Článek
Podle dnešních výchovných metod a pravidel bychom měli být rádi, že ještě chodíme po téhle zemi, máme obě oči a nebelháme se o holi.
Nejspíš to už začalo v dětské postýlce, která jistě nebyla nalakovaná barvou vhodnou pro miminka, takže jsme dýchali bůhvíjaké výpary. Nebo když nás mámy v klidu nechávaly v kočárku před obchodem, kam šly nakoupit, a nikdo nás neukradl.
Zkouška ohněm pokračovala ve školce, kde jsme museli po obědě ležet bez hnutí a hlesnutí na zádech a mít ruce za hlavou. Kolikrát jsme ještě měli boule za ušima od toho, jak jsme si do nich schovávali tlusté maso, které do nás pěchovaly paní učitelky s tím, že je to zdravé, zrovna tak jako škraloupy na mléce.
Rodiče nás nemohli věčně kontrolovat a řídit naše kroky, protože neměli mobily a taky museli být věčně v práci. O víkendu jsme šli ráno s kamarády ven, objevili jsme se jen na mastný oběd, nad kterými by dnešní normy asi nestačily zírat (občas pokračovala šikana s dojídáním), a pak jsme se vrátili, až když se venku rozsvítily lampy a byla naprostá tma.
Jezdili jsme pořád venku na kole bez helmy a lezli po stromech (i holky). Kolikrát jsme spadli a občas si někdo zlomil ruku nebo vyrazil zub. A pak měl z toho doma pořádný průšvih, místo toho, aby rodiče sháněli právníky a žalovali majitele stromu nebo výrobce kola.
Pili jsme všichni z jedné láhve nebo z potoka, a to i děti, které měly nudli jako trám. Nejradši jsme měli Pompelu, která obsahovala kdovíco. Každopádně chutnala náramně.
Tláskali jsme se bonbony a nebyli jsme tlustí, protože jsme pořád někde běhali. Nejhorším trestem pro nás bylo, když jsme dostali zaracha. Sedět doma celý den na zadku bylo snad mnohem horší, než když přilítlo pár facek.
A že jsme jich slízli požehnaně. Dokonce i od učitelek. Aspoň u nás ve škole ano. A to nás neučil Igor Hnízdo, ale éterická víla. Když ovšem dostala hysterák a s očima šílence na nás ječela, měli jsme spíš strach, že ji klepne, než že nás vytahá za ucho. Přes veškerou její šílenost jsme ji měli rádi. Kupovali jsme jí na konci roku luxusní skleničky, které si směla vzít a nemusela se bát, že ji za to někdo bude popotahovat.
V dospívání jsme popíjeli čučo a mixelu a neoslepli jsme. Taky jsme kouřili Stařeny bez filtru a lítali venku, když vybouchl Černobyl.
Vlasy jsme si barvily peroxidem a trvalá obsahovala čpavek. Účes se nehnul za žádného počasí.
Všechny jsme nosily modrofialové stíny, svítivě růžové rtěnky, oranžový make-up a natupírované vlasy. Kupodivu se většina z nás vdala.
Měly jsme nechráněný sex a největší katastrofou bylo neplánované těhotenství.
Jezdily jsme stopem, i když jsme viděly film Stopařky.
Výčet nástrah, které nás provázely předešlou půlkou života, je určitě mnohem větší a zní poněkud šíleně. Každopádně jsme si to pořádně užili, přestože svoje děti už vychováváme úplně jinak.
A pokud se někdy cítíte frustrovaní a přijde vám, že jste možná trochu pomatení, máte to na co svést, a hlavně v tom nejste sami.
