Článek
Poté jsem léta neměla žádného muže a syna vychovávala sama. Už jsem ani nepomyslela, že bych se mohla někdy zamilovat. Když tu náhle v práci u policie jsem poznala muže, u kterého jsem cítila, že přeskočila ona pověstná jiskra.
Začali jsme se scházet a já ho začala nepředstavitelně milovat. Můj syn si ho též oblíbil. Najednou jsem měla pocit, že můj život má opět krásný a správný směr. Požádal mě o ruku. Zdráhala jsem se, a to jen kvůli předchozím nemilým zkušenostem. Ale prstýnek s bílým kamínkem jsem od něho přijala.
Zanedlouho mne začal přemlouvat do miminka. Protože mé biologické hodiny již tikaly velmi rychle, řekla jsem si, proč ne. Měla jsem první porod těžký, nakonec byl ukončen císařem. Přesto jsem to chtěla podstoupit, založit novou rodinu.
Otěhotněla jsem hned, jak jsme se o miminko pokusili. Vše probíhalo hladce až do třetího měsíce těhotenství. Začala jsem mít bolesti a stahy. Od 4. měsíce do 8. měsíce jsem si těhotenství ,,užívala" v nemocnici.
Staršího syna hlídala po celou dobu moje maminka. Partner chodil do nemocnice čím dál méně a navíc mi začínal vonět dámským parfémem...
Zkrátím to: Porodila jsem v termínu za měsíc, a to opět císařem. Narodil se nám krásný, zdravý chlapeček. Můj přítel, jak se mi doneslo, měl známost, již když jsem ležela s bříškem v nemocnici. Po narození synka jsem dělala jakoby nic a věřila jsem, že dostane snad rozum.
Před ním jsem své slzy skrývalaFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Jenže jsem se zmýlila. Můj milý odcházel stále častěji a to v tu nejtěžší dobu, kdy jsem ho nejvíce potřebovala. Kojila jsem, měla bolestivou jizvu po císaři a chodila ohnutá jak babička. Jemu neustále drnčel mobil, a to hlavně v noci. V šestinedělí od nás všech odešel. Za dva týdny se vrátil jako by nic. Já byla ticho, milovala jsem ho a přála si, abychom byli všichni spolu.
Během týdne odešel, a to definitivně. Byla jsem na dně, prosila ho, ať se vrátí, brečela a musela mít zároveň sílu na miminko a mého staršího syna, který to vnímal velmi intenzivně. Nechal mě bez finančních prostředků s dvěma dítky.
Dnes jsou malému tři roky, přítel si ho občas bere na víkend, má již třetí přítelkyni a je v naprosté pohodě. Já se od té doby léčila antidepresivy. Nyní mám obavu navázat vztah. Moc se mi do něho nechce. Žiju jen pro své děti a moc je miluju. Jen mně není vůbec jasné, proč může být někdo tak nezodpovědný a opustit tak malého prťouska, když ho také moc chtěl.
Nikdy mi k tomu nic neřekl, nevysvětlil. Trápí mě to do dnes, a když ho vidím, je mi moc do pláče, i když mu to nechci ukázat.
A tak jsem velká tvrďačka pouze navenek. Přijde mi, že my ženy se umíme obětovat a pro své děti to vlastně ani jako oběť nebereme, ale muži to asi nedokáží. Co myslíte? Ráda bych slyšela názory, stalo se někomu totéž?
Nyní můj starší syn jde na SOŠ a mladší je smíšek. Jen já bych čas od času potřebovala také to obejmutíčko. Přeji vám, abyste zažily co nejméně bolestných chvilek a dokázaly se, pokud spadnete na samé dno, znovu odrazit a najít smysl života.
