„Nejsem profesionální sportovec, abych občas nemohl na pivo nebo na panáka,“ říká trenér Jakub Bína

Rozhovor jsme domlouvali měsíc předem s velkým otazníkem, protože ve stejném období měla jeho žena termín porodu. Nakonec jsme se potkali týden poté, co se Jakub Bína, fitness trenér a frontman kapely Skyline, stal poprvé tátou. Dorazil vysmátý a rozzářený, přesně takový, jakého ho mají klienti rádi. „Razím takový přístup, že teď se o malého stará hlavně partnerka a já se starám o ni,“ vysvětlil na úvod.

Jste muž několika profesí, vaší nejčerstvější rolí je ta otcovská. Co vás teď zaměstnává a naplňuje nejvíc?

V profesi se nic zásadního nezměnilo, ale já už ji vlastně ani jako práci neberu. Jsou to spíš koníčky, které mi přerostly v obživu. Ať už je to hudba, nebo trénování lidí u mě v gymu nebo online, všechno mě nesmírně baví. Do toho se narodil prcek LJ (Luc Jacob, pozn. red.), to je samozřejmě změna velká. Člověk začne malinko jinak přemýšlet. Už nejedete sám na sebe, musíte zaopatřit rodinu, partnerku, a začnete podvědomě myslet i na ty černé scénáře. Kdyby se něco stalo, nemůžu je tady nechat jen tak bez zajištění. Rozšíří se vám zodpovědnost a začnete si mnohem víc vážit času. A všechno vám to naplno dojde v okamžiku, kdy ho poprvé držíte v náručí, nebo přebalujete, on křičí, ten shluk emocí je naprosto brutální. Ale krásný.

Dneska vás živí hlavně trénování, muzika je zpestřením, ale vaším původním oborem je gastronomie. Kudy tedy vedla vaše profesní cesta?

Muzika přišla vzápětí poté, co jsem dodělal hotelovku. Jenže skloubit gastro a hudbu dlouhodobě nejde. Gastronomie je podle mě jeden z nejtěžších oborů vůbec. Já jsem dělal přímo v kuchyni, chvíli jsem dokonce šéfoval kuchařům v pizzerii a není to nic, co byste chtěla dělat dlouhodobě. Je to strašně náročné; přijdete domů z šestnáctihodinové směny a jdete spát s vidinou, že za chvíli zase vstáváte.

Znalosti z hotelové školy vám ovšem asi dost pomáhají v nutričním poradenství, kterému se věnujete vedle trénování…

Přesně tak. Narozdíl od většiny dnešních výživových poradců, kteří mají několikadenní kurz a považují se za odborníky, jsem vystudovaný potravinář. Ale klíčové je učit se neustále. Ten obor se strašně rychle vyvíjí, pořád máme nová a nová data, pořád se musíme zdokonalovat. Pokud chcete být dobrý trenér, musíte perfektně ovládat nutrici, rozumět spánku a všem dalším aspektům. Trenér, který se vás na první hodině nezeptá, jak jíte a jak spíte, a jen vám ukáže kliky, je nanic. Dobrý trenér se nejdřív hodně ptá a teprve pak jedná. Ale nic není černobílé. Jak říká můj kamarád: „Čím víc vím, tím víc vím, že nic nevím.“

Před nějakými patnácti lety jste prožil období, které sám definujete jako „sex, drogy a rock’n’roll“. Měl jste o x kilo víc a taky jste rád zapařil. Jaký byl ten hlavní impuls, že jste si řekl dost?

Já jsem sportoval od dětství. Takže mi asi stačilo užít si pár let kalby a pak mi došlo, že už mě nebaví být rozkydlý, permanentně unavený a neschopný pořádně běhat. Prostě když máte nějakou sportovní průpravu a víte, jaké to je být v kondici, strašně rychle poznáte, když to s vámi jde z kopce.

Jedna věc je začít na sobě makat, ale druhá věc je udělat si z fitness povolání. Jak se to stalo u vás?

Jak jsem říkal, sport mě provázel celý život, atletika, basket, thai-box. A když jsem pak v patnácti přišel do posilovny, vadilo mi, jak se tam ty názory tříští. Většina rad pocházela od tehdejších kulturistů, co užívají spoustu podpůrných látek, a dnes už vím, že většina těch informací byla špatně. Posilovat pomalým pumpováním svalů je běžnému člověku k ničemu. Vy nepotřebujete autobus převrátit, ale doběhnout. Takže mně chyběly informace, proto jsme se s mým kámošem Edou, který dneska taky trénuje, rozhodli absolvovat trenérský kurz u Petra Stacha, dle mého názoru nejlepšího trenéra v té době. Nejdřív jsme si říkali, že trénovat nikdy nebudeme, že jen chceme vědět, jak se to dělá správně, jenže po stovkách hodin studia nás to pohltilo.

Pamatujete si svého prvního klienta?

Vůbec. Ale věděl jsem okamžitě, že to dělám dobře, protože jsme to s Edou testovali na sobě navzájem. Tehdy jsme spolu i bydleli, takže jsme tím úplně žili, dohadovali jsme se o technikách, každý jsme měli trochu jiný názor, takže jsme se skvěle doplňovali. Vím, že jsem měl během krátké doby ze dvou klientů jedenáct. Taky mi dost pomohl pořad na TV Seznam Zpátky na vrchol, byť ne se všemi doporučeními, která jsem tam tehdy dával, se dnes ztotožňuju, tehdy jsem byl fakt ras. Ale při běžném trénování se se mnou lidi cítili v pohodě, taky se se mnou zasmějí, a to je pro trenéra klíčové.

>>> Martin Košťál z Extrémních proměn: Kdyby si někdo pomáhal Ozempicem nebo by zvracel, okamžitě to poznám!

Trenér je asi taky trochu psycholog, ne?

Rozhodně. Trenér se od klienta kolikrát dozví víc věcí než jeho žena nebo kámoši. Lidi si u mě v podstatě procházejí fyzickým utrpením a přitom ventilují i psychiku. A já jako trenér prostě nemůžu být naštvaný. Je to jako práce číšníka – každý den musíte přijít s úsměvem, vaše trable nikoho nezajímají. Klienti mají svoje problémy a na další už tam není místo.

Jak potom ventilujete všechny ty emoce, svoje i cizí, vy sám?

Cvičením a muzikou. Občas píšu pro Skyline nové věci, spolu s trénováním je to ideální jin a jang. A jednou za čas se klidně pořádně zlískám a absolutně si za to nenadávám. K alkoholu mám pořád kladný vztah, i když vím, že mě to na čas odrovná. Ale jednou za měsíc, za dva, si to prostě dovolím. Nejsem profesionální sportovec, abych občas nemohl na pivo nebo na panáka. A nezakazuju to ani svým klientům. Nemám rád ten dogmatický přístup, kdy trenéři lidem nadávají za to, že snědli nebo vypili něco nevhodného, a o to víc jim při tréninku naloží.

Jak vlastně vypadá váš typický klient?

Většina lidí, které trénuju, jsou mi trochu podobní, volnomyšlenkáři se specifickým smyslem pro humor. A řešíme spolu všechno – svaly, hubnutí i fyzičku. Jenom je potřeba dobře posoudit, nakolik se přání klienta rozchází s realitou. Je to jako když přijdete do servisu, že chcete auto přestříkat na červeno a snížit kola, ale automechanik se podívá pod kapotu a vidí, že motor je v háji. Takže stříkání se odloží a nejdřív se musí opravit ten motor.

Jak často by měl člověk chodit cvičit, aby to mělo reálný smysl?

Cokoli je lepší než nula, ale za mě jsou optimální tři tréninky týdně. To jsme schopni odmakat spolu v gymu a zbytek věcí, jako je kardio nebo domácí cvičení, můžu klientům naplánovat, aniž by za to museli platit hodiny v gymu. U mě se navíc platí měsíční paušál a do fitka je přístup přes aplikaci. Takže je na každém, kolikrát a kdy do fitka přijde. Díky tomu mám víceméně uzavřenou komunitu klientů a funguje to skvěle.

Jste dost aktivní na sítích, kde občas vyvracíte nějaké výživové trendy, co vás naposled zvedlo ze židle?

Všeobecně rostu z jakýchkoli extrémů. Všechno, co vypadá až moc dobře, ať už na papíře nebo na instagramu, je velmi pravděpodobně blbost. Např. trenéry, kteří svým lidem tvrdí, že jim narovnají hormonální činnost těla, aniž by jim nechali udělat krevní testy, bych za „jejich hormony“ pověsil do průvanu. Bohužel, ne každý umí rozpoznat „rychlotrenéra“, kterému jeho posty píše Chat GPT, a naletí mu.

Pomáhá si někdo z vašich klientů při hubnutí injekcemi?

Nikdo. Ani bych je nikomu s nadváhou deset, patnáct kilo nedoporučoval. Znám x influencerek, co dlouhodobě měly tři, čtyři kilča navíc, a najednou jsou všechny vysekané. Mohl bych je jmenovat, ale nechám je žít, je to jejich zdraví. O škodlivosti léků GLP můžeme polemizovat, myslím, že pořád nemáme dostatek dat, protože se užívají krátce. Může to dopadnout jako elektronické cigarety a popcornové plíce, nebo nemusí. Hodně se ukazuje, že lidem mizí i mimické svaly, protože nejedí, a pokud jsou ve velkém kalorickém deficitu, protože nemají chuť k jídlu, je to samozřejmě nebezpečné. Ale u člověka, který má padesát nebo i sto kilo nadváhu, asi není co řešit. Obecně považuju za chybu, že se váha řeší až moc. Pro mě je daleko důležitější, v jaké je tělo kondici, jestli je dotyčný zdravý a fit, jak se cítí, když se ráno vzbudí. Znám lidi, co mají třicetikilovou nadváhu a na půlmaratonu ty vysekané frajery předběhnou.

Před dvěma lety jste se zúčastnil reality show Survivor. S čím jste do toho šel a co vám to dalo?

Miloval jsem tu původní, americkou verzi, a chtěl jsem si to vyzkoušet. Moje očekávání to úplně nenaplnilo, přeci jen to nebyl americký, ale turecký Survivor. Kupodivu to nebylo zas tak obtížné, nejnáročnější je ta samota, prázdnota a nedostatek jídla. V podstatě se tam strašně nudíte. Máte hlad, ležíte na pláži a na nic nemáte energii. Nejtěžší byl vlastně potom návrat do běžného života, z naprostého klidu zpátky do přetechnizovaného světa. V každém případě to byl krásný sociální experiment, fajn zkušenost, ze které jsem si sice odnesl tinitus, ale nelituju. Taky jsem si uvědomil, jak moc mám rád svůj život.

Jste frontman kapely Skyline, ale není to už vaše hlavní životní náplň, to vám vyhovuje?

Mám radši tenhle model, kdy mě hudba neživí, nemůže se z ní stát povinnost, nemusím brát koncert, který nechci, můžu si vybírat. To je u výsostně umělecké disciplíny strašně důležité. Ale já za svého druhu umění považuju i trénování. V každém případě nás v říjnu čeká jenom jeden koncert v Cargu a pak se vrhneme na přípravu nové desky.

Hubnete pomocí léků? Těmto chybám se vyhněte, jinak riskujete nežádoucí účinky