Článek
Ruku na srdce: také je tohle to první, co od vás dítě slyší, jakmile zahodí školní tašku do kouta? A jakou odpověď očekáváte? Výčet známek, počet domácích úkolů nebo zprávu o sousedovi z lavice, který od něj jako vždy opisoval při písemce, a o paní učitelce, která se zpozdila o deset minut na hodinu?
Pro dítě je každodenní školní docházka horolezeckým výstupem, který ne vždy zvládá se ctí a bez ztráty kytičky, anebo otravnou rutinou, kterou se nehodlá zabývat víc, než musí (a musí hodně, co si budeme povídat). Nedivme se proto, že při návratu do „svého" bezpečného prostředí nemá chuť okamžitě se zabývat zase školou. Potřebuje se odreagovat, být chvíli sám sebou, tedy dítětem, a ne pořád jen žákem. Paradoxem přitom je, že prvňáček na naši otázku odpoví obšírněji a raději než páťák. V první třídě může být škola ještě jedním velkým dobrodružstvím, o které se s rodiči rád podělí, v páté třídě je už jen otravnou povinností. Navíc desetileté dítě už ví: dostal jsem pětku, bylo zle ve škole a bude znova doma.
Jeden trest ve škole, druhý doma
Ano, strach ze školy pěstujeme v dětech my dospělí, rodiče ruku v ruce s učiteli. Kolikrát jsme svému potomkovi dali najevo, že s takovými známkami (a je jedno, zda jde o pětku, anebo pouze o trojku) toho v životě moc nedokáže? A kolikrát po poznámce v žákovské knížce následoval ještě další výklad doma? Nemůžeme se potom divit, že se s námi o svých neúspěších a problémech nechce dítě bavit.
Strach dětí ze školy pěstují rodičeFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Na otázku „Co bylo ve škole?" ale neodpovídají rádi ani dobří žáci. Pravděpodobně je v první chvíli vůbec nenapadne, co vlastně chcete slyšet. Přitom většinou stačí počkat a neptat se zbytečně: to důležité vám dítě řekne samo. Jaksi mimoděk si vzpomene na zážitek s novým učitelem anglické konverzace nebo na slova, kterými jim češtinářka zadala slohový domácí úkol. Vysypat však ze sebe novinky mezi dveřmi jako odpověď na vaši otázku není v jeho možnostech.
Co je u vás nového?
Ostatně, když přijedu na víkend ke svým rodičům, máti přede mě postaví kávu a položí obligátní otázku, co je nového, mám vždycky chuť říci „Nový Bor, Nová Paka, Nový Bydžov..." Otázka „co nového..." mě dokáže spolehlivě utlumit. Zoufale probírám mozkové závity, abych ze sebe vydolovala aspoň jednu zásadní novinku.
Za půl hodiny se debata přirozeně rozproudí a já se rozpovídám třeba o divadle, ve kterém jsem byla minulý týden, nebo o tom úžasném novém obchodu na Národní... Pokaždé si přitom také vzpomenu na své děti a v duchu si marně slibuji, že se už nikdy nezeptám tak hloupě: Co nového ve škole?
