Hlavní obsah

Uštvaná matka: Proč čísluju své děti?

Foto: Petr Makovička

Jak děti k číslům přišly?

Poslední dobou jsem zavalena dotazy od známých, jakým způsobem jsem si očíslovala potomky. Jak jsem si všimla v diskuzích pod články, ani vám čtenářům to ještě stále není zcela jasné. Dovolím si tedy dnes vysvětlit logiku mého myšlení, než jsem přistoupila k vytetování čísel na zátylky mých dětí.

Článek

Jednoho večera, když jsme s dětmi blbli v pokoji, jsem utrousila větu: „Vy jste ale čísla.“

„Mami a jaká čísla?“ dožadoval se vysvětlení můj syn.

„Moje čísla.“

„No jo mami, ale jaká čísla?“

„Jednička a dvojka.“

Dalšího dne, po hrůzostrašné jízdě naším kočárem (automobilem) jsem se skutečně cítila zralá na kulku do hlavy. V potřebě nějak se tohoto nutkání zbavit jsem usedla k počítači a napsala svůj první „zoufalý“ článek „Od volantu do kazajky“. Zcela automaticky jsem používala místo jmen dětí čísla a nijak jsem nepřemýšlela nad tím, které číslo přiřazuji komu. Jedničkou se stala moje dvouapůlletá dcera, dvojkou můj pětiletý syn. Dalo by se říct, že čísla dostali vzestupně, od nejmladšího po nejstaršího.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to pro někoho nebude mít logiku a jednoho krásného dne to budu muset vysvětlit. Avšak zkusím to, ocitnuvší se v roli Meryl Streep ve filmu Sofiina volba (nádherný film, pokud máte chuť posmrkat minimálně tři kapesníky a upadnout do hluboké deprese).

Dcera je jedničkou, jelikož je mladší, vyžaduje si pozornost jako první, všude jednoduše musí být první a svůj post jedničky se snaží vydobýt tím, že je jako první a snad i jako jediná neustále slyšet. Syn je dvojkou, jelikož je starší, dává své malé sestřičce přednost už od jejího narození, aniž by k tomu byl nucen. Z vany může vylézt jako druhý, spát chodí jako druhý a se svým postem dvojky je díky své ohleduplnosti zcela ztotožněn.

Čísla neměla mít význam toho, které dítě je pro mě důležitější a kterému dávám přednost. Byla to jen jistá humorná forma, jak vyprávět o dětech, aniž bych neustále opakovala jejich jména. Zcela upřímně, jsem si nemyslela, že mé články bude číst tolik lidí a že bude rozebíráno takřka každé mé slovo vyňaté z kontextu. A rozhodně nehodlám veřejně sdělovat přesná jména svých dětí. Bohatě stačí, že jsem souhlasila s fotografiemi.

Mé děti jsou pro mne důležité obě stejně, přestože z tlamy krokodýla bych vytáhla první jedničku, jelikož je drobného vzrůstu, tudíž lehce zhltnutelná. S dvojkou by se musel chvíli prát. Kdyby děti visely na stromě, sundám první jedničku, protože dvojka se udrží déle. Pokud to stále nechápete, nechte to koňovi, jak se říká, a dumejte raději nad nesmrtelností chrousta.

Foto: Petr Makovička

Tak tohle jsou ta moje čísla

Ale pro jistotu na závěr ještě jednou: Ať se vám to líbí nebo ne, mladší monstrum je jednička, starší monstrum je dvojka. Z čehož vyplývá, že opět zcela logicky, já mám nulu. Pozitivní.

P. S.: Nemám tak brutální smysl pro drama jako někteří, takže se nebudu vyjadřovat k porovnávání koncentračních táborů s fejetony o dětech.

ynezorPumanzeSaNyknalC