Vzteklé dítě? Nedělá to naschvál! Návod, jak reagovat v konkrétních situacích a co mu nikdy neříkat

Co vše se děje v dětském mozku během emočních „záchvatů“, jak bezpečně provést dítě i sebe náročnými okamžiky (mimo jiné i záchvaty vzteku na veřejnosti) a proč je právě reakce rodiče extrémně důležitá, aby se samo postupně naučilo zdravým způsobem zvládat frustraci, pocit křivdy nebo bezmoci? Se strategiemi sebekontroly poradí psycholožka Šárka Miková, autorka Teorie typů.

Chvíle, kdy dítě propadne záchvatu zlosti, jsou pro rodiče velmi náročné. Jak v takové situaci pracovat s vlastní sebekontrolou?

Pomůže uvědomit si, že vztek není útok na rodiče. Dítě v tu chvíli něco nezvládá. Často je frustrované, přetížené, unavené nebo narazilo na hranici, kterou ještě neumí přijmout. Když si rodič přeloží křik dítěte jako „dělá mi to naschvál“, snadno začne boj o moc. Když si řekne „Moje dítě má problém a potřebuje dospělého, který se nezhroutí spolu s ním“, reaguje jinak. Rodič nemusí být dokonale klidný. Dítě klidného dospělého potřebuje, ale klid neznamená, že rodič necítí vztek nebo bezmoc. Znamená, že v těch emocích nezačne na dítě útočit.

Co tedy v ten konkrétní moment dělat, aby se situace ještě víc nevyhrotila?

Když například dítě bouchá, kouše nebo hází věcmi, je v pořádku zasáhnout fyzicky – chytit ruce, odnést ho z nebezpečného místa, říct klidně a pevně: „Tohle ti nedovolím. Bolí mě to.“ Ale není potřeba přidávat dlouhé vysvětlování. Hodně pomáhá zpomalit vlastní reakci. Neodpovídat první větou, která vás napadla. Položit hlas níž, dřepnout si k dítěti, nepokřikovat z dálky. A pokud rodič cítí, že sám začíná vybuchovat, může to říct bez výhrůžky: „Už jsem naštvaná, potřebuji se na chvíli nadechnout.“ Dítě tím zároveň vidí, že emoce máme všichni, ale nemusíme jimi druhého zavalit.

Proč v emočně vypjatých situacích nefungují domluvy, nebo dokonce ani tresty? Co se v takové chvíli děje v mozku dítěte?

Když je dítě v silném vzteku, jeho mozek nefunguje stejně jako ve chvíli, kdy si s ním v klidu povídáte. Zjednodušeně se dá použít obraz třípatrového domu. Nahoře je část mozku, která pomáhá přemýšlet, plánovat, chápat následky a brát ohled na druhé. Uprostřed jsou emoce. A dole je tělo, smysly a základní stresová reakce. Když dítě spadne do silného stresu, nedostanete se k němu přes logiku, ono opravdu „neslyší“. Jeho mozek řeší ohrožení, tedy útok, útěk nebo zamrznutí.

Proto v tu chvíli nefungují věty typu: „Kolikrát jsem ti říkala, že…“ a podobně?

Přesně tak, stejně jako fráze typu „Podívej se, jak se chováš“ nebo „Když nepřestaneš, tak…“. Dítě v tu chvíli nepřemýšlí nad poučením. Jeho tělo se snaží přežít nepříjemný stav. Rodič má pocit, že dítě „zastavil“, ale to se většinou neučí zvládat emoci. Spíš se učí bát, stydět, schovat se nebo příště bojovat silněji. Smysl má vrátit ho zpátky do stavu, ve kterém může vnímat. U některých dětí stačí klidný hlas a stručné pojmenování: „Ty jsi chtěl tu věž dostavět a ona spadla.“ U přetíženého batolete je často potřeba jít přes tělo – dotek, tlak, rytmus, houpání… Až potom přichází rozhovor.

Existují konkrétní techniky nebo „krizové“ strategie, které mohou rodiče použít, když se dítě vzteká a oni cítí, že začínají ztrácet nervy?

Pomáhá mít připravený jednoduchý postup. Ne deset výchovných zásad, ale tři kroky, které zvládnou i ve stresu.

Čím je možné budovat doma prostředí, které dítě naučí zvládat frustraci, zlost a jiné negativní emoce?

V první řadě je potřeba vědět, že dítě se neučí zvládat emoce tím, že mu je zakážeme. Učí se tím, že je může bezpečně prožít a postupně získává zkušenost, že vztek přijde, je nepříjemný, ale dá se zvládnout. Musí vědět, že rodič ho kvůli němu neodmítne. A zároveň mu nedovolí ubližovat. Dlouhodobě pomáhá několik věcí. Za prvé, jasné a laskavé hranice. Neříkat dítěti jen to, co nesmí, ale ukazovat, co všechno může.

Pro příklad: „Lidi nekoušeme. Kousat můžeš do kousátka.“ Nebo: „Kostky neházíme po sestře, můžeš je házet do koše s plyšáky.“ Pak je důležitá předvídatelnost, hlavně u dětí, které špatně snášejí změny. Když vědí, co bude následovat, jejich nervový systém má méně důvodů spouštět poplach. A třetí je potřeba respektovat vrozené potřeby dítěte.

Co takový respekt vůči dítěti obnáší?

Některé dítě se vzteká tehdy, když mu vezmete možnost něco zkusit samotné. Jiné, když se věci dějí jinak než obvykle, další potřebuje rozumět důvodu, proč po něm něco chcete. Čím lépe rodič rozumí tomu, proč právě jeho dítě vybuchuje, tím méně bere vztek osobně a snáze zůstane klidný. A nakonec, dítě se učí z příkladů. Když jako rodič po vlastním výbuchu přijdete a řeknete „Mrzí mě, že jsem křičela. Byla jsem unavená a nezvládla jsem to“, naučíte dítě víc než dokonalou teorii o emocích.

A kde je hranice mezi běžným vzdorem či vztekem a chováním, které už nelze považovat za „normální“?

Vztek, vzdor, pláč, odmítání nebo občasné bouchnutí u malých dětí neznamenají, že je s nimi něco špatně. Když chtějí samy zapnout zip, ale nejde jim to, když dostanou rohlík rozpůlený namísto celého nebo když musí odejít z hřiště, může přijít velký emoční výbuch. Zpozorněla bych ve chvíli, kdy jsou záchvaty velmi časté, extrémně intenzivní, trvají dlouho nebo se po nich dítě nedokáže vracet do běžného fungování.

V jakých případech už může být namístě vyhledat pomoc odborníků?

Určitě bych hledala odbornou podporu, pokud dítě ubližuje sobě nebo opakovaně ohrožuje okolí, jeho agrese se stupňuje či záchvaty jeho emocí narušují život rodiny. Také bych byla opatrná, pokud silné výbuchy přetrvávají ještě ve školním věku a dítě se neučí žádné postupy, které mu pomáhají. Důležité je nebrat odbornou pomoc jako selhání. Většinou nejde o „špatnou výchovu“, ale o přetížený nervový systém dítěte, dlouhodobý stres, neurovývojové zvláštnosti nebo prostě o situaci, kterou už rodina sama neunese. Pomoc má ulevit, ne někoho označit za viníka.

Slova mají velkou moc. Co by rodič ve vypjatých chvílích rozhodně neměl říkat?

Vyhnula bych se větám, které dítěti berou jeho prožívání nebo útočí na jeho hodnotu. Typicky „Ale prosím tě, vždyť se nic neděje“, „Ty mi to děláš naschvál“, „Běž pryč a vrať se, až budeš normální“. To dítě většinou neuklidní, spíš přidá zahanbení. Neřeší pak původní problém, ale to, že je odmítnuté nebo nemilované. A z takového pocitu vzniká ještě větší vztek či agrese.

Rodič může být pevný i bez ponižování. Místo „Okamžitě přestaň“ může říct „Tohle ti nedovolím, bolí mě to“. Nebo namísto „Nemáš důvod brečet“ raději „Chtěl jsi ještě zůstat a já jsem řekla ne. Chápu, že se zlobíš“. A když už vybuchnete, má smysl se k tomu vrátit. Neházet vinu na dítě, ale převzít odpovědnost.

Strašákem rodičů jsou „emoční bouře“ dětí na veřejnosti, kde cítí obrovský tlak a stud. Jak správně reagovat?

Na veřejnosti je pro rodiče často nejtěžší ustát pohledy okolí. Najednou nevnímají jen dítě, ale i paní ve frontě nebo vlastní myšlenku, že si všichni myslí, jak jsou neschopní. První krok proto není uklidnit dítě za každou cenu, ale přestat vychovávat pro publikum. Dítě nepotřebuje rodiče, který se snaží umlčet scénu, aby nebyla ostuda. Potřebuje rodiče, který se rychle zorientuje. Když dítě leží na zemi v obchodě, můžete ho klidně přesunout stranou, dál od regálů a lidí. Ne jako trest, ale aby mělo méně podnětů a víc prostoru.

Jak s dítětem v takové ošemetné chvíli komunikovat, aby se v rámci možností uklidnilo?

Na veřejnosti bych mluvila ještě méně než doma. Krátce: „Vidím, že se hodně zlobíš. Nedovolím ti házet věci.“ Nebo: „Chtěl jsi sušenku a já ji nekoupím. Jsem tady.“ Žádné dlouhé vysvětlování ani žádné: „Podívej se, všichni se na tebe dívají.“ Tím jen přidáte stud. A stud dítě neuklidňuje, spíš ho zatlačí hlouběji do stresu. Rodič si může pomoct i větou pro okolí, například: „Je unavený, zvládneme si to.“ Nebo prostě jen ignorovat komentáře. Cílem není, aby dítě okamžitě přestalo, ale projít situací tak, aby nikoho neohrožovalo a nezažilo odmítnutí za své emoce.

Když dítě poslouchá, protože musí… Proč přestat řídit každý krok potomka?