.
Přemýšlela jsem, jak předat mladší generaci témata, která považuju za zásadní: od sexuálního zdraví a prevence až po bezpečnost v digitálním světě. Došla jsem k tomu, že nejlepší cestou bude nadační fond. Od září chceme školám nabídnout první vzdělávací projekty.
Mottem fondu je „Umění jako cesta k poznání.“ Proč právě tohle?
Velkou inspirací mi byla maminka mého partnera, bývalá baletka a tanečnice, která celý život balet podporovala. Přála jsem si na to navázat a vybudovat silný fond. Třeba ho jednou předám dceři, která se jmenuje Ludmila právě po babičce.
Naše vzdělávací programy nebudou klasické přednášky: chceme využívat herce, ručně vyráběné loutky, kulisy, modelové situace a interaktivní prvky. Nebudeme dětem říkat, co je správně a co špatně; chceme, aby nad situací samy přemýšlely. Herci rozehrají modelovou situaci a děti ji budou řešit. Budou hledat informace, rozhodovat se a přemýšlet nad následky jednotlivých možností.
Vaše dcera by mohla v budoucnu fond převzít. Co byste si přála, aby o vás jednou řekla jako o jeho zakladatelce?
Přála bych si, aby věděla, že je důležité myslet na druhé. Věřím v určitou životní karmu: když člověk dělá dobré věci, chová se dobře k ostatním a snaží se něco společnosti vracet, dobro se určitým způsobem vrací také k němu a k lidem kolem něj. Na této myšlence stojí velká část filozofie fondu.
Nepotřebuju, aby o mně dcera řekla, že jsem byla úspěšná modelka, vědkyně nebo zakladatelka fondu, ale že jsem byla milující maminka, pracovitý člověk a laskavá žena. To by pro mě byl největší úspěch.
Dospívající dnes tráví velkou část života online. Jak vnímáte digitální bezpečnost?
Ještě před rokem by mě nenapadlo, že se digitální bezpečnost stane jedním z hlavních témat, se kterými chceme chodit do škol. Jenže před soutěží Miss Universe jsem zažila velmi nepříjemnou zkušenost v online prostředí: vydírání, vyhrožování, zastrašování, zveřejňování citlivého obsahu i falešné obvinění. Uvědomila jsem si, jak bezbranný se může člověk v digitálním prostoru najednou cítit. A pokud je to náročné pro dospělého člověka, představte si třináctileté dítě.
Za jedno z rizik považuji nevědomé sdílení citlivých informací. A někdy to bohužel nedělají jen děti, ale také jejich rodiče. I zdánlivě nevinná fotografie může obsahovat informace o škole, místě, kde se dítě pohybuje, nebo další osobní údaje. Musíme děti učit digitální gramotnosti i kritickému myšlení a schopnosti říct ne.
Co byste si přála, aby vaše dcera pochopila o životě mnohem dřív, než jste to pochopila vy?
Chci ji naučit, že dělat chyby je normální. Důležité je umět se z nich poučit a neopakovat je. Svět nabízí neuvěřitelné množství možností: tolik míst můžeme vidět, tolik věcí můžeme dělat, tolika cestami se můžeme vydat. Ale jedna věc je omezená, a tou je čas. A to jsem dlouho nechápala.
Jakou knihu by si podle vás měl přečíst každý rodič a jakou knihu byste ráda, aby znala vaše dcera?
Nejprve mě napadly knihy o růstu nebo psychologii… Ale byl by to Pán prstenů, kniha, která mě inspiruje celý život: v Tolkienově trilogii se skrývá obrovská životní moudrost. Například moje oblíbená: „All we have to decide is what to do with the time that is given us.“ Nemůžeme si vybrat dobu ani okolnosti, do kterých jsme se narodili, můžeme si ale vybrat, co uděláme s časem, který nám byl dán.
