Jak mluvit s puberťákem a nezabít ho?!

Když jedna strana neposlouchá a ta druhá naopak není vyslechnuta, komunikace drhne. V mnohých rodinách jsou tak na programu dne nepříjemné hádky. Jenže otevřeně si popovídat s dospívajícími není zrovna jednoduché. Rodič musí být připraven je přijmout. V první řadě je třeba soustředit pozornost opravdu jen na stěžující si dítko, které si žádá váš zájem. To znamená odsunout se od počítače, vypnout televizi, odložit knihu a vnímat.

Občas projevte vstřícnost a prostě je požádejte o radu a proberte s nimi jejich myšlenky i přesto, že se s nimi neztotožňujete. Nevynechávejte ani ožehavá témata, jako například rodinné krize. Dítě často pozná, že něco není v pořádku, a je z toho nervózní. Odhalení pocitů a otevřená diskuse mohou vyčistit vzduch. Zvlášť když zůstanete nezaujatí vůči jeho názorům. Ale jak konkrétně dítěti naznačit, že doma nastaly „zlé“ časy?

„Pro rodiče je velmi těžké sdělit vlastnímu dítěti, že existuje nějaký problém. Důvody pro to jsou zcela přízemní. Nemůžeme totiž zabránit cizím lidem, aby dítěti sdělili svou vlastní verzi našeho problému, aby nevhodnou otázkou, sdělením, nezasáhli nepřipravené dítě v citlivém bodu,“ vysvětluje dětský psycholog Václav Mertin. „Ovšem podobně nemůžeme zabránit ani dítěti, aby neobjevilo nějakou indicii, nezaslechlo větu, slovo, které mezi sebou vedou dospělí. A pak hrozí nebezpečí, že si bude domýšlet, spekulovat, vytvářet vlastní verze. A ty mohou být horší než skutečnost. Tím, že dospělí mluví s dítětem, podporují zároveň i to, aby dítě mluvilo s nimi.“

Všeobecně platí, že pomáhá, když se o vlastních pocitech hovoří. Nemusíte ani dostat radu, stačí jen vyslechnutí, aby se věci zdály jasnější. Proto když mají děti problém, měly by mít důvěru v to, že je rodiče vyslechnou. Témata se pravděpodobně budou týkat jich samotných nebo přátel. Jen ať vyprávějí o tom, co je zajímá. Chtějí vás zaujmout, avšak bez vašich zbytečných „chytrých“ komentářů či snad stočením dialogu někam jinam, jako: „Řekni mi radši, jak bylo ve škole, a nestarej se o ostatní. Ti s námi nebydlí, tak nevím, proč o nich musím tohle poslouchat.“

Pokud máte pocit, že se váš potomek něčím trápí, avšak sám to nepřizná, musíte taktně poukázat na to, že jste připraveni ho vyslechnout – a bez násilí. Co to znamená? Tak jako dítě někdy pokouší vaši trpělivost vynucováním pozornosti, někdy to dělají i rodiče. Prohledávají svým ratolestem pokoje, čtou jejich deníky apod. To je ale hrubý zásah do soukromí! Jste-li si jisti, že vše není tak, jak má být, převezměte nad situací kontrolu a jděte se zeptat, zda si nechce s vámi promluvit. Pokud odpoví, že ne, nenaléhejte, ale jen ho upozorněte, že až bude potřebovat s čímkoliv poradit, ať se na vás obrátí. Dospívající si sám zhodnotí, zda nabídku přijme, a nebude se vámi cítit tlačený. Přece jen ale máme tipy, jak postupovat, aby se dítě lépe otevřelo.

Podle PhDr. Václava Mertina můžeme udělat následující: „Existují dva  způsoby, jak zvýšit pravděpodobnost, že s námi potomek bude otevřeně komunikovat. První je, že od útlého věku vytváříme a posilujeme v dítěti jistotu, že nám může říct všechno a že žádné informace nezneužijeme proti němu. Musí se s námi cítit v bezpečí, musí vědět, že budeme vždy stát při něm, ať se stane, co se stane. Lamentace, výčitky, nadávky a slzy nepatří ke správnému výchovnému repertoáru.

Druhý recept spočívá v tom, že se snažíme porozumět situaci dítěte, bez toho, že by nám všechno řeklo samo. Zejména u menších dětí je to někdy i vhodnější způsob než nutit dítě, aby nám svěřilo, v čem je problém. Často se totiž stává, že samo dítě situaci dobře nerozumí, neuvědomuje si, co se děje, takže pak sdělená verze není příliš použitelná. Představa, že dítě má problém, ví přesně, o co jde, a jen se stydí nebo bojí nám to říct, je v řadě případů velmi naivní."

„Jestliže s námi dítě odmítá mluvit, měli bychom jeho postoj respektovat. Můžeme požádat o pomoc třeba prarodiče, starší sourozence či někoho dalšího blízkého, jestli by s ním nemohl promluvit. Popřípadě obezřetně pohovořit s učitelem nebo s kamarády,“ radí psycholog. „Najednou se může objevit taková konstelace, že dítě začne povídat. Pak musíme všeho nechat a poslouchat, protože druhá příležitost už nastat nemusí. Dítě by se rovněž mělo dozvědět, že mu nemůžeme pomoct, když neznáme problém. A jestliže už náhodou objevíme něco, co má intimní charakter, tak si to musíme nechat pro sebe do doby, než to dítě samo zveřejní. Ani pak bychom neměli dítěti sdělovat, že už jsme to věděli dávno,“ uzavírá doktor Václav Mertin.

Vždy je tedy vhodné zkusit se vžít do situace svého dítěte a teprve potom se pokusit poskytnout radu, než ihned naléhat, aby se otevřelo. Lepší recept na konverzaci s puberťákem nejspíš neexistuje. Nebo ano? Pokud ho znáte, napište nám o něm na info@prozeny.cz!