„Nevěra je známka, že vztah není v pořádku,“ říká Tomáš Maštalír. O filmovém manželství i o úctě k ženám

Nedávno vstoupil do kin nový český film Když se zhasne, ve kterém Tomáš Maštalír ztvárnil jednu z hlavních rolí. Lehká konverzační komedie, která se točí kolem zkrachovalého manželství, vysoké gastronomie, lidských hříchů i zhrzených snů, jej představí v trochu jiné roli, než jsme u něho zvyklí. Ale jak sám říká, má tyhle výzvy a nové herecké příležitosti rád. A tak se naše povídání točilo nejen kolem dobrého jídla, těžkostí i lehkostí herecké profese, ale také mezilidských vztahů, nevěry či problémů dnešní společnosti. I toho, proč je v našich životech tak důležitá úcta a zda by nám pomohlo řídit se i v dnešní době desaterem.

Nový film Když se zhasne se z velké části natáčel ve skutečné olomoucké restauraci, kde jídla připravovali špičkoví šéfkuchaři Oldřich Sahajdák a Marco Christov. Měl jste šanci z jejich umu něco okoukat?

Spíše ochutnat, to určitě ano. Samozřejmě, když jsme natáčeli, tak byla restaurace zavřená, ale má i druhé patro, a to fungovalo normálně. Takže vlastně každý den, co jsem tam byl, jsem mohl něco vyzkoušet. A musím říct, že to bylo opravdu skvělé.

Jste ten typ, co si rád zajde do drahé restaurace a je ochotný si za gurmánský zážitek připlatit?

Pokud je to opravdu zážitek, tak ano, v tomto smyslu jsem asi požitkář a dobré jídlo umím ocenit. Zklamáním je, když máte zaplatit za něco, co mělo být speciální, a je to pravý opak. Já rád ochutnám prakticky cokoli, pokud v tom není kopr. Ten vážně nesnáším!

Když se ještě vrátíme k filmu, jde o komedii, která si klade za cíl hlavně pobavit, ale dotýká se i vážnějších témat. Tím hlavním je vztah dlouholetých manželů, který nefunguje, oba se trápí a snaží se vše vyřešit zinscenovanou nevěrou. Je podle vás podvádění ve vztahu za určitých okolností přípustné a lze jej omluvit?

To asi nelze říct jednoznačně, vždy záleží na konkrétní situaci i na lidech. Možná ale není tak důležité řešit, co je nebo není „přípustné“. Podstatnější je, jestli v sobě nosíme pocit, že toho druhého vlastníme a máme na něho nárok. Jakmile totiž začnete člověka vnímat jako někoho, kdo vám „patří“, vědomě i nevědomě ho tím omezujete. Vztah by měl stát na svobodné volbě – být spolu proto, že chceme, ne proto, že musíme. Protože když musíme, automaticky něco nesmíme.

Myslíte to tedy tak, že pro spokojený vztah je důležitá svoboda?

Záleží, co si pod tím slovem kdo představuje. Nemám na mysli nevázanost, ale spíš možnost volby. A taky mít svůj prostor. Ale pokud má člověk potřebu a chuť hledat někde jinde, je asi něco špatně. Nevěra je známka, že ten vztah asi není úplně v pořádku. A to je i případ našeho filmového manželství s Petrou Hřebíčkovou. Oba hledají cestu, jak se od sebe odpoutat, a bylo by pro ně úlevné, kdyby to dokázali. Bohužel jim to moc nejde a to, jak to dělají, je tou nejlepší ukázkou, jak si dokážeme leckdy úplně zbytečně komplikovat život.

Filmem se nese i téma lidských hříchů. Myslíte si, že by se nám žilo líp, kdybychom se řídili desaterem?

Možná s mírnou rekonstrukcí jednotlivých pravidel, více uzpůsobených na dnešní dobu, aby to nepůsobilo tak strašně zastarale, asi ano. Podstata desatera je přeci taková, že jde do určité míry o návod, jak žít, aby člověk mohl být klidný a spokojený. Myslím spokojený uvnitř. A to bychom si snad přáli všichni.

Co podle vás dnešní společnosti nejvíc chybí? Laskavost, nadhled, více pochopení pro druhé, či něco úplně jiného?

U nás se říká „z každého růžku trošku“. Nerad bych se dostával do polohy, abych někoho nebo něco soudil, ale z toho, co jste vyjmenovala, by nám určitě prospělo, kdyby toho bylo víc. Tolerance, ohleduplnosti, a kdyby bylo mezi lidmi o trošku víc soucitu a slušnosti, určitě by se nám všem žilo o něco lépe. Co nám třeba taky škodí, je, že přestáváme respektovat odborníky a všichni začínáme být odborníky na všechno. A to, jak se často můžeme přesvědčit, nedělá dobrotu.

S tím asi souvisí i sociální sítě, na kterých vy nejste…

Uvědomuju si, že v dnešní době je to asi rarita, ale tenhle svět zkrátka není pro mě. Já nejsem příliš sdílný člověk, co se soukromí týče, tak to prostě je.

>>> Sociální sítě ukazují „dokonalé“ životy. Je špatné být obyčejný?

Na druhou stranu se zase vyhnete hodnocení druhých, které na sítích bývá dost drsné a lidé se tam dozvědí věci, které by jim normálně asi nikdo neřekl…

No jasně. Z pohodlí svého obýváku, anonymně, je každý generál a každý velký bojovník. Ale fakt je ten, že z očí do očí vám to nikdo říct nedokáže. Nikdo nebývá tak „hustý“ v přímé konfrontaci.

Když zůstaneme u moderních technologií, jak vidíte svět AI – máte z něj obavy, nebo jej vítáte?

Sám ji zatím moc nepoužívám, ale je jasné, že technologický vývoj zastavit nelze. Kdysi jsme měli v ruce jen kámen, a když se podíváme kolem sebe, vidíme, jak obrovský kus cesty lidstvo ušlo. Umělá inteligence je jen další součástí této evoluce. Každá technologická novinka má smysl, pokud nám život ulehčuje, zjednodušuje a zefektivňuje. V tom případě je to v pořádku. Zároveň ale víme, že všechno lze zneužít. A bude zajímavé sledovat, zda dokážeme umělou inteligenci udržet v určitých mezích a zabránit jejímu zneužití.

Když jsem četla některé vaše starší rozhovory, zaujalo mě, s jakou úctou mluvíte o svých hereckých kolegyních. Jak vnímáte roli žen v dnešní společnosti, došli jsme s emancipací tam, kam jsme chtěli?

To je těžká otázka. Nejdřív bychom si měli ujasnit, čeho se tím původně chtělo dosáhnout a zda už toho bylo dosaženo. A pokud ano, co má následovat dál…

To jistě, ale nemáte někdy pocit, že se už občas dostáváme někam, kde jsme ani nechtěli být? Mnozí muži se pomalu už bojí otevřít ženě dveře, aby to nebylo vnímáno jako obtěžování…

Co si já myslím, asi nemá na vývoj žádný vliv, ale když se ptáte, považuju za naprosto správné, že jsme si rovni. Bez diskuze, absolutně. Ale v některých věcech jsme zkrátka jiní a s tím nic nenaděláme. A bylo by fajn přijmout, že to tak je. Bez vás by tento svět neexistoval, stejně tak jako bez nás.

V tom smyslu se ale nabízí otázka, jak vychovávat děti? Měly by matky své syny vést ke gentlemanství? Není to už dnes zastaralý pohled na vztah muž–žena?

Mě moje maminka vedla především k úctě. Nejen k ženám, ale k lidem obecně. Vzájemná úcta a respekt jsou podle mě to, co nás může udržet při životě.

>>> Žena si pořád jenom stěžuje. Já pracuju, stavím, vařím a platím

Vy vůbec na své dětství vzpomínáte jako na krásné období, s tím, že vás rodiče ve všem naprosto podporovali… Jak moc je to důležité, aby člověk v životě dělal, co ho baví a žil spokojený život?

Já měl to štěstí, že jsem opravdu měl bezmeznou podporu rodičů ve všem, pro co jsem se rozhodl, za kterou jsem dodnes nesmírně vděčný. Považuji to za obrovské štěstí. Myslím, že to je opravdu ten základ, na kterém může člověk stavět a opřít se o něj.

O herectví jste snil odjakživa?

Možná to zní zvláštně, ale od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat, že existuje něco jako povolání či zaměstnání, jsem chtěl hrát. Vyplynulo to z mé fascinace lidmi. Vždycky mě přitahovalo pozorovat jejich chování – souvislost mezi tím, co cítí uvnitř, co dělají navenek, co se snaží skrýt a co z nich přesto pronikne ven. Jak vnitřní prožívání mění dynamiku našeho chování, jaký má psychologický i fyzický dopad na to, jak se projevujeme. A už v raném věku jsem si uvědomil, že tenhle zájem může souviset s něčím, s čím se pracuje v herectví. Od té doby jsem nepřemýšlel o ničem jiném. Bylo pro mě jedinou cestou. I proto jsem si na vysokou školu podal jedinou přihlášku. Neměl jsem žádnou jinou alternativu. Naštěstí to vyšlo.

Velkou roli ve vašem životě ale sehrál také sport…

Jedenáct let jsem se věnoval vrcholově házené, ale zkoušel jsem i řadu dalších. Tím, že mě rodiče do ničeho netlačili a nijak mě neomezovali, jsem si mohl sám vybrat, čemu se budu věnovat naplno. A sport mě v mnohém formoval.

V čem konkrétně?

Myslím, že sport člověka velmi dobře připravuje na život. Naučí vás prohrávat. Naučí vás fungovat v kolektivu, což je něco jiného než individuální výkon. Zocelí vás v tom, že nic není zadarmo a že si věci musíte zasloužit. Pokud chci něčeho dosáhnout, být lepší nebo zvítězit, musíte pro to něco udělat – a možná víc než ostatní. Sport buduje také schopnost kontinuální práce, disciplínu, smysl pro týmového ducha. Těch hodnot, které v člověku rozvíjí, je opravdu mnoho.

Důležitou kapitolou vaší kariéry je divadlo. Vnímáte rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím?

Začínal jsem jako divadelní herec a mám pocit, že všechno nejpodstatnější jsem se naučil právě tam. Co se týče podstaty herectví, rozdíl mezi filmem a divadlem nevidím. Liší se pouze vyjadřovací prostředky – jiné jsou na jevišti, jiné před kamerou. Ale samotná podstata herectví zůstává totožná.

>>> Co obnáší herecká profese a kolik času zabere? Mnohem víc než jen hodiny před kamerou a na jevišti

Herci často mluví o pohodě na place, příjemném natáčení… Nikdy nevím, co si pod tím vlastně představit.

Atmosféra na natáčení svou roli jistě hraje a je důležitá. Když je prostředí klidné a cítíte, že můžete jít takzvaně s kůží na trh. A nemusíte se bát zkusit něco nového, něco jinak. Nebo zariskovat, posunout to – to je velká výhoda. Což asi neplatí jen při filmování.

A pozná se už při natáčení, že výsledek bude dobrý, že dejme tomu vzniká dobrý film?

Předem se utvrzovat v tom, že to bude úžasné, nebo tomu podlehnout, není moc praktické. Pro mě je lepší stát trochu mimo tahle očekávání a spíš se soustředit na sebe a svůj výkon. A výsledek ať raději posoudí jiní.

Často se říká, že natočit komedii je těžké, je to opravdu tak?

Udělat dobrou komedii opravdu není snadné. Totéž by se ovšem dalo říct o čemkoli. Dobré věci nevznikají lehce. A upřímně – když jde něco až příliš snadno, bývá to skoro podezřelé.

Co pro vás znamená úspěch? Je to filmová cena, nebo potlesk v divadle?

Může to být i jedno z toho, ale určitě ne jediné. Pro mě je úspěch především pocit, že moje práce má smysl. Že nepřináší něco jen mně, ale snad i ostatním. A že si večer můžu říct, že jsem byl aspoň trochu užitečný.

Stává se vám, že si přečtete scénář a okamžitě víte, že tu roli chcete hrát?

Ano, to se stává. A někdy je to i naopak. Často jsem se přesvědčil, že první dojem bývá podstatný…

Nejdřív ho nikde nechtěli! Václav Neužil hraje často hajzlíky nebo srdcaře. Před čím chrání svého syna?