Sporťák Vojtěch Bernatský: Moje žena je můj největší kámoš a s dětmi jsme krásná smečka

Vojtěch Bernatský má jeden úžasný dar. Když si s ním povídáte, velmi rychle vás zaplaví pocit, že svět je v pořádku. Lidé jsou k sobě slušní, milí a vstřícní a sklenička je vždy z poloviny plná, nikdy prázdná.

Dá se optimismus a víra v to lepší v nás naučit, nebo musí být vrozená? I o tom jsme si se sporťákem Vojtou, který letos oslavil 30 let nepřetržitého moderování pořadu Branky, body, vteřiny v České televizi, povídali. O čem sní, kdo je jeho největším kritikem a co ho letos dojalo tak, že má slzy v očích, kdykoli si na to vzpomene?

Jako malý kluk jste prý chtěl v padesáti ležet na pláži a psát knihy. Dá se tedy říct, že se sny plní?

Mám velké štěstí. Asi nade mnou bdí někdo tam nahoře. Jako malý kluk jsem snil také o tom, že budu sportovní moderátor. Zatím jsem pokaždé v životě zvolil správný směr a za to jsem moc vděčný. Snad mi to ještě chvíli vydrží.

Jo, to je ten sporťák, zazní nejčastěji, když lidé slyší vaše jméno či vidí vaši tvář. Vy jste dnes už ale také poměrně úspěšný spisovatel, čím jste raději? Nebo jinak, čím byste chtěl být víc?

Já mám na svém životě rád především tu pestrost. Jeden den jsem moderátor v televizi, další večer moderuju akci třeba na Moravě a o víkendu píšu a hraju si na Karla Čapka. To je úžasná kombinace, která mě moc baví a naplňuje.

Láska ke sportu je ve vás odmala?

Dá se to tak říct. Táta byl velký sportovní fanda a já to mám po něm. Vyzkoušel jsem snad všechny sporty. Od tenisu přes kanoistiku, baseball až k ragby. Byla to ta nejlepší škola života.

V jednom rozhovoru jste se svěřil, že jste jako dítě těžce nesl, že se vaši rodiče rozešli. Jak moc to člověka ovlivní?

Je to zklamání, rozčarování. Na chvíli se mi rozpadl svět. Naštěstí už mi bylo čtrnáct let a brzy jsem pochopil, že je to tak lepší. Tátu ani mámu jsem neztratil. Navíc i tady platilo, že všechno špatné je k něčemu dobré. Uvolnilo se rodinné napětí. A taky pomohlo, že naši zůstali kamarády a často jsme se všichni dohromady scházeli.

Zazlíval jste jim to? Je z vašeho pohledu chyba zůstat spolu, třeba „kvůli dětem“, když vztah nefunguje?

Možná jsem byl někde uvnitř na ně chvíli naštvaný, ale naštěstí už jsem byl skoro dospělý. Myslím, že mnohem horší to je, když jsou děti trochu mladší. Víte, tyhle vzpomínky teď naprosto rozdrtila jiná událost. Na dětství v posledních měsících vzpomínám hodně, protože mi nedávno odešel tatínek. Byl to můj celoživotní „první kritik“ a po každých Brankách jsem mu po cestě domů telefonoval. A on vždycky řekl, že jsem byl skvělej.

Byl to tedy on, kdo vás nasměroval na moderátorskou dráhu?

Asi ano, někdy v té době možná v hlavě malého Vojty vznikla myšlenka stát se moderátorem. Jako malého mě natáčel a dělal se mnou rozhovory, které nahrával na magnetofonový pásek. Moc mě mrzí, že se mého velkého televizního výročí nedožil, ale věřím, že mě pořád vidí a raduje se se mnou. V den jeho smrti jsem měl vysílání. Prostě to tak bylo. A když jsem jel domů, zavolal mi můj starší brácha a řekl mi, že jsem byl skvělej. Ještě teď mám slzy v očích, jak moc mě tehdy dojal.

Jako malý jste s maminkou, která byla letuška, hodně cestoval. Jak moc je to podle vás pro děti důležité poznat kus světa? Obohatilo vás to?

Byly to zážitky a zkušenosti, za které jsem mamince moc vděčný. Takže ano, myslím, že je to důležité. Jsme s mojí ženou přesvědčení, že to je to nejvíc, co můžeme našim dětem dát. Takže skoro všechno, co vyděláme, investujeme do cestování s dětmi. Doufám a věřím, že jsme se rozhodli správně.

Netajíte se tím, že rodina pro vás znamená jednu z nejdůležitějších hodnot. Mnozí dnes ale mají pocit, že už jde v podstatě o přežitý model, který by se měl nahradit volnějšími vztahy… Jaký je váš názor?

Každý z nás je tu jen na krátké návštěvě a má právo prožít si život podle svého. Já jsem zvolil cestu rodiny jako přístavu a místa, které mě naplňuje a bez kterého si nedovedu svůj život představit. Moje žena je můj největší parťák a kámoš a naše děti jsou tím nejpikantnějším, nejchutnějším a nejlepším životním kořením. Jsme krásná smečka. I kdybych neměl televizi, i kdybych neměl knihy, ale měl svoji rodinu, budu nejšťastnější kluk na téhle planetě.

Dnešní děti vyrůstají v úplně jiném světě než my, přibývá dětí, které mají psychické problémy. Máte o ně strach, jak to zvládnou? Musíte je honit od telefonů?

Je mi vlastně líto, že kvůli všem těm internetovým a mobilovým pozlátkům často přicházejí o opravdové zážitky. Snažíme se, jak to jde, ale nechceme je úplně vykořenit ze současného světa. Jde o to, najít tu správnou míru, a je to zatraceně těžký úkol.

Píšete i dětské knížky – jsou vaše děti prvními posluchači vašich příběhů? Dal jste na jejich názor?

Jsou do jisté míry spolutvůrci mých pohádek. U první pohádkové knížky vymýšlely zvířata, u druhé země, kde se budou příběhy odehrávat. A u třetí, která vyjde na podzim a jmenuje se Sporťákovy psí pohádky, přicházely s jednotlivými psími rasami. Když nějakou pohádku dopíšu, okamžitě jim ji čtu. A mám velkou radost z toho, že u každé vždycky řeknou: Tati, ta je zatím nejlepší.

Věříte, že se z našeho světa láska ke knížkám nevytratí?

Věřím v jejich nenahraditelnou sílu a kouzlo. A navíc mě psaní dost chytlo a rád bych ještě chvíli ten svůj sen žil.

Svou spřízněnou duši jste našel ve své ženě. Řekněte, je podle vás vydařený vztah hlavně dílem náhody a štěstí, nebo je v tom i něco jiného?

Nic není náhoda. Spřízněné duše se přitahují a hledají, až se najdou. Jsem moc šťastný, že jsme se s mojí ženou našli. Příští rok to bude dvacet let a já mám pocit, že to je čím dál tím lepší. Máme se rádi a jsme rádi spolu a taky si rádi povídáme, objímáme se a těšíme se na sebe. Pokud tohle pořád platí, máte vyhráno.

Člověk nikdy nesmí usínat na vavřínech. Vztah se musí hýčkat, překvapovat a nesmí zapadat do rutiny a nudy. Moje babička Marjánka vždycky říkala, že dřív, když se něco rozbilo, lidi se to snažili slepit. Dnes se hned všechno vyhodí. A to samé platí i o vztazích.

Jak jste se vlastně dostal ke psaní?

S narozením našich dětí jsem si začal psát deník tatínka čtyřicátníka, který rodičovství intenzivně a rád prožívá. No a pak se to rozjelo. Vyšly tři deníky, pak dvě pohádkové knížky a loni na podzim první román. S oblibou říkám, že jsem moderátor profesionál a spisovatel amatér, ale baví mě to.

Od dětských knih k románu je přece jen delší cesta, jaké na něj máte ohlasy?

Nechci to zakřiknout, ale mám z něj velkou radost. Jmenuje se Když kvete wiliwili a je o hodnotách, které jsou pro mě vším – o lásce, o víře, rodině a především naději, která nesmí nikdy umřít. Na jaře proběhl první dotisk a to mě tak namotivovalo, že jsem napsal další. Vyjde na konci října a jmenuje se Terapeut v troskách. Snad se bude taky líbit.

Z vašich knih dýchá touha po harmonii, jsou takovým pohlazením. Máte pocit, že se kolem nás vytrácí laskavost a optimismus, nebo je to jen tím, že škarohlídi a věčně nespokojení křiklouni jsou v současném propojeném světě víc slyšet?

Ano, je to tak. A s tím souvisí bezbřehá touha po obdivu, množství palců a srdíček. I nepochopitelné pokusy o to, co nejvíc a za každou cenu šokovat. A tomu bohužel taková pochvala, pohlazení nebo normální poděkování nemůže konkurovat. Víte, já tohle nechápu. Nemám rád konflikty a hrubiánství a vím, že je s tím vším velmi těžké bojovat. Na druhou stranu věřím, že úsměvem, pochvalou a třeba i tímhle naším rozhovorem můžeme někomu otevřít oči. Vždycky jsem byl a budu optimista a snílek.

Platí i tady, že jaký si to uděláš, takový to máš? Věříte, že se člověku vrací, co vyzařuje?

Naprosto. Karma je zdarma. Moje žena vždycky říká, že to vesmír zařídí. A když něco člověk nemůže ovlivnit, měl by to nechat plynout. Ono se to už nějak vystříbří.

Působíte jako rozený optimista: dá se to naučit, nebo se s tím člověk rodí?

Prý to mám od přirození. Víte, když se člověk každé ráno rozhodne, že se bude usmívat a užívat si krásný den, hned je ten život lepší. Je to o rozhodnutí. Jasně, nějak to asi v sobě mám, ale je to především o nastavení v hlavě.

Jaký vztah máte k moderním technologiím a sociálním sítím, používáte AI? Je strach z jejich zneužití oprávněný?

Především je to droga, člověk musí najít míru, a to je fakt těžká věc. Sociální sítě jsou skvělý prostředek, jak třeba zveřejnit, že jsem vydal knížku. Ale zároveň jim člověk může naprosto propadnout. Snažím se hodně krotit a být nad věcí. Podobné je to s AI. Úžasný pomocník, ale do budoucna nebezpečný žrout lidské kreativity a fantazie. Je nezbytné se naučit ji využívat, ale musí to mít jasné mantinely a pravidla. Otázka je, jestli je to ještě možné.

A kde se vidíte řekněme za 10 až 15 let – jaké sny ještě máte?

Ta pláž, blankytně modrý oceán a já na lehátku s rozepsanou knihou – to mi už asi zůstane. Říká se, že úspěšný muž se pozná podle úsměvu jeho ženy. Takže si nejvíc přeju, aby se moje manželka hodně usmívala, a ať jsme všichni zdraví. A pak můžeme snít až do stovky. Sny a touhy jsou totiž hnacím motorem života.

Honza Dědek: Dceru jsem měl v třiapadesáti, tak doufám, že až půjde do školy, nebudu o holi