Hlavní obsah

Bohumil Klepl: Peníze mi zachutnaly a já jich chtěl víc

Foto: Isifa

Bohumil Klepl se svou úhlavní kamarádkou, herečkou Evou Holubovou

Nechal jsem ho pozdravovat od kamarádky, to se vždycky hodí, vetřít se do přízně něčím navíc. Tu slečnu sice nikdy neviděl, ona jeho ale ano, ve všech inscenacích Čechova a Gogola v Divadle Na Zábradlí, a to několikrát. Takhle jsem mu to řekl. „To bylo ještě v dobách, kdy jsem dělal divadlo,“ řekl na to on.

Článek

I o tom jsem s vámi chtěl mluvit, ale ne to na vás bafnout hned na začátku. Řekl jste si o to. Tak pojďme do toho. Tehdy jste dělal divadlo… A teď?

„Zábradlí jsem miloval, i když to bylo díky Petru Léblovi velmi svérázné divadlo…“

Petra Lébla jste už tolik nemiloval, pokud vím…

„Neměli jsme se moc rádi, to je pravda. I když to byl ze všech režisérů právě on, kdo mi dával nejvíc příležitostí. Jenže potom došlo k té tragické události, Petr si vzal život, a k tomu jsem začal zjišťovat, že se občas ocitám v konfliktu zájmů. Moje partnerka Ivana Slámová je dramaturgyní divadla. Já byl často mezi hereckými dělníky dole, kteří s názory těch nahoře nesouhlasili, a to nedělalo dobrotu. Odešel jsem. Už tehdy jsem měl za sebou pár seriálových rolí, a tak mě v té situaci polapila komerční divadla.“

Polapila? Nebylo vidět, že byste prchal, nebylo slyšet, že byste zoufale křičel o pomoc…

„To zachutná velmi lehce, protože je to úplně jiná platová kategorie. Začal jsem hrát komerční repertoár, a aspoň v tom jsem si zachoval tvář, že jsem nikdy nemluvil o tom, že dělám umění. Kamarády ze Zábradlí jsem poprosil, aby mi dali pár facek, kdyby ode mě něco takového slyšeli, a zatím jsem bez úhony. Teď jsem se sice na Zábradlí zase vrátil jako host ve hře Louis a Louisa, ale to bych také nemohl vydávat za návrat k umění.“

Foto: Isifa

V představení Zločin v Posázavském pacifiku na prknech divadla Kalich

Vy na Zábradlí ještě smíte? I po tom, jak jste jim před třemi lety zrušil derniéru Strýčka Váni?

„Pravdu máte, že nějaký čas jsem tam pak nevstoupil, protože někteří kolegové mi to nemohli odpustit. I když jsem vzniklou škodu zaplatil.“

Proč jste to vlastně udělal?

„Přesně proto, co se taky stalo: aby derniéra nebyla. Potentáti a diváci se sešli, ale poslední představení Strýčka Váni se nekonalo. Lidi mě nejdřív nenáviděli, pak mi zase psali, že mě za to milujou. Byla to z mé strany taková léblovština, protože Petr měl ve zvyku dělat nevyzpytatelná gesta s nepředvídatelnými následky. Strýčka Váňu miloval, a tak jsem mu nahoru poslal vzkaz, že derniéra nebyla a nebude. Byl to promyšlený čin, žádný zkrat v opilosti, jak se potom spekulovalo. Já už na to měl dlouho odložené peníze. Vydělané ze seriálů.“

Ze seriálů, ale ještě ne z moderování televizních soutěží. V tom oboru vyděláváte teprve krátce, ale už to dlouho trvat nebude. Prima ruší Bubo bubo. Mrzí vás to?

„Naopak, jsem nesmírně rád. I když přijdu o zajímavý zdroj příjmů. Byl jsem jeden z mála, který před tím varoval. Režisérovi Adamcovi, který mi to nabídl při náhodném setkání v Chorvatsku, jsem říkal, že moderovat neumím. A že mi musí umožnit být tam za sebe, za Klepla. Pak přišel pilotní díl a já pochopil, že to dělat nemůžu. Další díly mi jen prohlubovaly stres. Pan Adamec je velice přísný a já jsem se úplně zablokoval, i když pan režisér stále tvrdil, že ze mě moderátora udělá. Autor soutěže pan Lukeš mi stále kvůli něčemu volal, já zase volával ve čtyři ráno produkci, že už nikdy nepřijdu. Teď, když jsem se trochu otrkal, to Prima ruší a já se někde dočetl, že Klepl pohořel. Ano, pohořel jsem, ale nedostal jsem infarkt, kterým to hrozilo.“

Foto: Isifa

Je to muž vyhraněných názorů i nezkrotných nálad

Co způsobilo ten smyk, který s vámi cukl od ruské klasiky do naftalínových televizních estrád? Jistě ne jen pocit konfliktu zájmů na Zábradlí. Touha po penězích?

„Jednoznačně. Chtěl jsem víc peněz. Celý život jsem dělal umění a pořád jsem měl dvacet korun v kapse. A když jsem na sklonku Léblovy éry už začal i něco vydělávat, prachy mi zachutnaly a já jich chtěl víc.“

Víc a víc… K čemu? Co jste si chtěl koupit, na co jste předtím neměl?

„Aspoň tolik snad na svoji obhajobu můžu říct, že to nebylo pro nízké cíle lepších aut a větších baráků. Domek za Prahou nemám nijak okatý, auto taky ne a vedle zabezpečování svých dětí jsem to všechno dával do cestování. S Ivanou jezdíváme na různé neobvyklé, finančně náročné cesty, Afrika, Kuba. Peníze rozhazuju na všechny strany. Například rád kupuju divadelní derniéry.“

To známe, s jídlem roste chuť. Ale z takového finančního kolotoče není cesty ven…

„Představa, že bych se vrátil do podmínek, v jakých jsem žil třeba při působení v oblastním divadle, se mi opravdu nezamlouvá. Možná někdy k stáru, až odpadnou moje závazky vůči všem. Až mi přestane jít o peníze a budu si chtít prostě zahrát. Jenže nevím, jestli tu zbude nějaké takové divadlo, kde by si člověk zahrál s chutí. Možná teprve vzniknou, nová vlna amatérských divadel, nový protikomerční underground. Teď na to doba není a platí, že kdo stál, stojí opodál.“

Foto: Isifa

Na premiéře filmu Doktor od jezera hrochů

Zkorumpovanost penězi už jsme probrali. Co sláva, popularita, jakou ta hraje v tomto procesu roli?

„To jsou do značné míry spojité nádoby. Na Zábradlí dnes hrají lidé, kteří by si zasloužili být populárnější. Igor Chmela například… Nebo Magdaléna Sidonová, kterou obdivuju. Občas za mnou přijde některý z kolegů a prosí, jestli bych se někde v produkci seriálu nepřimluvil za nějakou roli pro ně. Magda nikdy, a to je úctyhodné. Jako by věděla, kam ta cesta vede. Já, když jsem si splnil i své sny o popularitě, jsem zjistil, že jsem se stal populárním něčím, čím jsem populární nikdy být nechtěl. Ve výsledku na mě děti na ulici pokřikují ,bubo bubo' a nevědí, a nikdy už vědět nebudou, že jsem kdysi hrával velké divadlo.“

Kolegové, těch pár nedotčených, kteří zbyli, vám nevyčítají odpadlictví?

„Už ne. V poslední době jsem zůstal na výčitky sám a řešil jsem to těmi svými pověstnými kvartálními alkoholickými extempore. Jednou za čtvrt roku jsem to všechno spláchl. A v posledním čase už mě výčitky přešly. Neřeším to. Přišel jsem na to, že jsem ztratil ambice."

Ještě si pamatujete na to, že jste je míval?

„Samozřejmě. I když výškově, fyzicky jsem nebyl právě obdařen, byl jsem přesto přesvědčený, že budu hrát velké dramatické role a že je ve mně tolik emocí, že je budu moci předávat dál. Jenže mám stále hlubší pocit, že emoce dnes nikoho nezajímají. Někteří moji i stejně staří kolegové ještě ambice mají a já jim je závidím: vylézt na jeviště a dokázat všem, že jsem pořád dobrej. Já už se držím jenom aspoň elementární poctivosti, úcty k řemeslu: odehrát roli jak se patří. Znám už i dost takových, o kterých ani nevíte, že jsou na jevišti. To zatím ještě nedělám.“

Možná má váš stav, to vaše rozpoložení nějaké klinické pojmenování…

„Samozřejmě, že ano: vyhoření. Teď jsem o tom viděl nedávno jeden pořad. Jíte, sedíte, čumíte do zdi… Prý se to dá léčit. Já bych to třeba i léčil, ale nemám kdy, protože pořád hraju.“

Vždyť máte i vlastní psycholožku, není-liž pravda?

„To byla spíš psycholožka a ještě víc kamarádka Evy Holubové, která mi doktorku Gitu Pekárkovou doporučila, když jsem se začal plácat ve stejných problémech jako Eva, totiž v alkoholismu. Ambulantně jsem k ní docházel a ona mi vysvětlila, že můj alkoholismus je jiný než u většiny běžných alkoholiků, má prý psychické kořeny… Sám nevím, podle čeho to tak rozlišila.“

To ona vám doporučila, že pro vás není vhodný standardní partnerský vztah, nýbrž ambulantní?

„Ano, i v tom jsem měl trochu zmatek, také v monogamii a polygamii. To se všechno vytříbilo a nyní – i na radu paní doktorky – žiju v monogamním ambulantním vztahu. Což znamená, že s partnerkou žijeme odděleně. Možná, až se děti úplně osamostatní, až budeme staří, začneme bydlet spolu. Jezdíme společně na dovolenou, je to vždycky vzrůšo, které nás sblíží, a cítíme se spolu fajn, ale jak jsme si stále poměrně vzácní, nebezpečí, že si začneme lézt na nervy, se minimalizuje.“

Sice to platí jen o poločasu vašeho vztahu, ale poučka „co je v domě, není pro mě“ vás neodrazovala?

„Máte pravdu, že to bylo zvláštní. A jak jste komentoval náš vztah s Petrem Léblem, já si zpětně víc a víc uvědomuju, že příčina naší nevraživosti nebyla ani tak umělecká, jako spíš tkvěla v naprosto nesmyslné žárlivosti. Petr, ač homosexuál, si Ivanu přivlastňoval kvůli tvůrčím procesům a já zase kvůli sobě. A místy jsem se choval jako hovado, protože jsem měl pocit, že mi ji balí, přebírá. Úplný idiot jsem byl!“

Kvartální alkoholik… Vy na něco takového věříte?

„U mě se to opravdu potvrzuje. Já tři měsíce prakticky nepožiju, a pak nastupuje ten obávaný východní styl pití. Už se to mimochodem zase blíží, kvartál dobíhá, vždycky nějak takhle na přelomu listopadu a prosince to propuká, tak jsem docela zvědavý.“

Východní styl pití, pak zase vaše údajná ruská duše a její běsi, slabost pro ruskou divadelní klasiku… vždyť to je všechno mýtus. Vy nejste Rus, ač jste se narodil v Moskvě. Vy jste přece Armén, Asiec, a to je úplně jiná letora.

„Tak tak, Armén horší Žida. To mi řekli v Jeruzalému… Pro mého tatínka jsem především Bohouš z Pardubic. Vždycky mě krotí, když vytahuju svůj původ a něco jím vysvětluju. Maminka je opravdu Arménka. Nezapomínejte ale, že jsem chodil do ruských škol, umím dobře rusky a znám jejich povahu, protože jsem tam vyrůstal a žil až do patnácti let. Pak už jsem se tam nikdy nepodíval.“

Nikdy?

„S jednou výjimkou, ale to byla pracovní cesta, zato ale triumfální. Ještě se Zábradlím jsme v MCHATu hráli Ivanova. Jako někdo jede s muzikálem hostovat na Broadway, tak my hráli ve staré budově MCHATu Čechova!"

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama