Děti vs. rodiče: Kdo koho vychovává?

Děti nás vychovávají ke své spokojenosti. Ať si to připustíme, nebo ne, stejně to svět zařídil za nás. Jakmile se nám ti malí tvorečkové narodili, otáčí si nás kolem prstu.

Jde jen o to, aby se obě strany (rodiče i děti) co nejčastěji dohodly...

Když můj syn nastoupil do školky, jako většina mrňousů na začátku protestoval. A nasadil hned několik variant, jak mě přesvědčit, že tam nebude chodit každý den. Nejdříve řval jako pavián! Potom už jen fňukal a další metodu, kterou zvolil - ta byla zvlášť zákeřná - bylo vysvětlování, jak bude hodný a bude si hrát sám a bude mi celý den doma pomáhat. To vše mi sděloval s tím nejsladším úsměvem, který znám. Ano, málem mě dostal!

Málem... Do školky chodí dál. Já prostě musím do práce a také bych ráda, aby se naučil nové věci, které mu já nabídnout nemůžu. Ale je pravda, že když to jen trochu jde, čas od času si ho nechávám doma.

Zkrátka a dobře, milí rodičové, nejlepší variantou, jak se stát dokonalým tátou nebo mámou, je být milujícím rodičem, který naslouchá svému dítěti a nepodceňuje jeho vnímání. Děti jsou velmi citlivé bytosti, vždy ví, kdy máme dobrou náladu a kdy se nám zrovna nedaří. A také nám to dokážou pěkně nandat, když to zrovna nečekáme. Jsou přesnými senzory, které vycítí vždy včas, že se něco děje. Jsou naším parťákem a zrcadlem. A proto je na škodu je podceňovat.

Pediatři a dětští psychologové se shodují, že sice rodiče musí nastavit určitá pravidla a hranice, které platí pro všechny děti stejně, ale nedají se aplikovat stejným způsobem. Každé dítě je jiné, jinak citlivé. To, co je pro jedno děsná legrace, může druhého rozplakat. Vždyť je to vlastně prosté - jedno dítě ušlape na kole už ve čtyřech letech 12 kilometrů, druhé sotva jeden.