Článek
Co jsem měla odpovědět? „Já tebe také. Budu milenkou navěky?“ Nebo otřepanou frázi: „Dej mi čas.“ Nebo tu definitivní: „Vyber si.“ Nevěděla jsem, co říct. Co odpovědět. A tak jsem neříkala nic.
Nevím, jak dlouho trvalo naše tíživé ticho. Hodinu? Dvě? Pak jsem navrhla procházku. Souhlasil pokrčením ramen. Jeho souhlas mohl být stejně dobře i odmítnutí. Záleží na tom snad?
V mých vysokých podpatcích se do lesa jít nedalo. Cestou jsme se tedy stavili u mne. U mne doma. Ano. Tak jsem mu to místo alespoň popsala. „Potřebuji se doma přezout,“ řekla jsem tenkrát. A on stále mlčel.
Možná čekal, že ho pozvu nahoru. Možná se chtěl milovat. Prolomit tu divnou chvíli. Ale šla jsem sama. Potřebovala jsem se nadechnout.
Mám opravdu velký botník, ale tak dlouho jako v neděli jsem před ním ještě nikdy nestála. Chci se vrátit? Nechci se vrátit? Chci ho? A jestli ano, co vlastně chci? Momenty? Chvilky? Nebo jen vrátit čas?
Chci ho zpátky? A jestli ano, co vlastně chci?
Zpátky ze schodů jsem skoro skákala. Bezhlavě jsem ho začala líbat. Dusit vlastním smutkem a absolutním odhodláním lásku zachránit.
„Procházka bude fajn,“ řekl, když jsem ho konečně pustila. Ne snad, že bych chtěla. Jen jsem se potřebovala nadechnout. A on? Doslova se z mého objetí vyvlékl.
Vzala jsem ho na Dobříš. Chtěla jsem mu ukázat ten krásný francouzský park. Cestou jsme zmatkářsky hledali jakoukoli hudbu. Všechno, co mám, bylo až příliš smutné. Tedy nevhodné. Dylan ani Streisand by tu hroznou tíhu nepřebili. Naopak. Dřív nebo později by jeden z nás začal jistě bušit hlavou do skla. Nakonec nám v autě hrálo rádio. Zlaté BBC.
Park jsme prošli za pár minut. Nic ho nezaujalo. Před ničím se nezastavil. Na nic se neptal. Skončili jsme u dveří do lesa.
„Kam vedou?“
„Nevím,“ lhala jsem.
Věděla jsem. Samozřejmě. S maminkou jsem těmi lesy prochodila spoustu víkendů. Jen se mi tam nechtělo jít. Připomínat místa mého dětství. Vidět rybník, kde mne máma učila plavat. A velký, tmavý les, kam jsme chodili na klouzky. Tenkrát, když jsem ještě byla malá. Kdy jsem se pořád jen smála. A kdy byl svět v naprostém pořádku.
„Pojďme ven,“ zavelel, „pryč z toho trapného malého Versailles.“ Nechtěně urazil místo, které jsem měla tolik ráda. Zároveň ale konečně začal být normální. Začal mluvit. Vyprávěl o architektuře parků, o znásilňování přírody, o drahém zavlažování rostlin, které jsou zbytečně navezeny mezi místní buky a duby a které zákonitě zničí domácí flóru. Pak našel pýchavku. A smál se, jak malý kluk. Také mraveniště ho pobavilo. O tom společenství vtipkoval nejméně deset minut. Plynně přešel na včely. Když konečně viděl veliký rybník, můj rybník, začal ze mne strhávat šaty. „Jdi plavat, N. Potřebuji tě vidět nahou. Ale ne nahou v posteli. Chci vidět tebe a vodu. Plaveš přece tak ráda.“ Nebránila jsem se. Zima mi byla. Jako robot jsem prošla žabincem a ponořila tělo mezi rákos. Co mi to připomíná? Proč to dělám? A proč pláču? Ponořila jsem hlavu do vody, make-up nemake-up. Plavala jsem. Dlouho. Voda byla studená. Ale sametová. Chtěla bych v ní zůstat dlouho. Dlouho. Napořád.
Vprostřed rybníka jsem se na Frederika konečně otočila. Už na svém místě nestál. U rákosí bylo jen a jen moje oblečení. On byl pryč.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 11. 10.
Nechte se pozvat na luxusní módní přehlídky v rámci Designbloku– Fashion week světové úrovně konečně v Praze. Více na www.kavaveznamenitouhy.cz.
