Článek
Každý má nějaký svůj osobní způsob hádek, to, jakým směrem výměny názorů vede. Někdo je čistě emotivní, jiný nedá dopustit na pádné argumenty. Někdo mlčí, jiný řve. Když se sejdou dva stylově stejní lidé, je leckdy radost se trochu poštěkat. Když jste ale každý úplně jiný? Hrůza, děs! Vysvětlím vám to na pár příkladech.
U nás doma
U nás doma je to jednoduché. Jsme s manželem stejní. Když to na nás přijde, vybuchneme jak odjištěný granát, občas nešetříme peprnějšími výrazy (na talíře ještě nikdy nedošlo, přece jen by se to pak dost prodražilo), ale do deseti minut je klid. Prostě vypustíme páru, řekneme, co potřebujeme, a dál se v tom už nebabráme. Když tedy nepočítám následnou výměnu názorů na téma „kdo tentokrát víc řval a koho málem trefil šlak“.
Navíc jsou naše hádky emoční, nikoli rozumové. Takže ani jeden z nás většinou nemívá žádné rozumné argumenty, jen jakési pokusy o ně. Jedeme si hádky čistě pocitově, intuitivně. A tak nikdo z nás nemá nikdy navrch, nemůže toho druhého ukamenovat logikou. Ta u nás při výměnách názorů prostě chybí, v podstatě jsme jak dvě malé děti na pískovišti, co se hádají o modrou lopatičku, i když se vedle nich povaluje hromada jiných. Ani jeden nedokáže vysvětlit, proč chce zrovna tuhle, ale prostě ji chce!
Může to být klidně divoká hádka, hlavně tehdy, když řádíte obaFoto: Thinkstock
Jenže díky lásce a pochopení pro toho druhého se emoce vždycky nějak uklidní, případně to spraví „usmiřovací“ sklenka vína. A je to vlastně sranda, protože si pak ze sebe navzájem utahujeme, volíme nejblbější pokus o argument, vytváříme top ten pitomostí, které jsme z pusy vypustili.
U známých
To naši kamarádi to mají dost složitější. Ona se hádá jako my, tedy emotivně, bez logiky, energicky a výbušně. Jenže nemá na to vhodného parťáka. Její muž je totiž nenapravitelný analytik, chodící graf a kalkulačka. Ať už jde o výběr dovolené, školy pro dítě nebo jen koupi nové košile, vše převede na čísla a své ženě nedá vůbec prostor. Její emoce nemají vůči jeho logice absolutně žádnou šanci. Při každé hádce umírá krutou smrtí pod návalem argumentů.
A to ji logicky frustruje. „Kdyby na mě aspoň někdy normálně ječel a já bych mohla řvát na něj,“ řekla mi nedávno. „Prostě bychom se pohádali jako koně, a pak bychom se krásně usmířili,“ zasnila se. Jenže její muž nezvyšuje hlas, nikdy neřekne nic, co by ho pak mrzelo (a šel by se za to své ženě omluvit s její oblíbenou čokoládou), její muž má na své straně čísla a logiku. Dalo by se říct, že naše hádky jsou proti těm jejich tak nějak sexy, mají náboj. Ty jejich jsou suché, jednostranné a vždycky se stejným vítězem.
Máte rozdílný styl hádání? Tak to určitě nebudete mít jednoduchéFoto: Thinkstock
Mlčeti zlato? Jak kdy
Máme ještě jiné kamarády a také se nehádají ve stejném duchu. Vlastně je to o tom, že on mlčí, je to expert na tichou domácnost a má fakticky velkou výdrž. A jeho žena mluví, zkouší se dopracovat nějaké diskuse, vypátrat, kde je problém, a pak najít řešení. A to je zlé. „Jen sedí a neřekne ani slovo. Občas mám chuť vzít paličku na maso a podívat se mu do mozku, zda mu nechcíplo řečové centrum,“ řekla mi kamarádka.
Přitom kdyby mlčeli oba, měli by vyhráno. Prostě by u nich doma bylo pár dní hrobové ticho, což může být vlastně docela relaxační záležitost.
Jsem přesvědčená, že jak jde o hádky, jednoznačně platí spíš pořekadlo „vrána k vráně sedá“, než že se přitahují protiklady. Ty totiž přitahují maximálně tak problémy!
A co vy? Máte s partnerem stejný styl hádání?
