Žil jsem s Asiatkou: Jak to funguje?

Tak jen o té jedné Asiatce, neb platí univerzálně, že každý člověk je originál a rasové rozdíly, mohu odpřísáhnout, jsou překvapivě menší, než je obecně očekáváno. Je asi divné, že neprozradím její jméno. Já ale nevím, zda by chtěla, abych o ní psal. A vymýšlet jiné jméno pro svoji bývalou manželku se mi zdá divné.

Odstavec o sexu nebude dlouhý. Normálka, pohoda. Žádné speciální transkontinentální požadavky, žádná speciální představení. Mám jedinou sexuální úchylku, a to, že se mi strašně líbí, když mne žena po milování drbe ve vlasech nebo na zádech. Žádná to zatím nevydržela tak dlouho (zpravidla dokud jsem neusnul), jako moje bývalá Asiatka.

Česky se naučila tak, že se jeden čas věnovala tlumočení. Není to ale u nás obvyklý jev. My bereme Vietnamce jako celek, ale oni se rozlišují. Má bývalá Saigoňanka (nikdy by neřekla Hočimiňanka) tvrdí, že do Čech vždy preferenčně přicházeli lidé ze severu, tedy oblasti dříve a ortodoxněji komunistické, méně civilizované a chudší. Ti neměli vyšší ambice, než si vydělat peníze u stánků a založit zde budoucnost další generaci. Žili a žijí v uzavřených komunitách, česky se jejich děti naučí až ve škole. Sama má své saigonské bývalé spolužáky a kamarády v USA (úspěšný lékař s vlastní klinikou v Dallasu), v Ženevě (psycholožka v domově pro staré občany), v Paříži (úřednice vietnamské ambasády) a třeba i na Filipínách (majitelka cestovní kanceláře). Neteř žije v Sydney. Ti všichni museli v nových zemích začít zcela jinak, studiem jazyka a svého oboru.

Světonázorově jsme se shodli hned, a po Asiatčině nabytí českého občanství svorně volili stejnou pravicovou stranu. Neměla to však v tomto směru dříve doma jednoduché. Jak známo, komunistickému uchvácení svobodnějšího a civilizovanějšího proamericky orientovaného jihu Vietnamu nezabránila ani válka. Ona liberálně smýšlející antikomunistka, její sestra, hluboce přesvědčená komunistka, která válčila s Američany. Nyní je pěkným zvířetem na ministerstvu vnitra. Řeklo by se, že tato situace rozbíjela rodiny. To by ale nesměly být vietnamské rodiny!

Jeden za všechny a všichni za jednoho. To není Dumasův mušketýrský patent, ale něco, co u vietnamských rodin funguje zcela automaticky a odedávna. Všichni se složíme na cihlu zlata, se kterou uplatíme kapitána lodi a pojedeš studovat do Ameriky. Zkorumpovaný vietnamský komunistický systém se v jedné věci chová racionálně: své emigranty nezavrhuje a budoucí emigranty nedrží za ostnatými dráty. Mohou se vracet, mohou podporovat své příbuzné a v posledních letech i investovat. I ti, kteří si žijí velmi komfortně v civilizovaném světě, jsou tak trochu jednou nohou stále doma. Nenávidí komunisty, ale mají rádi svoji vlast. A rodina je tu na prvním místě. Zítra tedy o rodině a dětech.