Ester Janečková: Občas bývám protivná

Měla jsem z toho natáčení strach, protože jsem neměla skoro žádné herecké zkušenosti. Na place vládla naprosto úžasná atmosféra, což bylo díky celému štábu.

Měla jsem strach, že to budu kazit, že mi to nepůjde, ale vzájemně jsme se povzbuzovaly s Kateřinou Sedlákovou, pro kterou to byla také první role. Nevím, jestli mi něco vyloženě nešlo, byly scény, kterých jsem se bála víc a kterých míň. Měla jsem tam např. rvačku, na kterou jsem se těšila a měla jsem před tím nácvik s kaskadérem. Prala jsem se svou sokyní Kačkou a to mě bavilo. Bála jsem se samozřejmě i erotické scény s Tomášem Matonohou, ale nakonec to bylo v pohodě.

Nikdo mi tam nedal najevo, že jsem začátečník. Pro jistotu jsem hned na jednoho ze svých filmových partnerů, Mirka Etzlera, vyklopila, že mám strach a že to se mnou bude těžký, a on mě uklidňoval, radil mi a pomáhal a já na obavy zapomněla.

Tomáš Vorel je naprosto úžasný režisér. Podařilo se mu úplně mě uklidnit. Tomáš je inspirující režisér, pohodový a je s ním sranda. Nezažila jsem, že by na někoho křičel nebo byl nervní. To bych nezvládla, určitě by to na mě negativně zapůsobilo.

Boom popularity přišel až s Poštou pro tebe. Je blbost si stěžovat na popularitu, je to daň tohohle povolání. Těžko by mohl být člověk úspěšným moderátorem a nebýt populární. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy to příjemný je, protože se mi naštěstí nestává, že by mi někdo v metru nadával. Někdy však nemáte náladu být kýmkoli kontaktován. Mám chuť zapařit a nemůžu jako dřív nebo si musím dávat pozor na to, abych z domu nevyšla v orvaném tričku. Na to ale ve Kbelích kašlu, a když třeba jdu cvičit, tak nehledím na to, co mám na sobě. Ztrácíte zkrátka totálně své soukromí, což není příjemné nikomu.

Mně to přišlo strašně vtipný, protože tahle nabídka přišla v době, kdy mě opouštěla v Sama doma Lejla Abbasová a šla dělat tiskovou mluvčí Michalovi Kocábovi. Smály jsme se, že jsme obě tiskové mluvčí. Nikdy jsem o tom ale neuvažovala a nikdy jsem také nedostala takovou nabídku. Nevím, jestli bych to zvládla, protože tisková mluvčí musí velmi souznít se svým šéfem a nemá tolik prostoru pro své názory. Kdo ví, třeba jednou… (smích) V tuhle chvíli mě baví, co dělám, a nechtělo by se mi to opouštět.

Zásadně. Změna byla i v tom, že se pravidelně setkávám se spoustou životních příběhů. Dělám, co mě vlastně celý život baví, a to je povídat si s lidmi. Díky těm příběhům si uvědomuju, že si člověk stále stěžuje na banality a pak vidí, co prožívají ostatní…

Po natáčení pár dní nespím, ale jinak to ani nejde. První půl rok jsem si dokonce pamatovala všechny aktéry, co jsme tam měli, jménem. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Pak nastal zlom. Dnes to je tak, že když točíme několik příběhů denně, já si na konci nemohu vzpomenout na ten první. Občas mám potřebu se o tom někomu svěřit. Chudáka manžela pak zavalím informacemi nebo to odnesou sestry apod. Není možné se tím trápit.

Ona už jedna kniha vyšla. Vybrala jsem 26 příběhů a bylo zajímavý se k nim vrátit. Volala jsem těm lidem a zjišťovala, jak jejich příběhy pokračovaly dál. Povím vám, že někdy to je science fiction, protože nevěříte, že tohle všechno se může stát jednomu člověku.

Asi by záleželo, o co by šlo. Kdybych hledala kamarádku, tak ano. Kdyby se jednalo o rodinné záležitosti – intimnější věci, tak bych to asi zkoušela jinak. Máme tam lidi, kteří vyzkoušeli všechny možnosti, a Pošta pro tebe byla tou poslední, tak asi v takové chvíli bych do toho šla.

No oni mě zastavují i lidé, kteří se mnou chtějí řešit příběhy, které jsme již odvysílali. Což bývá problém, protože my točíme měsíc dopředu. A já nevím, co se zrovna vysílalo. Když se mě někdo ptá ve spěchu, tak se to nedá, ale jinak se snažím jim pozornost věnovat.

Já si myslím, že ano. Snažím se, aby ze mě nebyla taková ta profesionální naslouchačka. Občas se mi stane, že mi nějaká kamarádka řekne: Hele, nedělej na mě Poštu! (smích) Protože v tu chvíli působím stejně jako v televizi. Ale já jsem zkrátka taková.  Každý člověk je jiný, každý příběh je něčím jiný.

Nedokážu být se svými problémy a starostmi sama. Potřebuju kolem sebe lidi, kterým se můžu svěřit. Jsem dost ukecaná, ale i ráda naslouchám.

Děti jsou pro mě neustále zásadní a jsou to nejúžasnější, co mě v životě potkalo. Krištofa jsem měla ve třiadvaceti, byla jsem ve třeťáku na DAMU. Úplně mi nedocházelo, co se děje, ale vždycky jsem se na děti těšila. Mám kliku, že můj manžel byl na sto procent táta už dávno před tím, než se Krištof narodil. Prožíval se mnou naplno i těhotenství. Každé to období je jiné. Cyrilovi je teď 10 a Krištofovi 13. Dá se s nima dělat mnohem víc věcí. Zrovna začínáme řešit problémy s láskama a tak. (úsměv)

My jsme se poznali se Zdeňkem, když mi bylo 17. Nevím, do jaké míry mě při výběru partnera ovlivňovalo to, že jsem vyrůstala bez táty. Pro mě partnerství bylo vždycky důležitý. Měla jsem strach, abych si nehledala výrazně staršího partnera – abych si nehledala spíš toho otce než partnera. Myslím, že se to nestalo. Nikdy jsem nechodila s nikým jen tak na zkoušku. I Zdeňka jsem překvapila tím, že jsem se po krátké době ptala na rodinu a děti. Brala jsem to tak, že když jsme spolu začali chodit, že je to tutovka. Nebylo pro mě důležitý mít dům, auto a tučný konto a pak teprve děti.

Já neumím relaxovat sama, že bych se naložila do vany, četla si knížku, pustila si hudbu (samozřejmě někdy ráda), ale takovej ten pravej relax je pro mě být mezi lidma. Jsem ráda s dětmi a s manželem, a když mám být sama doma, tak raději vyrážím hned někam s kamarádama.

Moc si konkrétní plány nedělám. Ale asi bych ráda víc cestovala. My tím, že jsme měli kluky brzy, tak jsme si tohle moc neužili, i když jsme jezdili i stopem a sjezdili jsme celou Evropu.

To je strašně těžký, ale asi nedělat si konkrétní cíle a nechávat se překvapovat tím, co se děje. Hlavní je pozitivní naladění. Co člověk vysílá ven, to se mu také vrací. Takže když budete vysílat radost, tak se vám vrátí. To ovšem neznamená, že by člověk měl být stále happy. Já jsem taky občas protivná. Ale víceméně se snažím být v pohodě, a když se člověk usmívá, tak se ostatní smějí i na něj. Je dobře se moc nelitovat a příliš se v těch chmurách nebabrat.