Hlavní obsah

Hana Gregorová: Najít si nového muže? Připadalo by mi to jako nevěra

Foto: isifa

Hana Gregorová se synem Ondřejem Brzobohatým. Ten bezesporu zdědil herecké sklony obou rodičů

6. 11. 2013

S Hanou Gregorovou jsme si povídali ve foyeru Divadla Radka Brzobohatého. Hned u ředitelny stojí stoleček s kyticí a svíčkou a nad ním velká fotka jejího zesnulého muže. Našemu rozhovoru udal směr.

Článek

Před pár týdny uběhl rok od smrti vašeho muže. V jeho průběhu jste říkala, že vám schází víc a víc. Už se to zlepšilo?

„A během toho roku také dostávám stále otázky na tohle téma. Už se mi o tom nechce mluvit. Hrozně nerada nosím kůži na trh. Ano, myslela jsem si, že to s časem pomine, ale umocňuje se to. Stále. V divadle mi ho stále něco připomíná, všude tady visí jeho fotky, věci doma… Ondra se mu podobá víc a víc. Stále se setkávám s tím, jak ho lidé měli rádi, jak mu fandili, i reakce vůči mně jsou hezké. To všechno je příjemné, ale zároveň vás to ještě víc zjitří.“

Pořád ještě máte v předsíni manželovy bačkory a visí tam jeho bunda?

„Bačkory už ne, ale bunda tam visí stále.“

Netrýzníte se tím tak trochu přebytečně?

„Ne. Pro mě je to samozřejmé, že tam ty věci zůstaly. To bych se musela přestěhovat, abych to tak nevnímala. V tom domě jsme společně žili šestnáct let.“

Jak se v něm samotná cítíte?

„Děti tam bydlí stále, takže v něm sama nejsem. Ale já jsem ráda sama. Je rozdíl být sama a být osamocená. A osamocená nejsem. Práce je pořád tolik, že když jsem pak doma, ráda si sama sednu, udělám si kafíčko, zapálím cigárko a rozjímám o všem možném, od práce až po Radka. Nebo se podívám na nějaký jeho film, které dávají pořád.“

Foto: isifa

S manželem Radkem Brzobohatým vztah utužoval stejně nastavený smysl pro humor

Vy se opravdu díváte?

„Samozřejmě. Zrovna včera jsem viděla Schůzku se stíny. Kdo má takovou možnost – dívat se na partnera i po smrti?“

Těsně poté jste zvolila terapii prací, víc jste se do ní ponořila, aby vám pomohla zapomenout…

„Ale já nechci zapomenout! Mě naopak těší, když si můžu z těch dlouhých dvaatřiceti let něco hezkého připomenout. Třeba včera u toho filmu se mi vybavilo, jak jsem v době, kdy ho Radek točil, čekala Ondru. A terapii prací jsem nezvolila, ani na ni nevěřím. Ty myšlenky vás stejně dostihnou, jen co práce pomine. Její nával přišel prostě sám.“

Váš manžel se podílel na chodu divadla, jemuž propůjčil jméno, i organizačně?

„Ne, tím jsem ho nezatěžovala. Občas poradil, občas pomohl, ale jinak jen hrál, a tak to bylo dobře. Přeobsadit inscenace, kde hrál, nebylo sice nijak zvlášť pracné, ale dalo mi dost práce se s tím vnitřně srovnat. A třeba Lva v zimě jsem si dodnes netroufla oprášit s novým obsazením, protože v té roli, v tom kostýmu, si vůbec nedokážu nikoho jiného představit.“

A do toho ještě vaše vlastní herecká práce. Dost točíte, ale víc na Slovensku, seriály, než v Čechách. Stakilometrové přejezdy sem a tam jsou docela honička, ne?

„Zrovna zítra jedu na otočku, ale jinak mi to naštěstí vychází tak, že se mi dva i tři dny natáčení spojí, takže do Bratislavy nemusím jezdit příliš často. Hotely také nehrozí, protože bydlím u kamarádky. A samotnou cestu už mám v dobrém slova smyslu tak zautomatizovanou, že za volantem lehce relaxuju a přemítám.“

Cítíte se tam stále doma?

„Doma se víc cítím už v Čechách. Občas mě sice na Slovensku přepadne úvaha, že bych se tam třeba časem přestěhovala, ale pak mě tam zpravidla někdo tak vytočí, že si jen řeknu ,ty debile, jak tě něco takového mohlo napadnout’, a nebezpečí je zažehnané.“

Když se na vás tak dívám, napadá mě: vy jste čistá Slovenka? Nemáte v sobě něco maďarského?

„Nemám, máma byla sice ze středního Slovenska, ale táta z východního, takže temperament budu mít zřejmě odtamtud, ale spíš po babičce než po tátovi. V té větvi dál do hloubky by klidně mohli být i nějací Turci, protože na Slovensku to bylo vždycky dost promíchané.“

Foto: isifa

Dcera Rola (vlevo) zdědila rysy po svém arabském otci

Sama jste to řekla – temperament. Taky vášnivost, zdá se mi…

„Já si myslím, že ano.“

Bylo jí v mládí víc než dnes?

„Dnes, poté, co se stalo, už není žádná. Ale měla jsem jí v sobě zřejmě dost. Proč nám to asi s Radkem tak dlouho fungovalo? Protože jsme si sedli. Po všech stránkách.“

Byla jste zamlada hodně obletovaná? A užívala jste si to v podobě častého střídání partnerů?

„Myslím, že chlapům jsem se líbila. Ale ve vztazích jsem byla běžec na dlouhé tratě. S prvním mužem jsem chodila od druhého ročníku na vysoké škole – a hned po něm přišel Radek.“

První manžel byl Arab. Poměrně atypická volba…

„Škoda, že tu dnes už nemám fotky, které jsem zrovna včera ukazovala holkám z divadla. On byl Jordánec, v Bratislavě studoval medicínu a vypadal evropsky, jako Ital. To já vypadala tmavší než on. Moc hezkej byl a byla to velká láska. Od počátku bylo jasné, že to skončí svatbou.“

Vždycky vás to táhlo k exotice?

„Vůbec ne! Navíc Arab, na takovou holku se okolí dívalo vždycky zvláštně. I když tehdy tady Arabové byli jenom na studiích, žádní prodavači gyrosu jako dnes. Ale on byl tak hezký, že mi ho holky záviděly. Navíc byl vtipný, příjemný – moji rodiče ho měli rádi jako syna.“

Říkáte, že bylo od počátku jasné, že to skončí svatbou. Ale stejně tak muselo být jasné, že to skončí rozvodem.

„Ale až po osmi letech. Přijela jsem na dovolenou z Emirátů, kde jsme bydleli, a točila jsem tady film s Martinem Holým. Tam jsem poznala Radka a tam se stalo to, co jsem doposud nesnášela – vztah při filmování. I mně to dost zamávalo životem, nevěděla jsem, co si s tím počít, měla jsem funkční manželství. Ale bylo to silnější.“

Foto: isifa

S přítelkyní Bárou Basikovou (vlevo) se Hana Gregorová potkala na křtu jejího CD

Žila jste v Emirátech? To jste pověsila kariéru na hřebíček?

„Víte, já jsem nikdy neměla nějaké enormní ambice, i když někteří lidé mají opačný dojem a mysleli si, že Radka jsem si vzala proto, abych se po jeho zádech kamsi vydrápala. Ale tyhle sklony já neměla. Mně vyhovovalo být doma, vytvářet mu zázemí, starat se o děti – a on byl v roli patriarchy.“

S prvním mužem máte dceru. Pomamila se?

„Myslím si, že hodně. Ale má i něco z táty. Na obou dětech vidím vliv genů. A když Role něco někdy vyčítám, připadá mi, jako bych to vyčítala sama sobě. A totéž s Ondrou, protože samozřejmě obě děti si od otců vzaly i to negativní. Jako bych v tu chvíli promlouvala do duše Radkovi.“

Přinejmenším v jedné věci nejde dcera ve stopách maminky – je stále svobodná.

„Nejsou chlapi. Ale když se rozhlédnete kolem sebe, zjistíte, že takových žen – šikovných, emancipovaných – je dnes spousta. Mám pocit, že chlapi se jich trochu bojí, třebaže podle mého soudu jsou to ideální partnerky.“

Někde jste se dala slyšet, že jste ideální manželka. V čem to spočívá?

„Já si to o sobě opravdu myslím. Starala jsem se o manžela, vařila mu, prala, pomáhala mu řešit problémy. Postavila jsem mu divadlo. A jistě že jsme se i hádali, ale jakmile by na něj někdo sáhl, vydrápu mu oči.“

Láska vám v neztenčené míře vydržela až do konce?

„Myslím si, že ano. Možná i díky naladění na stejný humor, který by nezasvěcenému zřejmě vůbec nic neříkal. Popichovala jsem ho třeba tím, že jsem ho chválila za to, jak má rád Ondru, i když není jeho – přitom on je jako naklonovaný. A Radek na to odpovídal, že mu to nevadí, že ho bude mít rád i dál.“

Foto: isifa

Samota prý není osamělost. A vdovství je něco jiného než stav po rozvodu...

Dobrá, to je vtip. Hrozilo ale něco takového i v reálu? Z jedné nebo druhé strany? Prostě úlet?

„Jistěže, z obou stran. To se mi právě na vztahu líbí. Nebýt si tím druhým úplně stoprocentně jistý, to nakonec v důsledku zvyšuje jeho atraktivitu. Obavy, že by jeden nebo druhý mohl kdykoli odejít. Chlapů přece je nepřeberně. A ani mě by nebavilo mít doma ňoumu, který sedí v koutě a oddaně na mě hledí. I to, že jsem věděla, jak Radka ženské zbožňují, a mohla jsem sledovat, jestli si nechá, nebo nenechá utrhnout rukáv, mi na našem vztahu imponovalo. Nikdy jsem po ničem nepátrala, ale náš vztah to kořenilo.“

Myšlenky na nový vztah asi nemáte, viďte?

„Ani pomyšlení. Teprve poměrně nedávno mi došlo, jak obrovský je rozdíl mezi rozvedenou ženou a vdovou. Rozvedená se nejspíš po čase začne rozhlížet. Já se kolem sebe vůbec nekoukám, a když náhodou přece jen, mám pocit, že vůbec nikoho nevidím. Jak už jsem říkala, nejsou chlapi. Ale především bych nechtěla – po dvaatřiceti letech s jedním mužem, když všechno fungovalo, jak mělo. Vůbec si ve svém věku neumím představit, že bych to brala zase od začátku, první doteky a první polibky. Nejspíš bych praskla smíchy. Kvůli čemu bych to měla dělat? Kvůli sexu?“

Třeba taky. Nebo prostě proto, abyste někoho měla vedle sebe.

„Na co? Abych se o něj starala? To možná ještě dřív mě mohlo občas napadnout, že ten nebo onen chlap by stál za hřích. Jakmile to ale skončilo, tak nic. Paradoxně by mi to teď připadalo jako nevěra. Umím si ještě tak představit, že bych s nějakým dobrým kamarádem, nejlépe homosexuálem, který by neměl žádné nároky v ložnici, chodila na výlety a podobně. Nic víc.“

Poslední otázku jsem položil i vašemu synovi Ondřejovi, když jsem s ním před pár měsíci dělal rozhovor: pan Brzobohatý zemřel den před osmdesátými narozeninami. Jaký dárek jste pro něj měla připravený?

„Už přesně nevím, ale mám dojem, že jsem pro něj žádný koupený dárek neměla. Dárkem měla být oslava, kterou jsme pro něj chtěli uspořádat. Musela jsem objednat víno, zajistit prostory, sehnat cimbálovku – ta pak přišla na pohřeb –, sezvat jeho kamarády. Ostatně Radek nebyl na materiální věci. Od samého počátku, co jsme spolu byli, když jsem mu něco koupila, vždycky říkal: To mám do hrobu.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.