Hlavní obsah

„Muži vždy řešili samotu, vztahy i smysl života. Jen o tom nemluvili,“ říká Václav Rouček, autor knihy Pro muže

Foto: Kryštof Zajíček

Foto: Kryštof Zajíček

Proč se muži zdráhají mluvit o tom, co cítí? Jsou skutečně problematickou částí populace? Mají být co nejvýkonnější a snažit se uspět na všech frontách? To je jen část otázek, na které v knize rozhovorů s názvem Pro muže hledá odpověď Václav Rouček.

Článek

Po přečtení knihy Pro muže mě napadaly desítky otázek. Pro magazín Proženy.cz píšu už pěkných pár let a jsem ráda, že ženy a ženská témata mají takový prostor. Ale jsem vlastně ráda i za to, že se Václav Rouček rozhodl dát prostor mužům. Proč? Možná proto, že mužství prochází krizí. Možná proto, že je třeba redefinovat roli muže v dnešní společnosti a naše očekávání. Možná proto, že být mužem už dávno není jen o síle, ale i o citlivosti.

Václav Rouček témata maskulinity, identity, očekávání a emocí u mužů řeší dlouhodobě a opírá se nejen o rozhovory s více než 100 hosty, ale i o vlastní zkušenost: je trojnásobný otec, manžel i tvůrčí člověk, který prošel změnou kariéry a hledáním vlastní role. V knize si povídá se svými respondenty (např. Ondřej Novotný, Karel Kovy Kovář, Ladislav Zibura, Pavlína Louženská a další) o pojetí otcovské role, tlaku na úspěch, duševním zdraví nebo o vztazích ve světě plném technologií.

V knize mě zaujala filozofická otázka, kterou nemůžu dostat z hlavy: Proč jsou muži na světě?

To je otázka, nad kterou se zamýšlím rád a která není jednoduchá. Není na ni jedna správná odpověď, ale právě proto je důležité si ji klást. I přes to, že to asi nikdy vědět nebudeme. Rovná se to totiž otázce, jaký je smysl života.

Nemyslím si, že muži jsou na světě proto, aby byli živiteli, bojovníky nebo manažery. Stejně jako ženy nejsou na světě proto, aby naplňovaly nějakou předem danou roli. Jsme tu proto, abychom přežili. V lepším případě si při tom neškodili a v tom nejlepším, abychom byli užiteční sami sobě i ostatním, tvořili vztahy, předali něco dál. Ať už dětem, blízkým nebo širší společnosti. A když už máme tuhle možnost vědomí, abychom si dokázali užít tu krásnou chvilku, kterou na světě sdílíme.

Po dočtení se nemůžu zbavit dojmu, že kniha působí revolučně. Je stále v roce 2026 tak nezvyklé mluvit o proměně mužů?

Možná, bohužel, paradoxně ano. Přitom většina témat v knize není nová. Muži vždy řešili samotu, strach, nejistotu, vztahy nebo smysl života. Je o tom tolik knih, esejí a výzkumů. Jen jsme o tom často nemluvili veřejně takhle přímo „na komoru“. Dnes už je poměrně normální mluvit o psychickém zdraví, ale stále není úplně běžné slyšet chlapa říct „nevím si rady“, „mám strach“ nebo „potřebuju pomoc.“

Možná působí revolučně to, že se snažíme vést normální lidskou debatu, snad poprvé bez zesměšňování, ideologie a co nejupřímněji.

Jakým procesem transformace mužů prochází dnešní společnost?

Myslím, že končí období jasně napsaného scénáře. Dřív bylo relativně jednoduché vědět, co znamená být mužem. Postarat se o rodinu, vydělávat peníze, být silný. Dnes máme mnohem větší svobodu, ale zároveň mnohem větší nejistotu. Muž si musí odpovědi hledat sám. To není lehké, musíte nad tím přemýšlet v širším kontextu, vidět různé vzory, hledat příčiny. Není to zadarmo, ale po dosažení určité úrovně je to velmi krásné místo, odkud můžete pozorovat svět a zároveň i něco přinášet.

Foto: Kryštof Zajíček

Kmotry knihy Pro muže se stali Barbora Černošková a Karel Kovy Kovář Foto: Kryštof Zajíček

Co bylo dříve samozřejmé a dnes už není?

Třeba představa, že muž nesmí plakat. Že musí všechno zvládnout sám. Že péče o děti je primárně ženská záležitost. Dnes vidíme stále více otců, kteří chtějí být přítomní, ne jen finančně zajišťovat rodinu. To považuji za jednu z nejhezčích trendů posledních desetiletí. Věřím, že se něco mění, stále ale nejsme tam, kde bychom mohli být; nechci být tedy naivní.

Jak se muži proměňují v čase?

Věřím, že jsou aktivnější ve výchově. Více řeší psychické zdraví. Více přemýšlí o tom, jak být fit, ale zároveň jsou v poslední době pod obrovským tlakem výkonu, srovnávání a měření, zejména kvůli sociálním sítím, ale nejen kvůli nim.

Žijí dnešní muži tak, jak si přejí?

Myslím, že spousta z nich ne. A zároveň si to často ani nepřiznají, protože jsou zvyklí fungovat, ne zastavit se a zeptat se sami sebe, jestli jsou skutečně spokojení. Toho se občas bojíme.

Proč to bylo dřív jasnější?

Protože bylo méně možností. Když máte jednu cestu, orientuje se snadněji. Když jich máte sto, můžete být svobodnější, ale také zmatenější a mít pocit, že pořád nepřichází bod, kdy je to „to ono“.

V čem je dnes síla muže?

Já upřímně věřím, že muži v sobě nesou obrovský potenciál. Dokážeme být silní, ale i vlídní. Dokážeme se postavit za správnou věc, umíme být trpěliví, vysvětlovat, být zapálení. Umíme nést vysoké morální cíle a dotahovat věci do konce. Dokážeme milovat, cítit, starat se, být oporou. Víme ale, že bez žen by to nešlo, nebo by to minimálně nebyla taková zábava.

V čem je nová doba mužství největší výzvou a příležitostí?

Nejistota je výzva, příležitostí je svoboda. Ale se svobodou narůstá odpovědnost. Tam často vidím problém. Je jednoduché říct, že za můj stav může někdo jiný než já. Mám pocit, že dnešní muž u nás nemusí být tím, čím byl jeho otec nebo děda. Může si svou identitu postavit mnohem svobodněji. Opakuji, není to jednoduché, chvíli to trvá, ale stojí za to na tu cestu vyrazit co nejdříve.

Foto: Kryštof Zajíček

Kniha rozhovorů o tom, jak se mění pozice mužů ve společnosti i jak se mění muži samotní Foto: Kryštof Zajíček

Jaké stereotypy stále potkáváte?

Je jich spousta. Třeba, že otevřít se jednou za čas je v pohodě, ale být konstantně citlivý už z vás dělá slabocha. Že když řeknete, že něco nezvládáte, je to sice OK, ale potom je cítit, že na vás okolí kouká už s menším respektem, než když jste navenek stoicky odolný, respektive dusíte emoce v sobě.

Prostě cokoliv s vyšší emocionalitou u mužů nebo tam, kde je muž více pečující, jeho „love language“ je jiná, tam cítím, jakoby se kluci stále báli jít. V mé knize jsem mluvil s velmi úspěšnými muži z byznysu, sportu i kultury a většina z nich řeší úplně stejné věci jako kdokoliv jiný. Vztahy, samotu, strach ze selhání nebo potřebu být přijímaný.

Mění se i ženy. Kde se mají oba potkat?

V přijetí. Mám pocit, že jsme někdy až příliš fascinovaní rozdíly mezi muži a ženami. Ve výsledku všichni chceme podobné věci. Být milováni, respektováni a mít pocit, že někomu na našem životě záleží.

Existuje něco jako primární mužská role?

Nemyslím si. Existují role, které si vybíráme: partner, otec, přítel, tvůrce. Nepříjemné to začne být ve chvíli, kdy člověk uvěří, že jedna role je celá jeho identita.

Jaké role muži zastávají a nejde to někdy proti sobě?

Jde. A právě to je (pro mě ta krásná, někdy složitá) realita. V práci se od nás očekává rozhodnost, argumentace a řešení problémů. Doma pak naslouchání, citlivost, u výchovy dětí trpělivost a obecně odložení ega. Ve společnosti výkon, rychlost, vítězství a status. Myslím, že dospělost spočívá v tom umět mezi těmito rolemi přepínat, ale stále zůstat svůj.

Po čem muži touží?

Jsme vlastně dost jednoduší: uznání, klid, objetí, dotyk a bezpečný prostor, kde můžeme udělat chybu nebo selhat a zase vstát. Chvíli nic nedělat, anebo dělat to, co se zdá jako blbost, ale pro nás je to celý svět. Myslím, že si musíme umět dovolit být uvnitř pořád malí kluci. Občas toužíme, aby nás tak na chvilku viděly i ženy a měly nás za tuhle stránku rády.

Na jaké vlastnosti by měli zapracovat?

Více otevřenosti a méně potřeby mít vždy pravdu. Být hrdý, ale nebrat se tak vážně.

Jak vychovávat malé muže?

Jako táta tří synů si čím dál víc uvědomuju, že nechci, aby mě viděli jako bezchybného hrdinu. Myslím, že potřebují vidět hlavně autentické rodiče, kteří se umí s věcmi vypořádat, domluvit se, usmířit, ale hlavně milovat život a že základ je být v pohodě sám se sebou. Poslední rok byl u nás doma díky narození dvojčat velmi intenzivní, často pracují nervy, nejste vyspalí. Do toho jsem řešil finanční stránku, čas, logistiku atd.

Někdy jsme s manželkou byli okolnostmi nuceni komunikovat jen ve zkratkách, to samozřejmě náš šestiletý syn vnímá, a to jsou ty situace, kdy ho skutečně vychováváte. Protože mu ukazujete, jak se chováte v náročných momentech. Ne vždycky je jednoduché mu ukázat na sobě správný příklad, ale myslím, že touto zkouškou procházíme dobře a naše pouto sílí. Rád odpověď aktualizuji přibližně za 5–6 let, kdy budeme ještě o level dál.

Jací otcové dnešní muži jsou?

Cítím kolem sebe, že chtějí a snaží se být mnohem přítomnější než generace před nimi. Nejen živitelé, ale skuteční tátové. Snad tomu pomáhají i počiny jako právě kniha Pro muže nebo tento rozhovor. Držte nám palce, ženy naše vzácné.

Načítám