Instituce manželství má budoucnost

Okruh klientů se měnil průběžně. Když vznikla první pražská poradna, tak se na ni zpočátku obraceli jedinci, v jejichž rodinách byla nějaká hrubá sociální patologie - násilí, alkoholismus nebo alespoň nevěra. Ale že by přišli manželé s tím, že si jen „tak nějak nerozumějí", to bylo spíš výjimečné. V 80. letech se staly poradny známějšími, fungovaly ve všech krajích, pak i v okresních městech, takže klienti chodili i s takovými trápeními, jež z hlediska sociální patologie jsou už nezajímavá - prostě že spolu partneři „jen" nedokážou vycházet.

Dnes to má většina klientů trochu složitější tím, že je obtížnější se uvolnit z práce a vůbec nakládat s časem. Oproti 80. letům lidé chodí se závažnějšími trápeními. Samozřejmě se objevily problémy, které tady předtím nebyly, souvisí to s otázkou pracovní sféry. Ať už někoho potká úspěch v kariéře, nebo je naopak zasažený nezaměstnaností, vždycky se to do vztahu nějak promítne, a ne vždy pozitivně.

Neříkám, že jsou hlavní, ale je to jev nový. Hlavní jsou samozřejmě pořád problémy způsobené rozdíly v osobnostech partnerů spíš než to, jestli se jim změnila situace v zaměstnání. Když budeme pátrat po změnách před a po roce 1989, tak se skutečně pracovní sféra do partnerského soužití promítá více než dřív, častěji než dříve chodí také klienti s nevěrami.

Nemyslím. Není to proto, že by byli Češi partnersky neposednější, než bývali dřív, ale podstatně větší část nevěr se provalí. Mobily a e-maily dnes poskytují daleko více usvědčujícího materiálu.

Obecně vzato se dá říct: čím dřív, tím lépe. Kdybych chtěl být cynický, tak bych řekl, že by možná měli přijít první den poté, co se potkali a začalo tam něco skřípat. Do jisté míry dokážeme odhadnout, jakou perspektivu ten který vztah má a na co by si měli dát partneři pozor. V případě, že ve vztahu začne být dominantní nespokojenost víc než spokojenost, pak je nejvyšší čas do poradny zajít. Může to být samozřejmě individuální: Někdo má manželství jako jednu z několika životních hodnot, a když funguje hůř, vykompenzuje si to jinde, a nespokojenost není tak dramatická. Třeba ale pro ženu na mateřské je naopak dobré manželství asi hlavní hodnota a už drobné mráčky mohou znamenat velkou frustraci.

V bývalém Československu byla extrémně vysoká sňatečnost. Do roku 1990 se asi jen 4 % žen nikdy neprovdala a něco přes 5 % mužů se nikdy neoženilo. To je zhruba polovina toho, co je v civilizovaném světě běžné. Tlaky na to „vzít se" byly dřív opravdu masivní - půjčky, daně... Toto zvýhodnění po roce 1989 padlo a dalo se předpokládat, že se sňatečnost sníží. Podle mého názoru se postupem času zase sníží podíl lidí, kteří žijí tzv. „na psí knížku" z dnešních 30 procent na takových 20 procent.

Určitě. U nás to také souvisí s tím, že ještě není tak obvyklé uzavírat předmanželské majetkové smlouvy. Například v Americe je to poměrně obvyklý proces. U nás to vyvolává určité pochyby a lidé raději volí společné soužití bez uzavření manželského svazku. Možná až bude docela běžné uzavírat takové smlouvy, padne další překážka, proč lidé nechtějí uzavírat manželství.

Já si myslím, že „třírychlostní mateřská" nebude mít nějaký výrazný vliv na rozhodování o rodičovství. Obava, že „třírychlostní mateřská" požene nezodpovědné matky do práce, je lichá. Podle svých zkušeností z manželské poradny si myslím, že důvody pro to, že se žena rozhodne nastoupit dřív do zaměstnání, jsou spíše mimoekonomické: je to otázka strachu ze ztráty kvalifikovanosti nebo se jedná o volbu mezi hodnotami - jestli je pro ženu větší hodnota zůstat doma s dětmi, nebo se vrátit brzy do práce, která jí dává pocit životního uspokojení. Ale není možné říci, co je lepší - možná matka, která stráví s dítětem méně hodin, ale s radostí, dá dítěti víc než matka, která s ním otrávená stráví 24 hodin.

Setkal jsem se s několika. Pozitivní to v zásadě je, záleží ale na tom, jaká je motivace mužů jít na rodičovskou dovolenou. Může být racionální - žena má větší příjmy, nebo emotivní - muž má práce „plné zuby" a rád se bude nějakou dobu doma starat o děti. Horší je to, když je motivace - řekněme - méně ušlechtilá: muž chce dokázat manželce, jak je neschopná, nebo se u některých otců dá vypozorovat, že kalkulují s tím, že kdyby manželství v budoucnu dopadlo špatně, mají tak větší šanci dostat děti do výchovy.

Mám pocit, že v současnosti převládá názor, že než manželství „opravovat", tak ho radši „vyměním". Dnes lidé vstupují do manželství s tím, že by mělo dobře fungovat, a jakmile ideálně nefunguje, poměrně dost záhy rezignují, než by něco „lepili", tak to raději „vymění". Trochu to koresponduje s dnešním stylem života. Za mého mládí chodili dráteníci a hospodyňky jim nosily děravé a prasklé hrnce. Oni jim je zadrátovali, zaletovali a hrnce pak sloužily další roky. Dnes se samozřejmě hrnec vyhodí a koupí se nový. Někdy je to s manželstvím podobné a to je škoda.