Článek
Musíme přiznat, že se známe tři desetiletí. Prožívaly jsme spolu lásky, vztahy povedené i nepovedené, svatby, děti, rozvody i situace, které jsou v životě nejtěžší. Bez toho by tento rozhovor nevznikl. „Před těmi nejbližšími nechci brečet, protože je to trápí, a cizím do toho nic není. Ještě že mám kamarádky,“ říká sedm měsíců po odchodu Jana Potměšila, herce a aktivisty, jeho žena Radka, která s ním strávila 23 let.
Honza a 17. listopad, to je skoro synonymum. Jak jste tento den obvykle trávili?
Nejen samotný den, ale celé období předtím bylo každý rok velmi hektické. Spousta institucí s ním chtěla besedu nebo rozhovor. Takže u nás to začínalo už někdy koncem října. Honza navíc spolupracoval s Příběhy bezpráví / Jeden svět na školách a celý listopad jezdil po školách vyprávět svůj příběh žákům a studentům. Říkal tomu historky starého zbrojnoše, ale školáky to prý bavilo.
Samotný 17. listopad pro něj vždy začínal mší Poděkování za svobodu v některém z pražských kostelů a dalšími aktivitami. My jsme s kluky vyráželi na Korzo Národní, a když jsme měli velké štěstí, někde jsme se s Honzou potkali. Jinak jsme si ho moc neužili.
Jak Honza prožil 17. listopad 1989, povídali jste si o tom?
No jéje, až kluky někdy brněla hlava. Honza byl velmi aktivní celý konec 80. let, na jaře 1989 pomáhal šířit Několik vět a skončil za to ve vazbě, do událostí po 17. listopadu se vrhl po hlavě. Ale ten den, byl to pátek, pokud si dobře pamatuju, byl odpoledne na demonstraci na Albertově, ale z ní utíkal na zkoušku Romea a Julie do paláce Adria, dnes Divadla bez zábradlí.
Bývala by to byla krásná inscenace, kterou režírovala Jarka Šiktancová a kde Honza hrál samozřejmě Romea, ale premiéra vinou jeho úrazu nikdy nebyla. Stejně jako premiéra hry Sbohem, Sokrate Josefa Topola, kterou souběžně zkoušel s Janem Kačerem v Činoherním klubu.
Na Národní třídě nebyl?
Nebyl, protože z divadla, které je shodou okolností na druhém konci Národní třídy, běžel do Juniorklubu Na Chmelnici, kde hostovalo nějaké brněnské divadlo. Jel tramvají po tehdejší Koněvově třídě a proti němu obrněné transportéry. Až v klubu se dozvěděl, co se stalo. A pak se hned zapojil. Byl čerstvě po promoci na DAMU a v angažmá v Divadle na Vinohradech, tak byl taková spojka mezi studenty a divadlem.
Znali jste se v té době?
Já jeho samozřejmě ano, on o mně neměl ani potuchy. Viděla jsem seriál Třetí patro i film Proč?, kde se mi strašně nelíbil, jeho role byla opravdu drsná. Znala jsem Bony a klid, ale ani tam mě moc nebral. Vlastně jsem Honzu viděla i jednou v divadle, v Topolových Hlasech ptáků v Divadle na Vinohradech. Nikdy jsem neviděla Jasněnku, takže jsem nemohla propadnout jeho romantickému kouzlu. To až když jsme byli dávno spolu.
Samozřejmě jsem zaznamenala jeho nehodu a dodneška si pamatuju rozhovor, který s ním a s Belou Schenkovou, jeho tehdejší přítelkyní, vyšel v Mladém světě. To už bydleli v Hodkovičkách. Překvapilo mě, že se redaktorka, asi Dana Emingerová, Bely zeptala, jestli spolu žijí intimně.
Co řekla?
Že jo.
A pak jste se konečně potkali…
Potkali jsme se pracovně. Studovala jsem divadelní vědu, začínala jsem psát o divadle, byl začátek devadesátek a vznikl spolek Kašpar. Honza se tam velmi brzy stal hlavní hvězdou, připadal mi milý, asi jsme spolu dělali nějaké menší rozhovory, ale byl vždycky tak obsypaný ženami, že mi bylo trapné se k němu nějak hrnout.
Potom mi vždycky říkal, že jsem mu připadala nedostupná, ale já jsem byla možná spíš vyděšená, protože devadesátky pro něj byly hodně divoké období. To bylo asi dvanáct let před naší svatbou.
A pak byla jedna taková situace, kdy přeskočila jiskra, ale na opravdový vztah jsme si museli počkat ještě dalších čtyři pět let. Od té doby jsem přesvědčená, že strašně záleží nejen na tom, jací dva lidé se potkají, ale také na tom, kdy. Ještě jsme za těch pět let museli něco zažít, abychom si pak vážili toho, že jsme spolu.
Honza naučil kluky lyžovat, plavat, surfovat, postavit stan a nasekat dřevo. Už v pěti letech měl každý svou sekyrku…
V roce 2002 jsme spolu pracovaly v časopise Instinkt a ty jsi dostala za úkol udělat s Honzou rozhovor…
No jo, psali jsme ho hrozně dlouho, on byl zrovna po nějaké operaci a byl doma, převyprávěli jsme si naše životy, a než rozhovor vyšel, už jsme věděli, že chceme být spolu. Na redakční poradě mi pak kolega Honza Beneš alias slavný spisovatel Emil Hakl vytkl, že je ten rozhovor nějak moc obdivný.
Přemýšlela jsi někdy nad tím, že budeš s člověkem, který je na vozíku, a že to s sebou nese nějaká omezení?
Vůbec mě to nenapadlo. Honzovo kouzlo osobnosti všechno přebilo. Bylo jasný, že se milujeme, že se vezmeme a budeme mít vedle Šimona, kterému byly v té době tři roky, spoustu dětí. Ale tebe to přece taky nenapadlo. Tehdy jsi mi řekla: „Herec! Budeš ho živit!“ a ne: „Vozíčkář, bude ti viset na krku.“ To v souvislosti s Honzou nikdy nikoho ani nenapadlo. Dokonce ani moje rodiče ne.
A mluvili jste někdy o jeho handicapu, o tom, jestli někdy litoval té cesty do Ostravy a toho, co se stalo? Zastavilo mu to neuvěřitelnou kariéru.
Mluvili. Nikdy neříkal, proč právě já. Naopak – jeho heslo bylo: Proč ne právě já. Nikdy toho nelitoval a nikdy se do minulosti nevracel. Možná to bylo i tím, že jeho zranění po té nehodě byla tak vážná, že měl opravdu jen minimální šanci na přežití. To, že to nakonec zvládnul a zůstal mu „jen“ ten vozík, bral vlastně jako dar. Získal navíc 37 let života a prožil je na dvě stě procent. Ale nějaká touha po tom, co není, v něm asi zůstala. Pořád měl sny, že hraje fotbal a lyžuje. Ve svých snech byl zdravý a chodil.
Ale ještě zpátky k té cestě do Ostravy 8. prosince 1989: až po jeho smrti jsem se dozvěděla, že Jana Návratová, dnes významná teoretička tance, ze svých peněz koupila pro Honzu a Jana Kačera do Ostravy letenky, protože věděla, že už jsou všichni hrozně unavení. Akorát jim je nestihla předat.
Věděl od začátku, že nebude chodit?
Vůbec ne. Nejdřív byl v kómatu, potom následovalo dlouhé období, které si moc nepamatoval. Znáš tu slavnou fotku, jak nad jeho postelí ve Vojenské nemocnici stojí Václav Havel a Věra Čáslavská? Nepamatoval si to.
Až po dlouhé době se dostal na rehabilitaci a věřil, že pracuje na tom, aby chodil. Pak mu to napálil jeden doktor. Byl to pro něj šok, ze začátku se na vozíku hrozně styděl. A pak si řekl, že jakou energii vysílá, takovou dostává zpět, a že nechce, aby se na něj lidi dívali jako na chudáka. Postupně se vozík stal jeho součástí. Ale stejně si myslím, že tak rád řídil, protože v autě neměl žádná omezení a vlastně se nepoznalo, že má nějaký handicap.
Kde v sobě bral takovou sílu?
Měl v sobě velkou potřebu svobody. To se projevilo při jeho občanských aktivitách před listopadem 1989 i po něm. Ale v té osobní sféře právě v tom, že odmítal svůj handicap brát jako omezení.
Jak snášel to, co se tady teď přihodilo, to rozdělení společnosti?
Byl naštvanej, to je jasný. Nikdy neodmítl postavit se za demokracii a za svobodu, za slušnost. Zároveň jeho základním povahovým nastavením byla víra, že když do něčeho investuješ maximum energie, tak to nemůže dopadnout špatně. Pořád si myslel, že když se budeme snažit, všechno se dá zlepšit. Nikdy nepropadl skepsi, že něco nemá cenu.
S Honzou jsem měla poprvé v životě pocit, že jsem princezna. A on byl pro mě princ na bílém koni. Je to blbý, použít takové klišé, ale my jsme se potkali a něco do sebe zacvaklo…
Jaký byl Honza táta?
Budu brečet, ale před tebou můžu. Všechno, o čem tady mluvíme, přirozeně žil a kluci ho přitom pozorovali. Kromě toho je naučil lyžovat, plavat, surfovat, postavit stan a nasekat dřevo. Už v pěti letech měli každý svou sekyrku. Oba vyrůstali v lásce, viděli, jak se k sobě chováme, že si sebe navzájem vážíme.
Takže jsou skvělí stejně jako byl Honza. Janík navíc vypadá jako on, studuje v prvním ročníku činoherního herectví na DAMU a je bezesporu tím nejlepším, co po Honzovi zůstalo. Kluci spolu mají skvělý vztah. Oni jsou to, co mě v posledních sedmi měsících zachraňuje.
Ale nebylo vždycky všechno zalité sluncem…
Jediný problém naší rodiny byl čas. Až do covidu Honza hrál kolem dvaceti představení měsíčně v divadle, z toho třeba třetinu na zájezdech mimo Prahu, začal učit, nejdřív na FAMU a potom i na konzervatoři. Ale pro něj to bylo šťastné období, v práci se studenty se našel.
Zato já jsem skřípala zuby, protože jsem měla pocit, že doma má vlastní děti, ale věnuje se cizím, že by potřeboval víc odpočívat. Do toho spousta charitativních akcí, besedy, rozhovory… Období, kdy byly děti malé, bylo náročné.
Ale pak jsem si vždycky řekla, že kvůli tomuhle se vrátil do života: ne kvůli Radce, kterou neznal, a dětem, o kterých nevěděl, že je bude mít, ale kvůli divadlu, které miloval ze všeho nejvíc. On byl schopen hrát zadarmo pro jednoho člověka a možná by mu byl i zaplatil.
Věděl, že Janíka vzali na školu, kterou absolvoval i on?
Zkoušky byly v únoru a Honza s Janíkem se na ně připravovali spolu. Myslím, že spolu strávili důležitý čas. Honza měl strašnou, strašnou radost, že ho vzali. Teď si každý den, když mi Janík vypráví, co bylo ve škole, říkáme, jak moc by to Honzu bavilo a zajímalo.
A jaký byl manžel?
Víš, já nechci moc brečet před blízkými lidmi, protože vím, že je to trápí, a ani před cizími, protože jim do toho nic není, ale ty mě naštěstí můžeš vidět i s nudlí u nosu.
S Honzou jsem poprvé v životě měla pocit, že jsem princezna. A on byl pro mě princ na bílém koni. Je to blbý, použít takové klišé, ale my jsme se potkali a něco do sebe zacvaklo. Myslím, že jsme celých 23 let intenzivně chtěli být spolu, měli jsme stejný humor, byli jsme parťáci v řešení složitých situací i v intelektuálních debatách o divadle. Nikdy jsme si jeden druhého nepřestali vážit.
A zároveň jsme si navzájem dávali prostor pro to, co nás bavilo. Jeho čas byl opravdu nabitý, ale nikdy nechtěl, abych byla žena v domácnosti, která se stará o to, aby on se nemusel o nic starat. Věděl, že by mi to nestačilo, že mám taky ráda svoji práci. Ostatně si myslím, že s ženou v domácnosti nebo s pečovatelkou by ani nežil.
Dýchám, chodím do práce, občas se zasměju, nedělám dramatické scény. Ale je to život jen s půlkou srdce…
Jak pak snášel svoje zdravotní problémy? Když už nemohl hrát divadlo a trávil hodně času po nemocnicích…
Poslední čtyři roky byly opravdu složité. Ale snášel to neuvěřitelně trpělivě. Myslím si, že mu v tom hrozně pomáhalo to jeho nastavení: že nic není konečné, že to jde zlepšit, že to je nějaký přechodný stav.
On si to fakt myslel do poslední chvíle. A i já jsem si to myslela, přestože jsem po všech doktorech chodila s ním a komunikovala s nimi možná víc než on. Jeho optimismus byl nakažlivý. Měli jsme ještě spoustu plánů: cestu do Bretaně a do Paříže, koncert Deep Purple, stěhování…
To, že se už do divadla nevrátí, jsi ale tušila.
Hm, věděla jsem, že to není na to, aby se naplno vrátil do divadla. Ale myslela jsem si, že se jeho stav stabilizuje natolik, že nějaké menší pořady, nějaké natáčení, něco v rozhlase zvládne. A s tímhle jsme vlastně žili ty čtyři roky, bylo to takové nahoru dolů. Za tu dobu dvakrát málem umřel, ale pak se to vždycky nějak trochu zlepšilo.
Ale museli jsme začít uvažovat o změně života. Po třiceti letech mu přestal vyhovovat dům, kde jsme bydleli, protože se do našeho bytu už nedostal bez cizí pomoci. Chtěli jsme, abychom zůstali co nejdéle nezávislí a nemuseli se ani v budoucnu spoléhat na kluky – ani fyzicky, ani finančně.
Bohužel tahle jednoduchá situace velmi vyhrotila vztah s Honzovou rodinou, s níž jsme dům sdíleli. Po jeho smrti se navíc ukázalo, že když do rodinných vztahů vstoupí peníze a majetek, vždycky se dozvíš něco, co nečekáš.
Jaký je život po Honzovi?
Jaký je život po tom, co přijdeš o největší lásku? Dýchám, chodím do práce, občas se zasměju, nedělám dramatické scény. Ale je to život jen s půlkou srdce.
Honza odešel nečekaně, na náhlou cévní příhodu. Byl to šok, ze kterého se pomalu probírám a začínám si uvědomovat, jak moc je to definitivní. Tři dny po jeho pohřbu jsem odjela na měsíc do Spojených států za bráchou. Dnes se jemu i jeho rodině omlouvám, asi to se mnou bylo hrozný. Právě proto, že situace v našem domě se vyhrotila ještě za Honzova života a protože Šimon, naše skála, se stěhoval jinam, chtěli jsme s Janíkem pryč.
Pronajali jsme si byt a byl to nejlepší nápad, jaký jsme mohli mít. Vlastně to nebyl původní důvod, ale teď zpětně vidíme, jak moc nám pomohlo, že teď jsme v prostředí, kde Honzu nevidíme u stolu, v koupelně… Starala jsem se o tatínka, který odešel v srpnu. Teď mám na starosti mámu. Čeká nás ještě spousta nepříjemných věcí, ale to už řeší jen právníci.
Zároveň všichni tři víme, jak Honzovi strašně záleželo na tom, abychom byli šťastní. Tak se zuby nehty, minutu po minutě, snažíme.
Je něco, co jsi naopak získala?
Po Honzově odchodu nás zalila neuvěřitelná vlna lásky, díky které jsme si uvědomili, jak ho měli všichni rádi. Místo jeho rodiny máme rodinu Honzovy expřítelkyně Bely Schenkové, Kláru a Petra Formanovy a jejich tři dcery, Tomáše Kargera, v Paříži Alenu a Emmanuela, v Třeboni Katku a Petra, Radku a Zbyňka. Ti všichni nás adoptovali a jsou tu pro nás.
A pak máme třiadvacet nádherných let, které mně a klukům nikdy nikdo nevezme.











