Hlavní obsah

Eliška Balzerová: Vládnout bych nikdy nechtěla!

Foto: Isifa

Eliška Balzerová je jednou z našich nejoblíbenějších hereček

Z fotografií charitativního kalendáře Art For Life na pomoc boji proti AIDS je ze všech stylizovaně zpodobených celebrit nejčastěji otiskována fotka Elišky Balzerové. Herečka je na ní v kostýmu královny Alžběty I., kterou hraje v inscenaci Čaj u královny v mateřském divadle Na Fidlovačce. I přesto, že má zřejmě nejpracovnější ráz ze všech fotografií, stala se jakousi vlajkovou lodí celého projektu.

Článek

Jak došlo k propojení vás a zrovna této konkrétní charity?

„Bydlím v sousedství klubu Q, což je gay klub. S mnoha lidmi s ním spjatých se už od vidění znám, zdravíme se. Jedna dvojice si zrovna ten den vzala pejska z útulku, a zatímco jsem se s jejich pejskem mazlila, řekli mi to a požádali mě, zda bych jim v tom nepomohla. A já souhlasila, protože si myslím, že je to potřeba. I když pomoc musí přijít od zdravotnictví, takováto osvětová prevence, kterou kalendář sleduje, je rovněž nutná.“

Proč právě angažmá ve věci AIDS? Při vší úctě, tahle choroba vám na rozdíl od jiných asi stěží hrozí…

„Charitu neděláte proto, že něco hrozí vám, ale proto, že to hrozí někomu jinému. My zdraví musíme pomáhat těm, kteří to štěstí zůstat zdraví neměli. Angažuji se i v jiné charitě, ale tahle se chtěla zviditelnit. Tím jsem se ocitla poněkud proti vlastní vůli v tomto mediálním kolotoči. Nemohu se zbavit pocitu, že ti, kteří opravdu potřebují pomoc, jsou potichu…“

Foto: Roman Černý

V charitativním kalendáři zosobňuje královnu Alžbětu

Odkud vzešla idea vyfotit vás v podstatě v pracovním, byť jde o nádherný kostým a jistě náročnou masku?

„Ano, je nejen nádherná, ale i náročná – děláme ji hodinu a půl. Je to celé složitější i o to, že v téhle plné kráse vystupuje královna Alžběta jen uprostřed hry. Fotograf Roman Černý, kterému důvěřuji, tu plnou nádheru zachytil a já, když mě organizátoři akce oslovili, jsem jim právě tuhle fotografii nabídla. Obrátili se na mě totiž ve chvíli, kdy jsem měla pracovně dost náročné období a nemohla jsem jim věnovat celý den na fotografování. Tato tehdy zcela čerstvá fotografie se jim velice líbila a nám vyřešila problém.“

Vypadáte na ní majestátně. Pojďme si chvíli povídat o případných styčných bodech mezi královským majestátem a vámi.

„Zklamu vás. Nejsem královna, ale herečka, která jen ztělesňuje roli. Nepodléhejte laické tendenci ztotožňovat postavu s jejím představitelem. To je jako kdybyste někomu, kdo hraje na kytaru, sugeroval, že je kytara.“

Zkusme to, třeba to půjde. Například elementární otázka, která se nabízí: chtěla byste být královnou? Chtěla byste něčemu vládnout?

„Ani omylem! Je to hrozná zodpovědnost, permanentní napětí, které znají všichni, kdo zkusili něčemu vládnout. A mluvíme-li o Alžbětě, myslím si, že se stala královnou náhodou jen proto, že Jindřich VIII. neměl syny, nepočítáme-li Edvarda VI., chcípáčka, který zemřel mladý.“

Foto: Isifa

Za výkon ve filmu Ženy v pokušení dostala Českého lva

Jaké největší jednotce jste kdy v životě vládla?

„Nikdy jsem ničemu nevládla, zaplaťpánbůh.“

Přinejmenším snad divadlu, Fidlovačce…

„Ani tomu ne. Zůstala jsem jen v tichosti, v klidu a míru šéfkou nadace, která divadlo před třinácti lety za pomoci celonárodní sbírky vzkřísila k životu. Jeho vedení se ale chopil Tomáš Töpfer, což považuji za správné, protože i politika mě přesvědčuje o tom, že muži mají k řízení více předpokladů.“

A co v rodině?

„Tam jsme na to naštěstí pořád dva. Role hlavy a krku se průběžně střídá a každopádně já rodině nevládnu, jsem poměrně demokrat, jak by vám potvrdily moje děti.“

Jste jako žena ráda v královských dimenzích obletovaná?

„A víte, že ani ne? Herecká profese s sebou občas přináší oslavné tirády a vzepjaté projevy chvály, ale já většinou nevím, co na ně říct. Zarazí mě to, zaskočí, oněmím. Myslím, že i lidé, kteří na mě čekají třeba po představení, aby mi řekli, jak moc se jim líbilo, to cítí. Spíš mám tendenci narazit si čepici do čela a utíkat. Jelikož profesně si toho užívám vrchovatě, jako žena to už vůbec nepotřebuju. Stačí mi, když mi manžel ráno řekne, že mi to sluší. K dýchání a životu potřebuju zcela jiné věci.“

Foto: Isifa

Nejraději tráví čas doma, v rodinném kruhu

Které například?

„Cestovat, získávat nové impulsy pro práci, proto jsem šťastná, že jsem se dožila svobody. Všude, kam jezdím, ráda poznávám nové lidi, nové charaktery, národy. Moc mě to baví, na stará kolena víc a víc, jak jsou děti už z domu.“

Říkala jste, že vaše děti by mi potvrdily vaši demokratičnost. Tedy skutečně žádná panovačnost, tvrdá ruka vůči poddaným?

„Opravdu ne. Žádné bití… tedy s výjimkou snad jednoho výprasku, který ale tehdy uštědřil můj muž a věděl proč – trval na tom, že se nelže a že i děti si to musí vštípit. Jiná věc je, že jsem trvala na tom, aby rodina měla určitý řád, protože jedině v jeho rámci může fungovat a její členové se mohou cítit dobře.“

A co přirozená ženská marnivost, záliba v krásných věcech, opulentních darech?

„Ani na to mě nedostanete. Já dokonce nerada nakupuju, nerada chodím do obchodů, o těch obrovských, kde lidé nepochopitelně tráví ze záliby celé dny, stravují se tam, nechávají děti, aby si hrály v tom smradu vyměňovaného vzduchu, ani nemluvě. Ráda chodím do malých, ale mně milých krámků. Od útlého mládí jsem věrná jedné módní firmě, dnes sice salonu, ale tehdy to ještě zdaleka žádný salon nebyl. A pokud jste si o mně v bulváru přečetl, že jsem někde nakupovala šperky, nevím, jak to vyvrátit. Ve zmíněném obchodě jsem nikdy v životě nebyla. Ve své královské šperkovnici mám jen tři prstýnky, které jsem dostala od svého muže – jeden při svatbě a dva další k narození našich dvou dětí.“

Foto: Isifa

Manžel je Elišce Balzerové velkou oporou

Co řeknete na vybrané mravy, snad i jistou pevnou morálku, která doufejme alespoň v nejvyšších dvorských sférách panovala?

„Na to řeknu, že cosi takového je v tomto národě velice zapotřebí a zatím to tu schází. Kníže Schwarzenberg vysloví občas něco tak zemitě pravdivého o tom, jak se kdysi žilo, jak například šlechta vychovávala své děti v poměrné chudobě, jak musely zažít, co to znamená pracovat, protože je to čekalo na vlastním majetku, který měly rozmnožovat. Měly mnohdy tvrdý život, tyhle šlechtické děti. Přitom ctily otce i matku. V těch kruzích se ctila i pravda. Byly citlivé k podrazům. Šlechtické mravy, v letech komunismu tak vysmívané, by tu byly zapotřebí. Kultivovanost, která se s nimi pojí. Dlouho jsem věřila, že tohle všechno přijde s příští generací. Teď už tuším, že ta to ještě nebude. Snad to přijde až s dětmi těch pánů, kteří tu dnes tak úspěšně pracují pro sebe. Snad za všechny ty nasbírané peníze pošlou své potomky studovat do zahraničí, aby viděli, jak se žije venku, co všechno je potřeba vědět a umět a jak je třeba se chovat.“

Jak se stavíte k ceremoniálům? Zdá se, že ten z letošního března, na kterém vám nadělili Českého lva za roli ve filmu Ženy v pokušení, vám vyhovoval.

„Ano, dost jsem si ten večer užila a žádný bulvár, který pak psal, že jsem se zhroutila, mi to neztrpčil. I když pozvánky mi Petr Vachler posílal každý rok, byla jsem tam letos poprvé. Ta soutěžní atmosféra, jako při sportovním utkání, mě hodně bavila, protože jsem soutěživý hravý typ.“

Byla to jistě i ohromná satisfakce…

„Nebyl v tom žádný kalkul. Natáčela jsem to s chutí, ráda a jak nejlépe jsem uměla, a že to mělo takový ohlas, mě pochopitelně těší. Jak divácký, tak ale ještě víc si vážím toho, že cenu mi dala Akademie, odborníci, kolegové z branže.“

To je v dnešní populistické době zajímavý a odvážný pohled. Vy si vážíte víc ceny odborníků než publika?

„Pochopitelně, že přízeň publika nepodceňuji. Pro ně děláme divadlo, na něm záleží vlastně všechno. Jenže přízeň publika bývá vrtkavá. Jednou se mu líbíte, příště vás vypíská. Ne vždy se mu líbí totéž, co tvůrcům. Ale názor odborníka, který umí takříkajíc přečíst herecký výkon, ví, o čem je herectví, ocení herecký film, je pro mě cennější než názor diváka, jemuž se líbím třeba jen kvůli fórkům, které v něm moje postava pronáší.“

ynezorPumanzeSaNyknalC