Článek
Už to bude pomalu pět let, co jste vyhrála StarDance, a přesto se domnívám, že pro vás, ale ještě víc pro vnímání veřejnosti je to stále živé. Nebo se mýlím?
„Připadá mi, že lidé ocenili ten tanec jako povzbuzení, že vyhrála žena staršího věku. Ale vím, že esemesky posílali i muži. Ale jinak, i když se to loni opět oživilo, protože už podruhé vyhrál můj tehdejší partner Honzík Onder, je to pro mě už minulost.“
Nepřesahuje ale až do přítomnosti? Vždyť vás ta soutěž ohromně zviditelnila.
„Marek Eben tehdy na mou adresu řekl, že bez ohledu na to, kolik rolí jsem nastudovala v divadle a v kolika seriálech jsem hrála, pak jsem zatančila jednou waltz – a bylo to. Měl pravdu. Na druhé straně ale skončil StarDance, a já pak delší dobu neměla jinou práci než divadlo. Říká se to ostatně třeba i o Českém lvu, že není zárukou přílivu rolí, a tady to bylo podobně. Ale mediálně mi StarDance určitě pomohl.“
Paradoxně jste prý nechodila nikdy do tanečních. Jak se vám podařilo se vyvléct z té ponižující povinnosti, které v čase našeho mládí málokdo unikl?
„Měla jsem štěstí na okruh kamarádek, které tam také nechodily, a tak jsem nebyla sama. A mimochodem moje děti do tanečních také nechodily. Nepodařilo se mi je tam dostat.“
Znamená to tedy, že vztah k tanci jste získala až před padesátkou a díky televizi?
„K tomuto druhu tance ano. Nikdy jsem mu nepropadla, přišel mi vždycky příliš umělý. Mám ráda moderní tanec, a to až do té míry, že bych se mu v příštím životě ráda věnovala i profesionálně. Jinak jako malá jsem dělala gymnastiku a na DAMU jsme měli pohybovou výchovu, takže kondici jsem mívala bezvadnou.“
Na akci Holky z kalendáře v divadle ABCFoto: isifa
Dokonce jste se dala slyšet, že StarDance považujete za nesmysl…
„To jste si špatně vyložil. Za nesmysl jsem v prvním okamžiku považovala svou účast v něm. Na předešlé ročníky jsem se naopak občas i dívala a obdivovala své kolegy, co dokážou.“
Jaký byl bezprostřední impuls, kdy jste po přemýšlení a zvažování na tu nabídku nakonec přikývla?
„To víte, že jsem přemýšlela a zvažovala. S dětmi jsem to probírala, abych pak od nich neslyšela, že jsem trapná. Jenže děti ta představa nadchla, tak jsem o tom v tom směru dumala už jen sama, ale na druhé straně mě na tom něco lákalo. A dospěla jsem k závěru, že člověk by takové výzvy neměl jen tak přehlížet. Pokud je jen trochu dobrodružná povaha, měl by se jich chopit. Tak jsem se jí chopila, i když jsem vlastně nevěděla, co přesně to bude obnášet. A dobře jsem udělala.“
Vy jste dobrodružná povaha?
„Ve mně se zřejmě snoubí některé protiklady. Celý život jsem spíše introvert, spíše tišší, ve společnosti rozhodně nepatřím k těm, kteří táhnou zábavu. Ale také, a to se prohlubuje s věkem, docházím často k tomu, že bych neměla některým věcem ustupovat, že bych si měla přestat říkat, že druzí dovedou to či ono lépe než já, a pustit se do toho sama. V tom mi StarDance hodně pomohl.“
Někde jste se dokonce sama označila za plachou. Jak se to snoubí s herectvím?
„Však mě také extrovertní svět herectví hodně semlel už na DAMU, kam jsem se ostatně dostala velkou náhodou, kdežto většině mých spolužáků nedělalo problém neustále ze sebe něco vydávat. Já se to v podstatě dodnes učím. A shledávám na sobě velké pokroky.“
Kalendář Proměny 2012 pro Nadaci Archa Chantal Poullain byl pokřtěn 29. listopadu loňského roku. Na fotografii Dana Batulková s Květou FialovouFoto: isifa
Co vás to napadlo s takovou letorou se hlásit zrovna na herectví?
„V době dospívání jsem měla poezii místo psychiatra. Plachému, introvertnímu dítěti pomáhalo už jen ji vstřebávat, ale potřebovalo se občas ze svých pocitů i vypovídat, a tak jsem začala poezii i recitovat. Vyhrávala jsem různé soutěže, přijali mě do Studia klubu Viola. A s podporou svého profesora Čadila na gymnáziu jsem pak i rodičům drze oznámila, že chci jít na DAMU. Přesto, že jsem divadlo nikdy nehrála. To byl jeden z těch zášlehů, které mě pak dostaly i do StarDance.“
Říkáte, že své zásadnější profesní kroky konzultujete s dětmi. Platí to i naopak – a ptám se teď spíš na viditelnějšího syna Jakuba?
„Teď už méně, přece jen už je mu skoro třicet. Ale naposledy přijel domů konzultovat, když dostal nabídku uvádět soutěž Česko-Slovensko má talent. Měl strach, aby se nezařadil do moderátorské kategorie. Tak jsme mu to rozmlouvali – hlavně z toho pohledu, že dokud je člověk mladý, má zkusit všechno, i když já bych to dělat nemohla… odpočítali by tři, dva, jedna, jedem, a já bych lehla – a poslední slovo měl Honza Kraus, který mu volal s tím, že to je nabídka, která se neodmítá.“
Jak se vám, introvertovi, líbí notně extrovertní Nightwork?
„Moc! Já jsem skalní fanynka, už od samých počátků, od dob, kdy na jejich koncerty chodili vedle rodičů už jen zasvěcení kamarádi. A myslím si, že je to ohromné, kam až to dotáhli. Jsou tam minimálně tři herci, s přirozeným showmanem Františkem Soukupem vlastně čtyři, a podle toho samozřejmě vypadá jejich image. Jsou svobodní, nezávislí a nebojí se razantně šokovat a vystupovat kontroverzně, i když základem je u nich recese.“
Zabrousím do ještě hlubší historie, a protože je to asi stále ještě citlivé téma, zkusím to jinak. Jste poté, co vás potkalo v manželství, ostražitější ve výběru kamarádů a přátel?
„Teď vám nerozumím.“
I tady je herečka zachycena na společenské akci: šlo o křest knihy Zločin a vášně za rady VacátkaFoto: isifa
Co vím, paní Rybová, která vám odloudila manžela, byla vaše dobrá kamarádka. Dokonce jste v divadle Komedie sdílely jednu šatnu.
„Ale prosím vás, to je mediální mystifikace. Ono to hned zní zajímavěji a víc se to hodí do bulvárního krámu, když se napíše, že to byla dobrá kamarádka. Byly jsme řadové kolegyně z divadla a šatnu jsme spolu sdílely, protože v Komedii jsou jen dvě šatny, jedna pánská a jedna dámská. Takže jelikož nešlo o to, že bych si byla někoho připustila víc k tělu a on mě zklamal, mám kamarádky stále stejné, a kdo mi byl blízký, je mi blízký i nadále.“
Tedy jinak: odnesla jste si z té krize do života nějaké jiné ponaučení než to, které vám marně vnucuju?
„Každá krize je k něčemu dobrá. Zrovna čtu knihu, která se právě tak jmenuje: Dobrá krize. Všechno, i to špatné, co se vám stane, má svůj čas. Musí se to odžít po etapách, přeskočit to nejde, ani s pomocí léků. Myslím si, že tehdy to u mě vedlo k jakémusi osvobození. Hodně jsem se obrátila opět k sobě. Položila jsem větší důraz na samostatnost. Partnerství, zejména v rodině s dětmi, je velice náročné a stojí na oboustranných kompromisech. Když pak člověk zůstane sám, objeví náhle svobodu, a i když je to těžká chvíle, přináší současně i určitý pocit úlevy. Nesmí se ovšem poddat chvilkové tíži a utápět se v slzách.“
Hlídáte si od té doby víc svého partnera?
„Vůbec ne. Já jsem si nehlídala ani tamtoho. Nejsem žárlivý typ, a protože jsem vyrůstala převážně s kluky a mezi kluky, neznám ani náležité ženské praktiky, které si pro tyto případy některé ženy osvojily. Uvědomuju si tedy, že i vztah, který mám teď, se může kdykoli rozpadnout, jak už se to vztahům stává. Ale horší než rozpad vztahu, ze kterého přišly na svět děti, to už být nemůže.“
S přítelem na finále taneční soutěže StarDance... když hvězdy tančí v roce 2010Foto: isifa
Teď zase moc nerozumím já: jak to, že jste vyrůstala s kluky? Máte tolik bratrů?
„Mám jednoho, ale u nás na vesnici, v Kolodějích, byli samí kluci. Takže já měla úžasné dětství, hrála jsem fotbal a vyrůstala s Vinnetouem, který v té době právě přišel do kin a já uměla dialogy z těch filmů nazpaměť.“
Jste právě po dopolední zkoušce. Na nedostatek divadelní práce si asi stěžovat nemůžete…
„Zkouším novou hru tak dvakrát do roka. Teď právě pracuju s Arnoštem Goldflamem, který adaptoval Čapkovy povídky a obsadil i některé z herců, kteří mu hráli už v jeho a Pavlových Zlatých úhořích, včetně mě.“
O práci, ani v televizi, nouzi nemáte. Jen film vás nějak přehlíží. Čím to?
„Herecký život je takový, že jednou nemáte do čeho píchnout, a jindy jste na zhroucení. Ale zrovna nouzi nemám: vedle divadla, které je takový jistý základ, točím teď v televizi Gympl, předtím jsem dělala Cesty domů. A film? Máte pravdu. Asi se jim nehodím. Začínala jsem ve filmu s Milanem Šteindlerem a dalo se v té době mluvit až o jakési generační vlně, která poté přinesla i zajímavé televizní projekty. Pak pro mě nastalo u filmu určité vakuum a dnes už točí třicátníci, s nimiž se bohužel míjím.“
Trápíte se tím?
„Vůbec. Práce v televizi, i na seriálech, kterými leckterý herec pohrdá – zpravidla do chvíle, než v nich dostane roli – mi film nahrazuje. A baví mě, už proto, že většinou na nich pracují mladé týmy a k tomu se tam vždycky potkám s kamarády. Nemluvě o tom, že jde o dlouhodobější práci, při které si časem navyknete na určitý rytmus a chodíte tam rád, jako domů.“
Myslíte, že se od vás může publikum ještě nadít nějakého podobného překvapení, případně až šoku, jaký jste mu připravila účastí ve StarDance?
„Co se týká běžné herecké práce, nevím, čím bych šokovala. A něco trochu víc adrenalinového? To by přišlo jistě nečekaně, takže teď o ničem nevím a potom bych hodně zvažovala fyzickou náročnost, protože – co si budeme nalhávat – každý rok je znát. Dcera Mariánka má teď maturiťák a my na něm s Honzíkem Onderem budeme tančit tango. Měla jsem trénink, a jak jsem líná, necvičím a nic se sebou nedělám, byla jsem tak oddělaná, že jsem druhý den nemohla chodit.“
