Článek
„Miluješ mě ještě?" dotazuji se s podivně přihlouplým výrazem manžela. Je dosti sychravo, choťák je zabořen po lokty ve studené vodě bazénku, který se snaží odčerpat a zazimovat. Zcela pohroužen do práce i obsahu bazénu nemá na prozíravost čas, a tak ho nezajímá, proč se ptám. Jen mechanicky odvětí: „Pochopitelně, že tě miluju." Já na rozdíl od něj jsem v danou chvíli prozíravá... Jen co mi hlas po nachlazení dovolí, co možná nejvlídněji sdělím:
„Tvůj syn nás spolu zavřel na zahradě - a opustil dům..." Zůstávám přitom ledově klidná, jako voda u dna. Situace jsou od toho, aby se řešily, ostatně já dovnitř po balkonu nepolezu a poměrně decentně takto odsunuji chvíli, kdy vyjde najevo, že jsem patrně ucpala záchod, a koření od tchyně, kterým jsem zlehýnka posypala těstoviny k večeři, pálí jako tchyně sama.
Manžel se mezitím opatrně postaví na zadní, ve svislé poloze pozvolna změní barvu na přirozenou a soustředěně přitom ždíme rukávy, jež „... ani nebylo třeba vyhrnovat".
Chápe, že situace jsou od toho, aby je on vyřešil a bylo by přinejmenším bláhové se domnívat, že by syn neodešel jen tak narychlo a nalehko, tedy bez bundy a klíčů. Nezbývá než jednat!
S rozvážným výrazem v tváři poponese ke zdi schůdky od bazénku a vyleze po nich co nejvýš, až se dotýká spodního žebroví balkonu. Ale co dál? Svorně navrhuji stůl, na který by se daly schůdky postavit... „Ty se rozjedou," apeluje manžel, ale pak v bezmocné touze po nápadu přece jen staví předem odsouzený Babylon. Pod ním se nám řeči rozcházejí...
„Já tě neudržím!!!" sípu a vyděšeně svírám rámy schůdků, na nichž ve vzduchu plápolá metrákový kaskadér v holínkách. Láká ho otevřený světlík v koupelně, upnul se něj jako na světélko jediné naděje. Já bych přesto raději zůstala nohama na pevné zemi. „Nešly by ty dveře tady dole otevřít šroubovákem... nějak?" nabádám opatrně. „Nějak?", pošklebuje se muž. Na nesmysly nemá čas, začíná se stmívat a kluk bude zvonit z druhé strany domu. Pochopitelně zbytečně, rodiče ho možná uslyší, ale rozhodně mu nebudou moci otevřít dveře. Choťák už zatím postavil nestabilní pyramidu z toho co zahrada dá a zvolna se šplhá k výšinám. V první chvíli si nejsem jistá, zda mám stát pod ním a tlumit jeho nevyhnutelný pád, nebo se ho snažit přesvědčit o nesmyslnosti každého z jeho vratkých kroků, nakonec činím oboje najednou: „Nemáme tady mobil, miláčku," upozorňuji ho mírně a s každým stupínkem výš přirůstám k dláždění a muži na provizorním lešení dodávám tolik potřebnou sebedůvěru: „Nelez tam. Víš, že jsi jako puzzle. Táto, až spadneš, jak zavolám záchranku?"
Horolezec zavrávorá a zoufale vyvažuje. „Ježkovy oči, drž se, už se prosím tě něčeho drž!!!"
„Prosím tě, dělej, že tu nejsem..." rozčiluje se kaskadér a zkouší pevnost dřevěného obložení. Opěradla křesílek pod nohama kovové konstrukce zavrzají a choťák se v poslední chvíli chytá zábradlí. V gumových čtrnáctkách klouže po vyčuhující geotextilii a pak se dvěma plavnými pohyby přehoupne do bezpečí. „Ty můj hrdino!" vydechnu zmoženě. Z výrazu jeho tváře čtu, že je sám se sebou tak spokojen, že kluk zase jednou vyvázne... Což mi připomíná... - a já?
