Pro ženy ve výkonu trestu je nejhorší odloučení od dětí, říká autorka knihy Kriminálnice Gabriela Slováková

Když jsem dělala rozhovory s moderátorkami Lucií Křížkovou a Barborou Černoškovou, jedno z témat bylo vězeňství. Lucie otevřeně mluví o tom, jak prožívala měsíce, kdy byl ve výkonu trestu její manžel, Barbora zase jezdí pravidelně do věznic. A obě podporují spolek Žlutá stužka. Z rozhovoru s Bárou v hlavě zůstala věta: „V České republice je 20 tisíc vězňů a jenom asi 56 jich je zavřených na doživotí. Všichni ostatní se mezi nás vrátí.“

A jestli se někdo oblasti vězeňství intenzivně věnuje, je to Gabriela Slováková, která se mimo jiné specializuje na smysluplné zacházení s odsouzenými a podporu jejich reintegrace. Byla ředitelkou ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, nyní je ředitelkou Probační a mediační služby a předsedkyní spolku Žlutá stužka a iniciátorkou Yellow Ribbon v ČR. Nyní jí vyšla kniha Kriminálnice, ve které vede rozhovory se ženami, které byly nebo jsou ve vězení.

Ženy, se kterými jste mluvila, jsou kriminálnice, odpykaly nebo odpykávají si trest ve vězení. Mají něco společného?

Nejprve je nutné všem ženám, které do toho se mnou šly, veřejně poděkovat. Kriminalita žen má často jiné kořeny než kriminalita mužů, říká se tomu kriminogenní faktory. I u mých respondentek jsem pozorovala jevy jako zraněné dětství, kdy vyrůstaly v prostředí, kde chyběla stabilita, bezpečí nebo láska. Často zažily násilí, zanedbávání nebo ztrátu, rozvod a nezájem rodičů. Dalším společným jmenovatelem je nízké sebevědomí a závislost na druhých, často to bývá toxický partner – mnoho z nich se dostalo do problémů kvůli partnerům, manipulaci nebo snaze někomu vyhovět. Významným faktorem je i užívání návykových látek, které ženy často dovedlo až na úplné dno či k fatálním činům. Trestná činnost nebyla motivovaná agresí, ale zoufalstvím, tlakem okolností nebo snahou uniknout z neúnosné situace. Ale jsou tam i takové, které zaslepila touha po úspěchu a nedomýšlely důsledky svého jednání. Jsou to prostě ženy, které se ocitly v situacích, které nezvládly, a často neměly nikoho, kdo by jim pomohl dřív, než bylo pozdě.

Proč jste měla pocit, že je třeba jim dát prostor a hlas?

Společně s ženami jsme chtěly tyto příběhy sdílet, aby mladé dívky, které jsou v podobné životní situaci, neopakovaly jejich chyby. Kniha má určitě prevenční potenciál. O ženách ve vězení se téměř nemluví, když už, tak zkresleně. Chtěla jsem ukázat, že za každým trestným činem je člověk a pochopení neznamená omlouvání. Společně se snažíme rozbít stereotypy, pomoci pochopit souvislosti, které trestným činům předcházely. A ukázat, že lidskost není slabost, že druhá šance je jediná cesta k úspěchu.

Co si o lidech ve výkonu trestu často mylně myslíme?

Mylně si myslíme, že „jsou všichni stejní“, že kdo udělal chybu, je automaticky špatný člověk. Ve skutečnosti však většina odsouzených není nebezpečná, mnoho z nich nikdy předtím nespáchalo žádný trestný čin – často jde o lidi, kteří selhali v situaci, kterou nezvládli, a velká část trestné činnosti žen je reakcí na trauma, závislost nebo toxické vztahy.

Jak k nim společnost přistupuje, jak velká je tu stigmatizace?

Stigmatizace je obrovská a často větší než samotný trest. Společnost má tendenci nálepkovat, zjednodušovat, odmítat dát druhou šanci, připomínat chybu i po letech a očekávat, že člověk po návratu z vězení „bude vděčný za cokoliv“. Často lidé stigmatizují celou rodinu, nejhůře to pak nesou děti. Pro ženy je to ještě těžší, protože společnost má silnější očekávání, jak by se „správná žena“ měla chovat. Když selže, je odsuzována dvojnásobně.

S čím se potýkají? Při odpykávání trestu a po odpykání?

U žen vnímám jako nejhorší odloučení od dětí. Izolace, ztráta možnosti řešit rodinné záležitosti, pocit bezmoci. Také se ve vězení mnohdy setkávají s lidmi, které by v normálním životě nepotkaly. Prostředí hromadného ubytování a nemožnosti si vybrat, s kým budou sdílet kus svého života, toxické vztahy a nemožnost úniku. Mají ale na druhé straně obrovskou podporu zaměstnanců, možnost vzdělávání, terapií, zaměstnání a seberozvoje. Ve vězení se odborníci snaží poskytnout maximální péči, nicméně prameny a traumata, která vedla k páchání trestné činnosti, často nosí člověk v sobě i po propuštění, a dokud je nevyřeší, neumí se z bludného kruhu dostat.

Po propuštění se přidává zmiňované stigma, nedůvěra, nemožnost najít si práci a bydlení. Lidé po výkonu trestu pak hledají řešení i tak, že se vrátí do jediného známého prostředí, to je však často to patologické, které je přivedlo k páchání trestné činnosti. Nálepku kriminálnice si pak nosí i u nejbližšího okolí, před školou, když čekají na své děti, při hledání práce, u lékaře. Trvá dlouho, než se této nálepky zbaví.

Z příběhu žen, jejichž příběhy jste předala, mám velmi rozporuplné pocity: vlastně ani jedna žena neodpovídá mé představě o vězenkyni, kriminálnici. Nepůsobí zkrátka jako zločinci… Jaké jsou?

A přesně to je důvod, proč jsem knihu napsala. Ty ženy jsou citlivé, zraněné, některé z nich vysokoškolsky vzdělané, reflektující, často velmi empatické a hlavně: jsou to ženy, které nesou následky svých činů a chtějí žít jinak. Zpytují svědomí a ví, že nešly správnou cestou. Nejsou to filmové „kriminálnice“. Jsou to ženy, které se snaží znovu postavit na nohy.

>>> Prodavačka Janka: Máme velké finanční problémy. Manžela nikdo nezaměstná, tak pracuje načerno

Co prožívají jejich děti a blízcí?

Jejich děti vnímají zmatek, stud, strach, odloučení a nepochopení situace. Nejhorší je stigmatizace ze strany okolí. Ve škole jsou učitelé schopni říci: „Nezlob, nebo z tebe bude kriminálník jako tvoje máma/táta“ nebo si na děti ukazují v obchodě: „Hele, tenhle má mámu v kriminále.“ Také jsou často terčem posměchu a šikany ve škole. Dopad vězení na děti je často horší než samotné uvěznění rodičů.

Jak se ženám daří po opuštění vězení, s čím se vrací do reality?

Vrací se do světa, který se změnil a který je nepřijímá. Nejčastěji řeší, kde budou spát, z čeho budou žít, jak obnovit vztahy s dětmi, jak vysvětlit minulost, jak najít práci, jak nezapadnout zpět do toxického prostředí. Pro mnoho z nich je propuštění paradoxně těžší než samotné vězení. Vrací se s nálepkou.

Jak můžeme pomoct?

Odsouzeným pomáhají už samotní zaměstnanci věznice, kteří je připravují na propuštění, pomáhají hledat bydlení, práci, v případě závislostí pak doléčovací programy. Extrémně pomáhají neziskové organizace, které umí odsouzené doprovodit do bezpečného prostředí už od brány věznice. Pomáhají sociální kurátoři, mentoři, peeři (to jsou lidé, kteří obdobnou situaci zažili a nyní umí bezpečně provést propuštěné odsouzené změnou). Veřejnost může pomoci tím, že nesoudí, dokud nepozná celý příběh. Pomoci najít bydlení, zaměstnání, podpořit někoho, kdo má nízké sebevědomí. Určitě je dobré podpořit i všechny organizace, které pomáhají propuštěným vrátit se do normálního života, jenom tak bude společnost bezpečnější.

Nejzajímavější pro mě bylo, že většina žen byla propuštěna s dohledem Probační a mediační služby, kterou nyní řídím. Tento rozměr jsem objevila až zde, dříve jsem věci viděla více perspektivou vězení. To, že jako bod zlomu a obrat k lepšímu uvádějí právě kontakt s probační úřednicí či úředníkem, mě hřeje u srdce. Slyším to často, že probační úředník je takový ten průvodce změnou, který podpoří, nesoudí, vyslechne, nasměruje. Jsem na svou práci i své kolegy patřičně pyšná a moc ráda jsem tento pocit zažila i při rozhovorech v mé knize.

Proč jste se rozhodla pomáhat?

Vězňů znám osobně stovky, za každým vidím člověka, ne nálepku kriminálník nebo kriminálnice. Každý člověk má životní příběh, některé vězenkyně jsou zároveň oběti trestných činů, nic není černobílé. Aby moje práce dostala další rozměr, založily jsme s Veronikou Friebovou spolek Žlutá stužka a projekt Yellow Ribbon. Upozorňuje na důležitost bezpečného začlenění propuštěných do společnosti a dávání druhých šancí. Je to ta nejlepší cesta, jak ochránit potenciální oběti trestných činů.

Kdyby si měli čtenáři z vaší knihy vzít jednu informaci, myšlenku, jaká by to byla?

Že lidé chybují a druhá šance může změnit život nejen tomu, kdo ji dostane, ale jeho rodině, dětem a určitě i obětem trestného činu, které se mohou cítit v bezpečí, když se podaří lidi s trestní minulostí zařadit do běžného života.

Jedním z kmotrů knihy je prezident republiky Petr Pavel. Proč právě on?

Prezident Petr Pavel se dlouhodobě zajímá o práci s lidmi po propuštění, i o práci Probační a mediační služby, kterou nyní řídím, a také dává už druhým rokem záštitu projektu Yellow Ribbon. I proto přišel netradičně pokřtít knihu, s některými respondentkami se setkal i na Hradě v rámci „dobrodne“, který pořádal s paní Evou. Jejich empatie a pochopení pro sociální problematiku jsou obdivuhodné.

O tom, jak prožívala ona a děti měsíce, kdy byl její muž ve vězení, mluvila Lucie Křížková v podcastu Bubliny.