Bití, obřízka, schizofrenie a zničené životy. Jak to bylo se čtyřčaty, jež týral vlastní otec?

Byl rok 1930, v USA se rozbíhala velká hospodářská krize, nálada ve společnosti nebyla dobrá. Když obyčejná žena v Michiganu přivedla na svět čtyři zdravé holčičky, byl to zázrak, ve kterém veřejnost viděla jakýsi symbol naděje. Že ale ty roztomilé dívenky ve skutečnosti trpí, nikdo netušil. Pravda vyšla najevo až mnohem později…

Už jen reakce Carla Morloka, otce holčiček, na to, že jeho žena porodila čtyři děti, jasně ukazovala, že o láskyplného muže nejde. „Co si budou lidé myslet o mé ženě? Že je to snad nějaká toulavá háravá fena!“ řekl údajně.

Morlok totiž pocházel z Německa, zastával velmi rasistické názory a věřil, že vícerčata na svět přivádí jen podlidé. Koneckonců v době nástupu Adolfa Hitlera a v době války nacistického vůdce obdivoval, doufal v jeho vítězství a v to, že nakonec i Ameriku očistí od rasově podřadných lidí.

>>> Chtěla sedmé dítě, dostala osmerčata. Čtrnáctinásobná single máma ze zoufalství natočila i film pro dospělé

Když ale zjistil, že jeho čtyři dcerky budí obdiv, a hlavně, že by na nich mohl vydělat, vzal je na milost. Navenek hrál řádného otce s velkou šťastnou rodinou a přijímal veškeré benefity, které z toho plynuly. Od radnice například získali na rok bezplatné bydlení, zdarma byla i pomoc asistentek, holčičkám obec dotovala i kojenecké mléko a další potřeby. Navíc i obyčejní lidé rodině posílali finanční dary.

A tak se Morlok rozhodl na dívkách vydělat co nejvíc a udělal z nich atrakci. Lidé platili za to, aby se na holčičky mohli podívat nebo si je vyfotit. Když povyrostly, jejich matka Sadie je naučila zpívat a tančit, aby mohly vystupovat. Za každé vystoupení dostala rodina samozřejmě honorář…

Carl Morlok ale své dcery nevnímal jako živé bytosti, ale jako rodinný majetek, který vydělává peníze. Byl doslova posedlý jejich kontrolou – stranil je běžného života, zavíral je doma, nikam je nepouštěl. Nechodily ani do školy, otec jim zařídil domácí výuku.

Navíc panovala i doma neskutečně přísná pravidla. Dívky nesměly bez dovolení mluvit, smích byl zakázaný úplně. Navenek to vypadalo, že jsou dokonale vychované, ony byly ale především vystrašené k smrti. Každé drobné porušení pravidel totiž znamenalo tvrdý fyzický trest. Bití bylo v téhle rodině v podstatě na každodenním pořádku.

>>> Mám podezření, že kamarádku týrá manžel. A nevím, jak jí pomoct… Získejte její důvěru, radí odborník

Jak dívky rostly a dospívaly, začaly menstruovat a otec svůj despotismus zesiloval. Chtěl mít veškerou kontrolu nad dcerami – psychickou i fyzickou. Dívky se před ním musely pravidelně svlékat, on je měřil, kontroloval jejich tělesné proporce. Během těchto „prohlídek“ je důkladně osahával a prohlížel si je, některé zdroje se zmiňují o pohlavním zneužívání.

Sarah a Ednu měl otec raději – tyhle dvě jeho ranám a trestům nečelily tak často. Zato Wilma a Helen se terčem jeho zuřivosti stávaly skoro pořád, Sarah pak v dospělosti vypověděla, že je doslova nenáviděl.

A matka? Ta všemu tiše přihlížela, při bití dívky držela, na jakýkoli odpor se nezmohla. A to ani ve chvíli, kdy se Carl Morlok rozhodl dvě ze svých dcer doslova zmrzačit. Dovolila, aby Wilmu a Helen nechal obřezat, a to jen proto, že se domníval, že masturbují. Odstranění jejich klitorisů bylo jakousi výstrahou zbylým dvěma dívkám.

Když bylo dívkám přes dvacet, stále nesměly nikam chodit, jakkoli se začlenit do společnosti a na jejich psychickém stavu se to začalo projevovat. V podobný čas, ale v různé intenzitě začaly mít křeče, záchvaty, halucinace a podobně – nakonec byla všem čtyřem diagnostikována schizofrenie, což vzbudilo zájem vědců.

Identická čtyřčata, která mají všechny stejnou psychickou nemoc, to byl jasný důkaz, že jde o dědičné problémy. Že na jejich psychický stav mají vliv především děsivé podmínky, v nichž vyrůstaly, nenapadlo nikoho.

A tak se z dívek, které bývaly atrakcí pro turisty, se staly objekty vědeckého zkoumání. Zase jen „věci“, které měly ukojit potřeby někoho jiného.

Nejhůř na tom byla Helen. Nemoc se u ní projevila jako u první a navíc ve velmi těžké formě – byla dezorientovaná, trpěla silnými halucinacemi, nebyla schopná fungovat v běžném životě. Většinu svého života strávila v psychiatrických zařízeních. Zemřela v roce 2003 ve věku 73 let, přičemž příčina smrti není známá.

O malinko lépe na tom byla Wilma, i když ani ona nedokázala dlouhodobě fungovat v normálním životě a hodně času strávila v psychiatrických léčebnách a nemocnicích. Slyšela hlasy, propadala paranoie, trpěla poruchami spánku. Zemřela v roce 2002 v 71 letech.

U Edny se střídala období, kdy na tom byla špatně a potřebovala hospitalizaci, s obdobími, kdy byla schopná samostatně fungovat. V takových chvílích se živila jako účetní a pracovala z domova. Zemřela v roce 2015 ve věku 84 let.

Nejlépe ze všech na tom byla Sarah – byla z nich také jedinou, která dokázala žít vlastní život. I jí byla diagnostikována schizofrenie, ale léčba a terapie u ní zabraly. Pracovala jako sekretářka, vdala se a měla tři děti. Přesto její život příliš šťastný nebyl. Manželství moc dobře nefungovalo, dcera jí zemřela krátce po porodu, druhý syn v dospělosti v roce 1994 (údajně podlehl onemocnění AIDS). Třetí syn je stále naživu a podle dostupných informací má čtyři děti. Sarah zemřela v roce 2025 ve věku 95 let.

Zdroj: People.com, Daily Mail, The Washington Post

Vystavoval miminka na pokraji smrti, aby je zachránil. Jak to bylo s propagátorem inkubátorů Martinem Couneym?