Co stojí za našimi zlozvyky?

To, že charakter člověka je z větší části formován v dětství, je obecně známá pravda. Svůj vliv mají pochopitelně i geny a následné prožitky v dospělosti. Ale i přesto platí, že rozhodující pro každého jedince je právě to, co zažije jako dítě. Několik našich čtenářek se rozhodlo o svých zlozvycích otevřeně pohovořit. K jejich vyprávění se vyjadřuje i psycholog.

Paní Lauře je třicet let, vystudovala vysokou školu a nyní má s partnerem roční dcerku Natálii. Již od svých mladých let milovala alkohol. Čas od času vyrazila na večírek, ze kterého ji domů musel někdo doprovodit. Důvod byl nasnadě - přemíra vypitého alkoholu. Člověk by si asi řekl, že jde o lehčí formu alkoholismu. A že paní Laura bude zřejmě i k ostatním podnapilým lidem tolerantní. Tak to ale není. „Nenávidím, když muž jednou za čas přijde domů opilý. Pak se ho vždycky několik dní štítím. Dokážu to snést jedině, když jsem sama opilá ještě víc. Pak to tolik nevnímám," přiznává Laura. V posledních dvou letech se však snaží alkohol ze svého života odstranit, především kvůli dceři.

„Jako příklad je její životní příběh ideální. Po otci alkoholikovi zdědila chuť a touhu po alkoholu. Ale protože ji v dětství opilý táta často ubližoval, nesnese podroušené lidi kolem sebe," vysvětluje psycholog Vojtěch Benda.

Nedochvilnost nemá asi nikdo rád. Pětadvacetiletá manažerka Jana ji ale přímo k smrti nenávidí. „Když vidím, že má někdo zpoždění, úplně se mi rozbuší srdce. Zuřím a těžko se ovládám. Takové stavy jsou silnější než já. Toho člověka v ten okamžik nesnáším. Pak se chovám hystericky, křičím do telefonu, občas mlátím třeba i pěstí do stolu a podobně," svěřuje se Jana, která velmi těžko nese i to, pokud ona sama přijde někam třeba i o minutku pozdě.

Jako dítě ji totiž rodiče pravidelně vozili ze základní školy po vyučování domů autem. Ale mnohdy zapomněli. A Jana coby holčička kolikrát stála před školou s těžkou taškou na zádech až do setmění. „Takové čekání už nikdy nechci zažívat," dodává. Podle slov psychologa může odstranění takového traumatu trvat i deset let při intenzivní terapii. „Tyto zlozvyky se mění nejhůře. Patří totiž k základnímu charakteru člověka," vysvětluje Vojtěch Benda.

Paní Eva má - kvůli častým hádkám svých rodičů o peníze - zase velmi netradiční přístup k financím. „Vím, že je to hloupé, ale já bych se nikdy s nikým kvůli penězům nehádala. Ani v obchodě a už vůbec ne s partnerem. Než nějaké takové neshody, radši se nechám ošidit. Nic jiného totiž nepovažuji  za více ponižující věc než spory kvůli korunám," říká Eva.

Dle slov psychologa Vojtěcha Bendy je Evina reakce klasickým příkladem úniku od možného konfliktu. "Na okolí může působit jako žena s nízkým sebevědomím. Zda to tak skutečně je, nelze však pouze na základě vztahu k penězům posoudit. Své benevolentnosti pokud jde o finanční spory se však může časem poměrně snadno zbavit. Stačí, když se občas, ve chvílích, kdy je o své pravdě přesvědčena, ozve. Po čase sama zjistí, že se jí vyplatí, když se o peníze občas pohádá," radí Benda.

Příkladů je celá řada. Patří sem i poměrně běžné kousání nehtů. To je naopak podle odborníků způsobeno nedostatečnou péčí ze strany matky v raném dětství, v období kojení. Pokud si matka s dítětem příliš často nehraje, nemazlí se s ním a brzo přestane kojit, je vyšší pravděpodobnost, že si později začne jedinec okusovat nehty.

"Tyto příklady by pro dospělé lidi mohly být jistým ponaučením a varováním, aby své děti nevystavovali zbytečným hádkám a nepříjemným situacím. Následky bývají většinou složitě odstranitelné," radí závěrem Benda. A nám nezbývá, než souhlasit.

Máte i vy nějaký zlozvyk? A myslíte si, že za ním stojí nepříjemný zážitek z dětství? Svěřte se nám na info@prozeny.cz!