Traumata z dětství jsou jako skryté rány, které řídí vaše vztahy i život. Jak se jich zbavit?

Slzy, které jste raději spolkli, situace, kterým jste nerozuměli, slova, která bodla a nikdo se za ně neomluvil. I drobná traumata z dětství se do nás zapisují a dokáží vyplavat na povrch v tu nejnevhodnější chvíli. A čím jich je víc, tím silněji vás v dospělosti ovlivňují. Dá se s tím vůbec něco dělat? Hodně pomůže už jen samotný fakt, že si je připustíte a přestanete je potlačovat.

„Psychologické „resty“ z dětství si často neseme jako nenápadnou zátěž, která ovlivňuje naše reakce, očekávání i chování ve vztazích,“ vysvětluje psychoterapeut Petr Malina z platformy Terapie.cz. A dodává, že pokud je přehlížíte, mají tendenci se vracet v podobě silných či nepochopitelných emocí a pocitů, nebo opakujících se konfliktů. Často se to projevuje sníženým sebevědomím, neschopností obhájit si své zájmy, strachem z reakce okolí či nezdravým přizpůsobováním se partnerovi. To vše jsou důsledky, že jste v dětství byli velmi pravděpodobně vystaveni nevhodnému chování, které zanechalo stopy na vaší psychice.

Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě jen přecitlivělá,“ vypráví pětačtyřicetiletá Klára. „Stačilo, aby partner zvýšil hlas, a já měla pocit, že přestávám dýchat a zaplavil mě čirý strach. Nerozuměla jsem tomu,“ svěřuje se. Jednoduchá odpověď na ni vykoukla až při rozhovoru s psycholožkou, ke které kvůli tomu začala docházet. Za vším byly hádky rodičů, které ji v raném dětství děsily. Ustaly až po rozvodu rodičů a ona je v dospělosti úplně vytěsnila. „V terapii jsem poprvé nahlas vyslovila věty, které jsem jako dítě spolykala. Bylo to zvláštní – jako kdyby se ve mně něco konečně uvolnilo. Až když jsem tu starou emoci opravdu prožila, přestala mě ovládat. Najednou jsem dokázala reagovat jako dospělá, ne jako malé dítě, které se bojí, že zůstane samo,“ říká Klára.

Dítě si v náročné situaci, které je vystaveno a nedovede ji zpracovat, vytvoří ochranný vzorec, který mu pomáhá přežít. Například potlačí vztek, aby ještě víc nezhoršilo napjatou atmosféru doma, nebo se naučí být „hodné“, aby si zasloužilo pozornost. V dospělosti se ale takový vzorec stává překážkou. Psychologické resty se pak projevují jako přecitlivělost na kritiku, strach z opuštění, vyhýbání konfliktům nebo přehnaná potřeba kontroly. Lidé, kteří si je nesou do dospělosti si také často vybírají podobné typy partnerů, například příliš dominantního a despotického muže, jako byl otec. A nevědomě tak opakují staré rodinné dynamiky. To, co vás kdysi bolelo, se tak znovu promítá do dalších vztahů – jen v jiné podobě.

Uzavírání psychologických restů začíná uvědoměním – pojmenováním toho, co v dětství zůstalo nedořešené, potlačené nebo emočně nedokončené. „Vypořádat se s nimi znamená dát jim pozornost a význam – uvědomit si, odkud pocházejí, pojmenovat emoce, které tehdy zůstaly nevyslovené,“ vyjmenovává Petr Malina. Znamená to také učit se reagovat jinak než kdysi, nastavovat zdravější hranice a dopřát si to, co kdysi chybělo. „Tím se to, co bylo, nevymaže, ale přestane nevědomě řídit vaše současné vztahy a rozhodování. Získáte možnost vztahy prožívat vědoměji, klidněji a s větší lehkostí,“ doplňuje psychoterapeut. Jde o postupný proces, v němž každé přiznání a každá malá změna přináší větší svobodu. Minulost sice nezmizí, ale přestane řídit vaši přítomnost.

Tragická smrt blízkých, šikana i pobyt v „děcáku“. Jaká traumata v sobě nesou české celebrity?