Žil jsem s Asiatkou: Výchova dětí

Tento systém má své výhody. Děti neodmlouvají, a pokud starší sourozenec hlídá mladšího, přistupuje k tomu se zodpovědností dospělého člověka. My však žijeme v Evropě, a tak jsem často musel vyvinout značné úsilí, aby naše děti poznaly i liberálnější evropský model výchovy.Bylo to tak, že mamince se neodmlouvalo, ale s tátou se nebálo diskutovat. V její rodné zemi to dokonce fungovaloi tak, že si má manželka při návštěvě svých rodičů v Saigonu nikdy neoblékla minisukni a nezapálila si cigaretu. Ve čtyřiceti letech si chodila tajně zakouřit na balkon, když rodiče již bezpečně spali. Nezapálila si ani před starší sestrou, před mladším bratrem ano.

Už jsem se zmínil v prvním díle, že jsem vyženil šikmookou dvouletou dcerušku a další dvě děti již zplodil vlastnoručně, nebo jak to vlastně říct... Tenkrát jsme ještě nebydleli v Praze. Maloměsto si zvykalo na asijskou minienklávu jen pomalinku a děti se začaly rychle blížit školnímu věku. Měl jsem z toho hrůzu. Dnes jsou školy, především ve větších městech, již hezky pestrobarevné, ale tenkrát? Romské děti se odstrkaly hned do zvláštních škol a zbyli jen bílí.

Musím přiznat, že jsem se bál zbytečně. Naše děti byly vždy a ve všech kolektivech, kterými prošly (a všechny studují dodnes), přijaty v pohodě a bez výhrad. Možná to bylo i tím, že v trojici sourozenců nabyly základních kolektivních návyků a že jsou samy přátelské a bezproblémové. Nechci zevšeobecňovat, ale za sebe mohu prohlásit, že jsem se s rasismem mezi dětmi nesetkal. Ale ve vlastní rodině ano. „Proč sis musel vybrat ausgerechtet Vietnamku, ty, který sis mohl vždycky vybírat?" řekla mi maminka, kterou definitivně odzbrojila až vnoučata. „Jendo, já radši přijedu za vámi, než abyste jezdili za mnou, co by tomu řekli lidi," řekla mi vlastní babička žijící v ještě menším maloměstě...

Výzkum na amerických univerzitách prokázal, že nejlepší studijní výsledky zde mají Asiati. Můj vietnamský kamarád, elektroinženýr se státnicí z češtiny a kulatým razítkem soudního tlumočníka, prodává v jednom karlovarském průjezdu chlast a cigára. „Honzo, tady v Čechách to máte tak, že já s tímhle ksichtem nemůžu jít dělat ani mistra partě elektrikářů. Dělali by si ze mě prdel," řekl mi doslova. Navíc si u toho stánku vydělá pořád víc než ten elektrikářský mistr. A hlavně: jeho dcera studuje práva a syn medicínu, rodičovská role a sen se naplnily. Dvacet let proto stál tenhle inženýr, který do svých osmnácti let neviděl sníh, v zimě od rána do večera na mrazu, aby se dočkal promoce svých dětí.

A teď to přijde. Během pár let se začnou rozlétat do českých nemocnic, soudních síní, firem a úřadů mladí lékaři, právníci, ekonomové, úředníci i učitelé, Asiati už jen krví, protože ve skutečnosti Evropané s českým občanstvím a českou státní příslušností, protože již skuteční rodilí Češi se šikmýma očima. Budou mezi nimi i ti mí tři Euroasiati. A budou všichni muset máknout, aby změnili image Vietnamců u nás, na které je dosud, a bohužel převážně po právu, nahlíženo jako na nepřizpůsobivé hejno pologramotných trhovců.