Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Marná snaha. Tohle ženy nikdy nepochopí!

Foto: THINKSTOCK

Ženám je prý jedno, jestli muž odjede pokořit vysokou horu nebo jen bivakuje v garáži. Pro rodinu je efekt stejný...Foto: THINKSTOCK

Reklama

Nedávno se naše hojná lezecká komunita sešla, aby zavzpomínala na zahynuvšího kamaráda. Promítali jsme obrázky ze skal a hor a obdivovali protagonisty těžkých, zdlouhavých, hladových a mrazivých výstupů.

Článek

Žen tam mnoho nebylo – asi v mnoha domácnostech proběhly obdobné diskuse, jako ta, které jsem byl přítomen při nabírání jednoho horoslužebníka do auta: „Hlavně, že máš čas vzývat nějakýho Láďu z Everestu. Že nám už rok teče do baráku, ti nevadí.“

Jsem asi poslední, od koho by se čekalo, že přispěchá argumentačně ženám na pomoc. Proč by nás měly ženy obdivovat za to, že jsme po týdenním mrznutí „pokořili“ Grandes Jorasses? Z hlediska (ne)prospěšnosti rodině je ženě jedno, jestli odjedeme za půl milionu na expedici na Nanga Parbat nebo jestli tento půl milion hodíme do kanálu a na tři měsíce si lehneme v garáži do spacáku a budeme si tam na benziňáku vařit konzervy.

Všechny ostatní činnosti, třeba stavba domu, se jednou dokončí a finanční a časová krize pomine. Hor a skal je však nekonečně a žena (správně) tuší, že nikdy, ani až mu bude sedmdesát, nebude mít chlapa doma a ten, až bude mít pohromadě pár tisíc, nekoupí ledničku ani nedá spravit střechu, ale pojede (si) po padesáté do Dolomit. Navíc se ani tak moc nebojí, když se někde zřítí – bude totiž za hrdinu a kamarádíčkové ho zapijí a na jeho památku budou promítat fotografie z výstupů, a když vyleze na něco významného, možná se dostane i na cintorín legend a všichni mu budou závidět. Co víc si může přát!?

Neodsuzuji ženy za takový postoj k našemu „hrdinství“. Příliš mnoha ženám se v minulosti z nějaké výpravy nevrátil muž, aby pomohl sklidit úrodu nebo vůbec umožnil rodině dál přežít, takže naše „klukoviny“ nepovažují za hodny obdivu, ale za absolutní zmar. (Jedna musela dokonce prodat náhrdelník po babičce, aby mohla zaplatit převoz manžela v zinkové rakvi.)

Chci se však propracovat k tomu, kde je v takové úvaze chyba. Přece snaha lidí něco dokázat je chvályhodná, nikoli zavrženíhodná. Je to ale prosté. Ze stejného popudu, jako jel Herman Buhl (zahynout) do Himálají, odešel Alexander Flemming do laboratoře a objevil penicilin. Bláznivá snaha mužů stále něco podnikat je hybnou silou pokroku. Sice na jednoho pragmatického Flemminga je tucet dobrodružných Buhlů, nikdo ale nemůže mužům směr jejich průzkumné touhy nařizovat. Navíc je morální přínos objevitelských eposů (Scott…) obrovský – i když v očích žen se jedná o počiny naprosto zbytečné.

Jednomu z mých přátel dělá manželka zle kvůli plánované výpravě na Pamír. Radím mu, ať argumentuje v tom smyslu, že jet musí, jinak by Stevenson nevynalezl lokomotivu. Že musí být jedním z tuctu zbytečných šílenců, kteří připadají na jednoho potenciálního objevitele léku proti rakovině.

Bude to pro něj maturita z demagogie a manipulátorství, doufám však, že ji pod mým vedením složí.

Reklama

Načítám