„Nikomu není nic do toho, s kým žiju. Je to přes čáru!“ říká Vanda Hybnerová. Na sprostý bulvár si nikdy nezvykne

Vanda Hybnerová je umělkyně s obrovským talentem, která má na kontě jak hluboké divadelní postavy, tak role v nekonečných seriálech. Dávno navíc není „jen“ herečkou, ale komplexní tvůrkyní, která řeší nejrůznější témata, jako třeba nyní smrt a odcházení. Do podcastu Bubliny přišla rovnou ze zkoušky a mluvila i o tom, jaká je atmosféra pár týdnů před premiérou Funerálu. Hry, která má 24. března premiéru v La Fabrice.

Tématem, které je společné hned několika jejím projektům, je smrt a poslední rozloučení. „Vyrovnávání se s odchodem blízkých, kdy odchází kamsi do definitivna, není snadné. Ale ten okamžik by měl být krásný, jako byl vztah k tomu člověku,“ vysvětluje. Zažila spoustu pohřbů a vždy jí na nich bylo zle. „Ne proto, že ten člověk odešel, ale kvůli stísněné atmosféře, která obřad provází.“

Přitom jsou národy, které mají pohřby zařízené jinak a zesnulého oslavují. „Není to taková ta nekrofilie, není divné, když někdo nepláče… U nás je všechno černé, smuteční, depresivní, šeptá se, nebereme tam děti,“ vysvětluje.

Přijde jí zvláštní i systém, kdy po smrti blízkého vy truchlíte, objednáváte pohřeb, a jeho tělo mezitím různě putuje. „Nebožtík v Praze najezdí během týdne v průměru 150 km. Mně to přijde jako bizár, umřete a je z vás věc.“

Na divadle ztvárnila řadu silných hrdinek a zabývala se mnoha tématy, často šly v „logickém“ pořadí podle věku. I proto pro ni byla role Francescy v Madisonských mostech (kterou ve filmu ztvárnila Meryl Streep) překvapením a měla pochyby, že to „ve svém věku“ zvládne. Proč?

„Když má žena dospělé děti, nečeká již vztah, ve kterém by znovu zakládala rodinu, je to uzavřená etapa. Je ráda manželkou, těší se na roli babičky. Těší se na klid, nepodléhá adrenalinu. Ví, co nechce a co by si přála.“ A taková je její Francesca, kterou láska překvapí. „Měla jsem pocit, že tohle mě už na divadle nepotká, že to v sobě nebudu muset lovit,“ směje se. Ale přijala to jako výzvu.

Měla po padesátce pocit, že se stala neviditelnou? „Není to o věku, ale o nastavení člověka jako takového. Jestli někdo mizí, tak vědomě, nikdo není zmizený. Ale ano, možná stojí víc energie dát o sobě vědět,“ vysvětluje svůj pohled.

Ona o sobě nijak výrazně v online prostoru nedává vědět. Ale je upřímná v tom, jakou energii vydává, a hlavně dělá to, co ji baví a naplňuje. Miluje výzvy, a pokud jí to tělo dovolí, nebojí se zkoušet nové věci. Jako třeba skútr.

S popularitou se setkává už déle, na bulvár si přesto nezvykla: umí být nekompromisní a sprostý. „Bulvár vytrhává informace z kontextu, ověnčí to nehorázným titulkem,“ říká s tím, že odmítá dávat svůj soukromý život všanc. „Nikomu není nic do toho, s kým žiju, jaká jsem matka a babička. Je to přes čáru! Kdyby do mého soukromí bulvár nezasahoval, tak to by to třeba dopadlo jinak.“

Nikdy také neměla potřebu dávat najevo své názory a postoje. „Každý se dnes ke všemu vyjadřuje a je to nebezpečné. Nemusíte si nutně o všem něco myslet, nebo si to můžete myslet, ale není třeba to dávat ven.“

Kdy má Kristýna Frejová chuť dát bulváru „tečku“?