Chorobná úzkost trápí čtvrtinu populace! Jak s ní bojovat?

„Chodila jsem ještě na gympl, když se mi to stalo poprvé. Začala se mi motat hlava, celá jsem se třásla a skoro jsem se nemohla nadechnout. Přepadla mě hrůza, že všude okolo hrozí nějaké nebezpečí. Že právě teď se stane něco, co mi ublíží. A nejen mně, ale všem,“ vypráví čtyřiadvacetiletá Daniela, které byla diagnostikována panická porucha.

Úzkostných poruch existuje vícero a dohromady postihují zhruba 25 procent obyvatelstva vyspělých zemí. Řadí se tak mezi nejčastější duševní onemocnění vůbec. Chorobnou úzkostí dvakrát častěji trpí ženy. První projevy se obvykle objevují v období dospívání a rané dospělosti, respektive mezi 15. a 25. rokem.

„Úzkost může být specifická nebo neurčitá. Specifická se váže ke konkrétní situaci nebo věci. Například úzkost z kontaktu s lidmi – sociální fobie či úzkost z otevřených prostor – agorafobie. Neurčitá úzkost se nevztahuje k ničemu konkrétnímu, respektive ji ten, kdo ji prožívá, nedokáže k žádnému konkrétnímu dění přiřadit,“ vysvětluje brněnský psychoterapeut Mgr. Jakub Koutný.

„Úzkost provází řada nepříliš příjemných příznaků, jako je zvýšený tep, pocení, třes a různé fyzické příznaky, které mohou připomínat nevolnost. V rovině emocí je úzkost vlastně strachem, ale další reakcí na ni může být i třeba hněv na sebe sama, že tyto stavy prožívám, což může mít následně dopad na sebehodnocení,“ popisuje psychoterapeut.

Úzkostných poruch je celá řada, pojďme si přiblížit ty nejčastější.

Patří do skupiny úzkostných poruch, jež nejsou vázány na konkrétní specifické situace. Projevuje se krátkými, zato intenzivními, ataky úzkosti. Postiženého ovládne náhlý pocit děsu a zoufalství.

Přítomny jsou především silné somatické příznaky jako motání hlavy, závratě, bolesti na hrudi a neschopnost se nadechnout. Nediagnostikovaný pacient se tak obvykle obrací na lékaře, protože nabyde přesvědčení, že onemocněl vážnou chorobou kardiovaskulárního charakteru.

Při negativním nálezu je okolím často označen jako hypochondr, tudíž zkouší další lékaře. Pokud ani jinde nepochodí, a panická porucha nebude odhalena, čeká ho její chronický průběh s vážným dopadem na všechny aspekty života, který může končit i sebevraždou.

Z úzkostných poruch je právě tato ta nejčastější, přesto stále dost závažná. Často vzniká pod vlivem dlouhotrvajícího chronického stresu. Nemocný žije v permanentním pocitu úzkosti a ohrožení. Na rozdíl od jiných forem úzkostí je pro ni typické trvale zvýšené svalové napětí.

Postižený není schopen se uvolnit, má zlé předtuchy a přehnané reakce na každodenní problémy. Později se tak dostává do stavu, kdy je na pokraji svých sil a je jen stěží schopen zvládat svůj osobní, rodinný i pracovní život.

Život s fobií není o nic snazší. Projevy jsou podobné jako u předchozích poruch, akorát se váží ke konkrétnímu činiteli. Může to být dav lidí, nečistoty, dopravní prostředky, viry, uzavřená i otevřená prostranství.

Jedinec trpící například agorafobií pociťuje paniku v situacích, kdy se nachází na místě, odkud by v případě ohrožení nemohl uniknout. Doma, v bezpečné zóně, funguje normálně. Vyjít sám ven ale znamená čelit nesnesitelným mukám, proto se často zcela izoluje doma. V takovém případě je důležitý zásah někoho z okolí a léčba pod vedením psychoterapeuta, jež mívá obvykle velkou naději na úspěch (stejně tak i u výše zmíněných poruch).

Máte s pocity úzkosti zkušenosti? Například s fobiemi?