Pavlína Saudková o životě s fotografem Janem: „Když jsem ho poznala, bylo mu 69 a mně 24. Nerozumím tomu, že jsem vydržela!“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pavlína Saudková bývala ženou ve stínu svého partnera, fotografa Jana Saudka. Přijala fakt, že se kolem něj neustále vyskytují jiné ženy a on se jim rád věnuje, a musela se vyrovnat i s tím, že ji řeší média: pozornost přitahoval jejich velký věkový rozdíl (45 let) stejně jako nestandardní typ vztahu.

S Janem se Pavlína poznala v době, kdy měla málo partnerských zkušeností a teprve začínala budovat své postavení a kariéru. Ani ona sama by tehdy nevsadila moc na to, že se z nich stanou manželé a ona vyspěje v emancipovanou a úspěšnou ženu, která je hrdá na svoje tři děti a dávno není submisivní partnerkou, jež nezná svou hodnotu. Naopak!

Pracuje na sobě během hlubokých terapií, mění se. Je filantropkou, intenzivně se věnuje nadačnímu fondu Be Charity (který můžete podpořit i vy na bazaru 7. října v pražské holešovické tržnici), napsala několik knih (mimo jiné Hovory s terapeuty), a třebaže jí chůze dřív nic neříkala, dnes je zapálenou chodkyní.

Pavlíno, já vás vnímám jako ženu, která si v kavárně ráda čte, navštíví pěkné divadelní představení. A má vždy krásné černé šaty a červenou rtěnku. Vás ale lze mnohem častěji potkat v přírodě, nachodíte stovky kilometrů ročně. Čím vás chození oslovilo?

To mě vidíte správně. Jsem kavárenská holka, ale v covidu byly kavárny zavřené, tak jsem začala chodit… Ve skutečnosti jsem chození neměla ráda, Jan to naopak miluje a chodil často. Ale potřebovala jsem se zbavit emočního přetlaku. Inspirovaly mě příspěvky Petry Nesvačilové a Adély Elbel, které chodily, a já si řekla, že to také zkusím. Za chvíli jsem chodila pravidelně, vždy o víkendu: přes týden jsem byla s dětmi a jeden víkendový den jsem měla pro sebe.

Kolem čtyřicítky jste začala chodit, věnovat se víc sama sobě a řekla jste, že se chcete naučit většímu respektu k sobě samotné. Jak jste na tom?

Myslím, že líp a líp. To by bylo smutné, kdybych to nedokázala někam posunout.

Jak se to dělá?

Já nerada používám slovo sebeláska, mám raději sebehodnotu. Jde o uvědomění si hranic toho, co chcete a co nechcete, kam už nechcete druhé pouštět, protože vám to ubližuje. Není to o tom, že nevyhovíte, ale o hledání cesty a respektu k sobě samotné i k tomu druhému.

Bylo to pro vás téma i proto, že jste dlouho byla vnímána hlavně jako partnerka Jana Saudka? Byla jste ženou ve stínu?

Neměla jsem to spoustu let pojmenované. Ale ano, mnoho let s Janem jsem tu sebehodnotu skutečně neuměla najít. On je výrazný a já jsem své hranice úplně ztratila. A myslím, že pro něj je teď těžké žít s někým, kdo si ty hranice začíná uvědomovat, je to veliká změna. Je mi líto, že to má těžké, ale já to jinak neumím.

Jste s Janem víc než dvacet let. Jak se měnil váš vztah a jak vy dva?

On se změnil zcela jistě, přece jen je mu devadesát. Kdysi mi blízké přítelkyně řekly, že mám velkou výhodu, že jsem Jana dostala až takhle pozdě. Já nevím, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda. Ale je pravda, že když jsem ho poznala, bylo mu 69 a mně 24 a vůbec nic jsem nevěděla, neměla jsem nic odžito. K tomu moje terapeutka říká, že jsem v podstatě vztahový začátečník, protože během víc než dvaceti let s Janem jsem toho ve vztazích moc nezažila.

Kdy jste začala cítit, že je to mezi vámi vážné, že je to na status na facebooku?

Ten jsem si vlastně nikdy nedala, měla bych to napravit. Popravdě, já jsem vůbec nečekala, že se Jan po první noci ozve. Takže když se ozval, tak to možná začalo být vážné. Jan je ovšem úžasný v tom, jak dokáže dávat ženám pocit, že jsou jedinečné. Nejen tím, jak se k nim chová, když je s nimi, ale i tím, jaké jim píše dopisy. Ve chvíli, kdy dostanete od muže dopis, a pak je dostáváte pravidelně, se cítíte jako bohyně.

No a po několika letech zjistíte, že první dopisy jsou pro všechny ženy víceméně totožné, někdy i ty druhé a třetí… To pak trošku ztratí ten punc jedinečnosti. Teď už se nad tím akorát usmívám a zpětně vidím tu spoustu žen, které se nechaly okouzlit.

Teď je to ovšem devadesátiletý muž.

Sil mu samozřejmě ubývá. Já mám výhodu v tom, že vím, že už nikam neuteče. Jestli je to tedy výhoda… Prosím vás, kdybyste ho některá chtěla, já se po těch letech docela ráda podělím.

Tenkrát to bylo úplně jiné… Byl to jiný Jan, co se týče energie a vztahu ke společnosti a ženám. Zpětně viděno – nerozumím tomu, že jsem vydržela.

Kolik jste vyžehlila červených košil a kolik on žehlil průšvihů během vašich společných let?

Když začnu jeho průšvihy, on nikdy nic nežehlí. On tvrdí, že nevěra je jenom to, co člověk neví, nebo to, co člověk neřekne. Dlouhé roky mi tvrdil, že s těmi ženami nemá nic fyzického. Až jsem to nakonec viděla na vlastní oči. A červené košile poslední roky úplně vymizely. Přestala jsem je kupovat a ony postupně odešly. A vytratila se i jeho bojovnost, už není býk v červené košili.

Bylo pro vás důležité, co si o vás myslí okolí? Dostávala jste nálepky, byla jste za zlatokopku, řešil se váš věkový rozdíl.

Řešilo se toho spoustu.

Měla jste někdy pocit, že se vám média věnují až moc?

Já jsem takový bojovník za pravdu, takže ve chvíli, kdy se napsalo něco, co mi přišlo, že je posunuté trošku dál, než by mělo být, tak jsem to strašně těžce nesla. Teď už je mi to jedno. Vím, jak média fungují a že nic není staršího než včerejší noviny.

Teď mě to trápí, jen když se to týká dětí. Poměrně pravidelně se v určitých médiích objevují vzpomínky na Janův incest, vztah s jeho dcerou. Je to věc stará víc než čtyřicet let, ale ta data se tam neuvádí, takže to vypadá jako aktuální událost. A hlavně: jí bylo tehdy osmnáct a Jan nevěděl, že je to jeho dcera. Tyhle skutečnosti ale bývají zamlčeny a mně to vadí, protože se to dostává k našim dětem. To je moje nejzranitelnější místo – moje děti. A když na ně někdo útočí, jsem jako lvice, která bojuje.

Chránit děti je vaše priorita a jedna z věcí, kterou jste v tomto směru udělala, bylo rozdělení domu: rozdělili jste si patra. Platí stále, že vy s dětmi máte jedno patro a Jan druhé a navštěvujete se?

Tenhle pořádek se nám osvědčil, byť už Jan nemá dámské návštěvy a neholduje alkoholu. Měli jsme pravidlo, že pokud bude opilý, tak nebude chodit nahoru, aby ho děti neviděly. Ale nikdy to nebylo tak, že by se opíjel do němoty. Míval svoje rituály, pil ve společnosti a večer, druhý den fungoval. A i když už nějakou dobu nepije, rozdělení na dva byty zůstalo. On potřebuje svůj čas a prostor, přichází, když má náladu na společnost.

Řekla jste, že dřív jste si hodně povídali, teď už tolik ne. O čem jste vedli hovory?

Je to tak, už si tolik nepovídáme. Hodně se bavíme o dětech, ale za ty roky jsme zjistili, že jsme velmi odlišní, obtížněji se hledají společná témata. Máme rozdílné názory na politiku i chování k ženám. Ale bavíme se hodně o fotografii, o malování a máme taková neutrální témata.

Otevřeně mluvíte o tom, že podle vás rozhodně není slabost chodit na terapie.

To rozhodně.

Jaká témata tam otevíráte?

Snažím se být co nejupřímnější k sobě i k terapeutovi. Někdy to dost bolí, ale vím, že čím otevřenější budu, tím větší práci na sobě můžu udělat. Hodně témat mě ještě čeká. Bavíme se hodně o Janovi, o emočních traumatech, která jsem si v sobě uzavřela… Ale na tu práci se těším, jedině tak je možný progres. Jedině krize je naší šancí, šancí růst.

Začínala jste v médiích – pracovala jste v lifestylovém časopisu. Teď se dlouho věnujete podpoře kultury a pomoci rodinám s nemocnými dětmi. Jaká cesta vedla z komerční sféry k fundraisingu a filantropii?

Asi uvědomění, že žijeme hezký život. Vnímaly jsme to s Bárou Nesvadbovou jako poděkování za to, že můžeme žít život, jaký žijeme, cítily jsme, že tomu potřebujeme dát další náplň, která bude mít fakt enormní smysl. Ano, filantropie a charita požírají náš čas, ale je to nádherná práce.

Mluvíte o své práci a filantropii i doma s dětmi, aby si uvědomily, že se mají hezky?

Já jsem někdy strašně nepříjemná matka a říkám věty typu: „To já ve vašem věku musela…“ A někdy zmíním i to, že máme štěstí, jak žijeme. Ale myslím, že děti se učí hlavně pozorováním toho, jak my sami žijeme. A já se snažím být dobrým příkladem: Když udělám chybu, přijdu, omluvím se, mluvíme o tom. Asi jako každý rodič se snažím dělat těch bot nejmíň, co jde. A kdyžtak mám spoustu kontaktů na terapeuty, kdyby potřebovaly…

Vilma Cibulková: O bolestech těla, kosmetických úpravách i léčení zlomené duše