Článek
Přestože nemám nijak zvlášť dobrý vztah se svou matkou, žen – a to především těch českých - si velice vážím. Hodně jsem cestovala po Evropě a měla tak možnost nahlédnout pod pokličku různých mentalit, přičemž souhlasím s názorem mnoha cizinců, kteří se do ČR přistěhovali nebo zde delší dobu pobývali, že české ženy si svoji hodnotu ještě stále neuvědomily.
Přitom rozhodně máme na co být hrdé. Jak je však vidět, nepomáhají ani světové soutěže krásy, v nichž Češky zaujímají nejvyšší pozice, ani olympiády, na nichž vybojují více medailí než muži (viz ta právě uplynulá), ani schopnost spojit pracovní život s péčí o rodinu. Nic nezmůže dokonce ani fakt, že v dnešní době může žena zastávat téměř jakýkoli post, ať už v politice nebo v armádě. EU nás kritizuje za nízké obsazení žen na vyšších vládních pozicích, jiné organizace zase poukazují na vysoká procenta násilí na ženách.
Přesto všechno zůstáváme jakoby ve stínu mužů, které podporujeme na cestě za lepším pracovním uplatněním a s tím spojenou vyšší společenskou prestiží, zatímco my samy se spokojíme s nižším platem o třetinu nebo dokonce se životem v domácnosti bez valné možnosti seberealizace. Proč? Ze strachu ze selhání, z důvodu nízkého sebevědomí, z potřeby stavět zájmy druhých před své vlastní, z potřeby sebeobětování se, nebo v tom hraje roli schopnost hodně věcí „překousnout“?
Mnoho Češek se uplatnilo v zahraničíFoto: ehc.cz
Udivuje mě také alergie na slovo „feministka“, jež se objevuje nejen u českých mužů, ale dokonce i u žen. Zatímco v Evropě i Americe je toto slovo běžně kladně nebo neutrálně vnímáno, v českém jazyce jako by znamenalo pachatele kriminálního činu. Mladá generace českých žen si mnohdy velice málo uvědomuje, jak velký význam mělo české ženské hnutí v 19. a na začátku 20. století pro dnešní možnosti v oblasti vzdělávání, pracovního uplatnění, podnikání a seberealizace žen. Přitom však žena pohrdající feministkou v podstatě pohrdá svou prapraprababičkou, která jí vybojovala právo na studium střední a vysoké školy, právo účastnit se voleb a právo mít vlastní příjem ze zaměstnání nebo z podnikání. Jak je vidět, náhled obyvatel ČR ještě stále zůstává na mnoho, pro okolní vyspělé státy tak jasných, faktů zamlžený a pokřivený nedostatkem informací či zájmu.
Když jsem v rámci své rodiny přinesla dárek matce a babičce k MDŽ, obě se mj. vyjádřily, že tento svátek neslaví. Myslím, že v našem kalendáři existuje mnoho svátků, které nejsou určeny k vyloženému slavení, ale spíše k zamyšlení se nad tím, co bylo, co je nyní a co to všechno konkrétně znamená pro naši budoucnost. Každý národ má vlastní historii a náš český zrovna tak. A v každém národu jsou součástí oné historie nejen muži, ale také ženy. Proto si myslím, že Mezinárodní den žen v našem kalendáři své místo rozhodně má. Každopádně ženami s velkým „Ž“ pro mě zůstávají ty české, ať už jsou na mateřské, přechodně nezaměstnané nebo v důchodu, ať už studují, podnikají, věnují se charitativním akcím nebo si tvrdě jdou za svou kariérou. A jediné, co nám všem přeji, je, abychom si uvědomovaly svou vlastní hodnotu, a to nejen 8. 3., ale každý den.
Máte na to svůj názor? Jaká žena ve vašem okolí si zasloužila právem vaši úctu a uznání? Pojďte nám o ní napsat na info@prozeny.cz. Tři z vás budou obdarovány pěti sty korunami.
