Článek
V momentě, kdy jsem se stala matkou, jsem byla rozhodnutá, že se vzdávám práva být chovatelkou jiné zvěře, než budou mé děti. Jezdila jsem s nimi často do zoo a naivně jsem doufala, že se zvířátek nabaží. Strategicky jsem rozdělila do celého roku návštěvy zoologických zahrad tak, aby jim načerpaný zážitek vydržel do návštěvy další. Systematicky jsem mezi těmito výlety brala děti do obyčejných městských parků, kde jsme krmili kačeny, slepice, kapry a hleděli na paviána, který už asi dvacet let nedělá nic jiného, než vystrkuje červenej zadek, jakmile se někdo přiblíží k jeho kleci. Sbírali jsme kaštany a nosili je oslovi, kterého jsem jako dítě krmila i já a žije už jen zřejmě silou vůle. Bohužel má strategie selhala.
Nevím přesně, kde se v mém bojovém plánu „začleňování dětí do fauny a flóry v dostatečné míře“ objevila trhlina, ale jednoho krásného dne přišlo číslo dvě s přáním pořídit domácí zvířátko. Pochopitelně jsem se je snažila přesvědčit o tom, že i moucha je domácí zvířátko, ale moje dítě bylo velmi lstivé a zaútočilo nečekaně na moji achilovku. Obtočilo se kolem mě jako krajta, objalo mě a koukalo na mě těma svýma roztomilýma dětskýma kukadlama.
Pár měsíců před Vánocemi jsem tedy začala přemýšlet, které neškodné zvířátko by mu mohl Ježíšek nadělit. Psa jsem zamítla, jelikož naše zahrada není oplocená a jen stěží kontroluji, aby nezdrhly děti, natož pes. Jako druhé zvířátko na seznamu bylo přeškrtnuto koťátko. Omlouvám se všem kočkomilům, ale tyhle potvory fakt nesnáším. Je to strašně roztomilé stvoření, ale moje podrážka i naše domovní předložka již čítají spoustu voňavých dárečků od těchto mazlíčků a to jejich neustálé vášnivé mrouskání pod mými okny ve mně vyvolává jen tichou závist.
Křeček smrdí, myší je dost na půdě, ptáka bych nesnesla, pokud by nebyl na pekáči, fretky se děsím a králíčka jen na smetaně. Když nad tím tak přemýšlím, jsem predátor. Raději ta zvířata jím, než chovám. Na seznamu zůstaly rybičky a želva (díky bohu ryby nejím a želva se špatně vycucává z krunýře). Zkoumala jsem tedy, jak se starat o suchozemskou želvu, co všechno potřebuje a jak velká je to investice. Na základě získaných informací jsme se společně s číslem dvě demokraticky shodli, že napíšeme Ježíškovi o rybičky. Nechala jsem se tedy ve zverimexu poučit o tom, jak se o ně starat, a pořídila jsem veškerou výbavu. Pro ryby jsem jela na poslední chvíli v předvečer Štědrého dne. Těšila jsem se na rozzářený výraz mého dítěte, až uvidí, že Ježíšek jeho přání splnil. Číslo dvě bylo nadšené a toto nadšení mu vydrželo až do Štěpána.
Malí sladkovodní tvorečkové psychicky neunesli nezájem obdarovaného a deset z nich hromadně spáchalo sebevraždu. Vydrželo pouze pět nejsilnějších jedinců. Ostatní dostali poslední pomazání, náležitě jsme se s nimi rozloučili a projeli se naším odpadem. Místo ryb jsem se rozhodla pěstovat akvarijní šneky, protože ti mi celkem jdou, ani vlastně nevím jak.
Shrnuto, podtrženo. Do budoucna si vystačím pouze se svou vlastní osobní dvounohou mluvící zvířenou. Pokud někdo očekává, že mu tento článek přinese nějakou zásadní informaci o tom, jak věci dělat či nedělat, mám pro něj dobrou zprávu: „Nepřinese.“
