Hlavní obsah

Carmen Mayerová: O 50leté lásce s Petrem Kostkou, výchově dcer, odcházení její maminky i divadle

Foto: Profimedia.cz

Foto: Profimedia.cz

Carmen Mayerovou není třeba dlouze představovat. Je to skvělá herečka, která už desítky let exceluje na divadelních prknech i ve filmu. Je také úžasná a charismatická žena, milující matka, manželka a „zásobník“ energie a vitality. Jednoduše dáma, která má rozhodně co říct. Poslouchat ji je více než inspirující.

Článek

Je to ten typ ženy, na kterou se podíváte a vaše podvědomí toužebně vzdychne „Kéž bych v tomhle věku byla jako ona!“

Je krásná, elegantní a charismatická. Bez plastických operací, bez tun líčidel, s vráskami, které jen dokazují, jak bohatý život žije. Úspěšná herečka vychovala čtyři děti (z prvního manželství má dceru Kateřinu, s Petrem Kostkou má dceru Terezu, ale od dětství vychovávala i Kostkovy dcery z prvního manželství Zuzanu a Helenu). Neváhala odejít z divadla, aby pečovala o svou nemocnou maminku. Celých 50 let žije v manželství s hercem Petrem Kostkou a prý je to pořád láska. I v osmasedmdesáti letech hraje hned v několika divadelních představeních a překypuje vitalitou.

V příjemné kavárně poblíž pražské Prašné brány jsem si s ní povídala o herectví, rodině, o tom, co pro ni bylo v životě těžké, ale i v čem tkví kouzlo letité lásky.

Vím, že je to takové klišé, ale nemůžu se při pohledu na vás nezeptat, jak to děláte, že vypadáte tak báječně?

Já nevím, je to asi hlavně tím, že to neberu nějak vážně, snažím se stáří příliš neřešit. Samozřejmě jsem za posledních deset let měla pár zdravotních potíží, ale nestěžuji si. Snažím se mít jakousi zdravou kázeň, která je ale podle mě v naší profesi nutná, i když je člověk mladý.

Foto: Profimedia.cz

V rodinné komedii Strašidla hrála Carmen Mayerová elegantní čarodějnici ŽofiiFoto: Profimedia.cz

Takže si hlídáte, co jíte a podobně?

To si hlídám. Teď už musím i ze zdravotních důvodů, ale dělala jsem to vždycky. Cvičím, to také musím, protože na stáří mě děsí jen to, že nechci ztratit pohyblivost. Takže doma cvičím jógu a Pět Tibeťanů, nechodím na žádné organizované lekce nebo do fitka, to nemám ráda. A taky je tu moje pověstná ledová sprcha.

Jak probíhá?

Ráno, ať vstávám kdykoli, vskutku nezačnu den, aniž bych si nedala pořádnou ledovou sprchu. To dělám asi od svých čtyřiceti let. Kdysi jsem totiž měla zánět nervů a problém s páteří, lázně mi nepomohly, ale když jsem je opouštěla, poradili mi tam, ať zkusím ledové sprchy. Já to udělala a cítila jsem, že mi to dělá dobře, takže od té doby se každé ráno sprchuju ledovou vodou. A myslím, že je to i vynikající kosmetická záležitost.

Foto: Divadlo Na Fidlovačce

V inscenaci Famílie v Divadle Na Fidlovačce prý Carmen Mayerová prožívá to samé, co doma, když se sejde celá rodinaFoto: Divadlo Na Fidlovačce

Nejde ale jen o to, že báječně vypadáte, mě fascinuje i ta vitalita a energie, která z vás čiší. Je to ta španělská krev, která vám po mamince koluje v těle?

Možná ano, moje maminka byla také velmi vitální. Až do konce svého života byla pozitivní, energická a taky velmi disciplinovaná. Ale jinak, a já už můžu mluvit o tom, že jsem stará, protože je to pravda a já si nic nenalhávám – tím, že mám práci, že cítím, že je o mě zájem, že si mě někdo vybere a nabídne mi krásnou roli, to je dar a něco, co má vliv na to, že tu energii mám. Protože to mě nabíjí. Na jevišti se cítím šťastná, a když je člověk šťastný, tak má energii. Ale to víte, že někdy také padám únavou, ale už to ve svém věku umím vyvážit, umím i odpočívat.

Hrajete v několika divadlech, v pražském Divadle Na Fidlovačce máte například roli v představení Famílie. Řekněte mi o ní něco.

To je moje životní role, protože to, co se odehrává ve Famílii na jevišti, to já žiju i normálně doma. Když totiž přijdou všechny naše děti, vnoučata, pravnoučata, usadí se u našeho velkého stolu, tak já dva dny předtím vařím, peču, chystám. A pak – stejně jako na divadle, kde se to také točí kolem hlavního stolu a jídla – se pořád starám, jestli někdo nemá hlad, něco někomu nechybí a podobně. Takže já, nadneseně řečeno, doma nanosím a odnosím všechny ty talíře, pohostím rodinu a pak si vezmu kabát, jedu na Fidlovačku a tam dělám to samé. Ale obojí mi dělá neuvěřitelnou radost.

Zmínila jste velkou rodinu. Kolik se vás tak u toho velkého stolu sejde třeba na Vánoce nebo při nějaké rodinné oslavě?

Tak kolem osmnácti. Teď už tedy i ty děti a vnoučata jsou všechny velké, ale když byly malé, to bývalo tak živo, to bylo něco nádherného.

Máte vůbec dost hrnců na takové vaření?

To víte, že ano, já mám spoustu hrnců. Ale zas abych se tolik nekasala, dnes, když už jsou naše holky velké a i děti už jim vyrostly, tak se o to dělíme, už nevařím všechno jenom já.

Ale když byly moje dcery mámy malých dětí, tak mi přišlo normální se o to postarat sama. Přece vím, jaké to je! A dodnes, kdybych na Vánoce neudělala můj pověstný kuřecí salát, to by nešlo. A ten tedy dělám ve velkém kýblu, to je pravda.

Foto: Profimedia.cz

Carmen Mayerová s vnukem Toníkem, synem Terezy KostkovéFoto: Profimedia.cz

Když už je řeč o rodině, je asi důležité zmínit, že mluvíte o dcerách, ale dvě z nich nejsou vaše vlastní. Jsou vašeho muže z prvního manželství, starala jste se o ně poté, co jejich maminka tragicky zemřela. To muselo být tehdy velmi náročné.

Když se něco takového stane, jednáte tak, jak je v danou chvíli potřeba, děláte to, co je podstatné. A podstatné byly děti. Aby měly domov, své zázemí, aby se v té situaci, která pro ně byla nesmírně těžká, cítily alespoň v rámci možností dobře. Nepřemýšlíte o sobě, mě ani na vteřinu nenapadlo, že by to mohlo být jinak, to nepřicházelo v úvahu.

Mluvíte o dětech, je mi jasné, že to pro ně muselo být neuvěřitelně těžké a bolestné, ale stejně – vůbec nemluvíte o sobě. Stát se během chvilky z mámy jedné dívky matkou tří holčiček, to nemůže být snadné.

Já jsem ale velmi dobrý organizátor, to se musím pochválit. Umím věci naplánovat tak, aby pro moje blízké i pro mě fungovaly.

Takže opravdu žádný problém?

Problém byl snad jen trochu s babičkami, s mojí maminkou a maminkou Petrovy zesnulé manželky. Moje maminka pořád říkala, že to přece nejde, že to nejsou moje děti, moje krev. Druhá babička zase těžce brala moji Kateřinu, která zas pro ni nebyla vlastní. Ale kdo se zachoval absolutně nádherně a tak, jak jsem potřebovala, byl děda Kostka, tatínek Petra, celá jeho rodina a můj exmanžel Maxmilián. To byl vždy velmi noblesní a velkorysý člověk. Nikdo z nich nedělal rozdíly typu moje vnouče, tvoje vnouče, moje dcera a podobně. Takže třeba Maxmilián, když přijel za Kateřinou, měl dárky i pro Helenku a Zuzanku, když si Katku bral k sobě na prázdniny, vzal i Helenu a Zuzanu.

A pak přišla na svět Tereza a u Kostků byly děti čtyři.

Za to můžou holky, ty se pořád ptaly, kdy bude miminko, kdy budeme mít sestřičku nebo bratříčka. A pak jednou odjely na prázdniny a my s Petrem sami na týden někam k moři, a když jsme se vrátili, holky zase: „Tak už bude to miminko?“ My jim řekli, že ještě ne, a ty mrňavý holky na nás vybafly: „Tak ale co jste tam teda dělali?!“ Takže pak už radši bylo to miminko.

Foto: Archiv Divadla Kalich

V Divadle Kalich hraje Carmen Mayerová se svou dcerou TerezouFoto: Archiv Divadla Kalich

Jak se dá skloubit herectví s péčí o čtyři děti?

Vždycky mi pomáhala chůva, to musím říct na rovinu, bez ní by to nešlo, a to i před tím, než se narodila Tereza. Když holkám zemřela maminka, Kateřina chodila do první třídy, Helenku jsem do ní vedla a Zuzce bylo jedenáct. Věděla jsem, že někdo musí být doma, když přijdou ze školy. Nechtěla jsem, aby byly samy. A kdybych neměla pomoc, musela bych z divadla odejít, to by jinak nešlo.

Říkala jste, že bez chůvy byste z divadla musela odejít. Ale to jste nakonec udělala, když jste pečovala o nemocnou maminku.

To bylo v přelomovém roce 1989. Všechno se měnilo, i v divadle, a já tam přestávala stejně být šťastná. Víte, já ráda divadlu sloužím, ale potřebuju mít důvěru k lidem, kteří ho vedou. A to jsem tehdy neměla. Tak jsem si říkala, proč hledat chůvu pro maminku, když se v divadle stejně necítím dobře. V tu chvíli jsem cítila, že je důležitější zůstat s ní než v divadle.

Vaše dcera Tereza o tomhle období mluvila tak, že jako dítě vůbec neměla pocit, že by to pro vás bylo nějak těžké. Ale že jako dospělá už vnímá, že to určitě náročné být muselo. Tak jak to bylo?

Dokud maminka žila, tak to těžké nebylo, ani odchod z divadla nebyl těžký. Starala jsem o maminku, pomáhala starším dcerám s dětmi, všechno šlapalo. Horší to bylo, když maminka umřela.

Foto: Profimedia.cz

Carmen Mayerová dokázala skloubit kariéru s péčí o čtyři dcery (na foto s dcerou Terezou)Foto: Profimedia.cz

Takže ne odchod, ale návrat do divadla byl náročný?

Ano. Po smrti maminky jsem najednou zůstala jakoby v luftu. Začalo mi chybět divadlo, ale kontakty jsem neměla, o ty jsem přišla. A klepejte někde na dveře a škemrejte, jestli pro vás nemají nějakou roli. Na to já jsem příliš hrdá, navíc jsem už taky měla svá léta.

Ale nakonec se návrat konal i bez škemrání.

Konal, to máte pravdu. Mladá Boleslav mi nabídla hostování. Volali mi, prý že to je jen malá role, jestli mi to nevadí. A já jim říkala, pro boha živého, já budu přešťastná, když mi ji dáte. Navíc tam byl režisér Ladislav Vymětal, kterého jsem znala a věřila mu, takže jsem byla mezi svými a postupně jsem zase začala. A pomaličku začaly chodit další role a měla jsem i zájezdy s Petrem, zas to bylo krásné.

Mluvíte o manželovi. Petr Kostka je vaším mužem už neuvěřitelných 50 let. Vždy působíte velmi idylicky, vlastně jako ideální pár. Nikdy to mezi vámi neskřípalo?

Ježišmankote, zeptejte se mých dcer, ty vám řeknou. To víte, že skřípalo. My nejsme žádný dokonalý pár, ale jsme spolu šťastní.

Foto: Profimedia.cz

Po boku Petra Kostky žije Carmen šťastně již neuvěřitelných 50 letFoto: Profimedia.cz

A jak být s manželem šťastná i po padesáti letech? Máte nějakou radu nebo návod?

To víte, že jsme za těch padesát let měli různá období, a ne vždy byla šťastná. Někdy to i spělo k rozchodu. To všechno máme za sebou. Ale vždycky mám pocit, že nás sblížilo divadlo, ale i to, že jsme nikdy neztratili základní obdiv a respekt k druhému. Ve chvíli, kdy se na něj hněvám, zlobí mě, z duše s ním v něčem nesouhlasím, a to všechno my samozřejmě známe, tak mně vždycky přišel na mysl ten začátek. Láska k druhému jako k člověku. Že to je přece ten Petr, který mě nikdy v těch základních a opravdu podstatných věcech nezklamal. Ano, je temperamentní, výbušný, ale je tak rovný a tak strašně spolehlivý, že si k sobě zase vždy najdeme cestu.

Vrátím se k herectví. Mluvily jsme o Fidlovačce, ale já bych ráda zmínila třeba i Divadlo Kalich či Divadlo Viola, kde máte představení, v nichž hrajete s dcerou Terezou. Jaké to je hrát spolu?

Stejné jako hrát s jakoukoli jinou mladou talentovanou kolegyní. Rozdíl je snad jen v tom, že ještě když byl Terezčin Toník malý, tak jsme si před představením spolu ladily rozvrh, kdy ho která z nás kde vyzvedne a podobně. Ale Toníkovi už je patnáct, takže teď už ho nikdo nikde vyzvedávat nemusí.

Foto: Profimedia.cz

Manželství Kostkových si prošlo i různými krizemi, ale láska vždy vyhrálaFoto: Profimedia.cz

Ale máte i představení, v nichž hrajete s manželem. Třeba inscenace Oskar pro Emily ve Studiu DVA. Také je pro vás v tu chvíli Petr Kostka kolega jako každý jiný?

Přesně tak. Ale jak jsem vám říkala, že nás divadlo spojuje, tak to je ono. Třeba v jednu dobu jsme spolu hráli přenádherné představení Bílé noci. A bylo to údobí, které pro nás bylo velmi složité. Už jsme byli ve fázi, že jsme spolu o tom problému ani nemluvili, on jen existoval. Ale najednou jsme spolu jeli na představení, na zájezd, seděli spolu sami v autě, a začali mluvit. Organizačně, o té hře, co se nám povedlo, nepovedlo, co zlepšit. A najednou ten vztah začal zase ožívat, sbližovali jsme se. Tak na to je dobré hrát s vlastním manželem.

Když mluvíte o divadle, doslova záříte. Chápu to dobře, že vašeho odchodu do důchodu se tedy bát nemusíme?

Mám krásný a bohatý repertoár, ale někdy hrát určitě přestanu. Možná to bude trvat rok, možná dva, při troše štěstí tři. Nebudu pokračovat, když nebudu mít sílu. Ale když hraji, jsem zatím stále šťastná. A když se pak dívám na tleskající publikum, a to poznáte, že se jim to líbí, že to není jen tak ze slušnosti, to je nádhera. A když mi třeba lidé děkují, já děkuji jim. Že jsem jim mohla vyprávět příběh, že přišli, že byli skvělí a díky nim jsem mohla být třeba skvělá i já.

Nemusíte divadlem žít tak jako Carmen Mayerová, ale občas do něj vyrazit a užít si kulturní večer, to není vůbec špatné. Nenechte si ujít U Hitlerů v kuchyni, s Wintonem v Evropě i s Maminami u Lucie Bílé: Kam vyrazit za divadlem?

Reklama

Související témata:
Divadlo Na Fidlovačce
Divadlo Kalich