Článek
V rozhovorech často připouštíte, že vaše nedivadelní herecká kariéra plyne ve vlnách: chvíli jste vidět hodně, chvíli málo. Na jaké vlně plujete právě teď?
„Minulý týden mi zrovna přišla nabídka na jeden televizní seriál, takže uvidím. Ale to je budoucnost. Momentálně nenatáčím nic, ani nic nezkouším. Přitom ale mám denně naplněný program, i když třeba pouze koníčky, ale i ty vyžadují práci. Jsem naplněná a spokojená. Především vnitřně, a to se samozřejmě projevuje i navenek. Herecká práce se rozjede od září, kdy mi několik dalších měsíců naplní hlavně divadlo.“
Které vás možná ze všech složek vaší profese baví nejvíc, ne?
„To se tak nedá říct. Hraju ho nepřetržitě a častěji, to ano. Ale když přijde natáčení, dokážu se stejně nadchnout i pro ně. Ale ráda bych řekla, že ať v divadle nebo ve filmu či v televizi, mě opravdu těší být herečkou. Ráda jsem v postavě. Čím jsem starší a čím víc poznávám sebe samu, tím svobodnější a uvolněnější si připadám s postavami, které hraju. Uvědomuju si, že mi umožňují podívat se na sebe jiným pohledem.“
Váš manžel, veterinář Herčík, napsal knížku Proč je báječné být zvěrolékařem…
„… a já vás hned musím opravit. Tu knížku nenapsal přímo můj muž, nýbrž moje maminka, která s ním podobným způsobem napsala už několik knih na téma zvěrolékařství. Ale vy jste tou otázkou asi mířil jinam, že…“
S manželem Janem Herčíkem v divadleFoto: isifa
Chtěl jsem se zeptat, jaký by byl hlavní argument knihy, kterou byste napsala vy a kterou byste možná nazvala Proč je báječné být herečkou?
„Já se hned vžívám do toho, že už tu knížku píšu, a to nejde jen tak bez rozmyslu. Ani na tu vaši otázku se nedá odpovědět bez hlubšího zamyšlení. Něco na to téma jsem už řekla. Napadá mě ještě jedna věc. Když hraju na jevišti, nacházím se plně v dané přítomnosti. Když pak ale po odehrání dané scény odejdu na chvíli za jeviště, uvědomím si, že vlastně ani nevím, jak ten okamžik na scéně proběhl. Jako bych v té chvíli o sobě nevěděla. Přitom v té krátké chvíli za jevištěm si klidně zase řeším svoje osobní věci. Jako by na jevišti nastával nějaký jiný stav.“
Je pravda, že jste se k herectví dostala přes lásku k cirkusu?
„Určitě pro mě znamenal jeden ze silných vjemů. Vůně jeviště, manéže, zář světel, to pro mě mělo velké kouzlo. Ale pak se přidružily filmy. Máma mě brala hodně do kina, já kolikrát musela v řadě stát, abych viděla mezi rameny lidí přede mnou. A už jako malinká jsem se zajímala, jestli pro ty, co ve filmech hrají, je to práce. Když se pak naskytla možnost začít chodit do dramaťáku, neváhala jsem.“
Potkalo vás požehnání, že jste neměli televizi, takže o to víc jste mohla s rodiči objevovat hodnotnější kulturu…
„Máma nás brávala samozřejmě i do divadel, ale to jsem začala objevovat hlavně až na konzervatoři. Doma se hodně poslouchalo mluvené slovo. A k tomu samozřejmě patřilo i to, že máma nám denně četla. Dokonce nám i načetla pohádky a my jsme si je se sestrou pouštěly.“
Na loňském Prague Fashion Weekendu jí to v modré moc slušeloFoto: isifa
Proč jste neměli televizi? Z finančních důvodů? Nebo snad ze zásady?
„Vlastně ani nevím. Prostě jsme ji neměli. Nepovažovali jsme ji za nutnou. Ani auto jsme neměli. Místo ježdění jsme chodili na procházky a chodily s námi děti i z jiných rodin, kterým to asi doma chybělo.“
A jejich rodiče zatím mohli nerušeně čučet na seriály. Vy jste si ovšem o nich ve škole nemohla povídat. Nepřipadala jste si jako černá ovce?
„Já jsem byla jiná i v jiných věcech, ne jenom v tom, takže mi to ani nepřišlo. A když se zpětně ohlížím, nejenže mi to tehdy nevadilo, ale ani jsem o nic nepřišla. Možná naopak. Hodně jsem poslouchala druhé, o čem si povídají, taky jsem sledovala, jakým způsobem si o tom povídají. Je bavila televize a mě zase bavilo sledovat, jak je to baví. Všichni jsme byli spokojeni.“
A vy jste si tak nevědomky možná odbývala úvod do studia herectví.
„Možná. Spíš do studia lidí.“
Kterému se věnujete opět i dnes. Studujete přece stále ještě psychologii, nebo ne?
„Ano, i když pořád si nemůžu zvyknout, jak nadneseně to zní. To přece může každý. Po prázdninách jdu do druhého ročníku na psychoterapeutické fakultě Pražské vysoké školy psychosociálních studií.“
Voříška s sebou herečka bere, kam jí to jen příležitost dovolí...Foto: isifa
Proč jste začala v poměrně pokročilém věku studovat? Z pocitu nedovzdělanosti konzervatoristky? Z jiné vnitřní potřeby?
„Protože mě to baví. Protože mě zajímá duše. Protože jsem ráda s lidmi, kteří mají podobné zájmy. Dnes už to můžu říkat jen takhle a je to pravda. Úplně na začátku se k tomu družila ještě situace, která nejspíš potkává nejednoho člověka: vnitřně jsem zemřela. Sáhla jsem si psychicky na dno. Odborníci, se kterými jsem se tehdy setkala, ve mně, když už bylo po všem, vzbudili tenhle zájem. Určitě jsem se do toho nepustila kvůli titulu. Dělám to jen a jen pro sebe, což je beztak nejvíc.“
Taky jógu jste začala dělat. Ta asi s duší taky trochu souvisí. I když jsem viděl fotky, a to vypadalo spíš jako aerobik než jogínská meditace.
„Mně je bližší silová podoba jógy než meditativní. Nebo ještě jinak: nemám ráda línou jógu. Začala jsem s ní ale z toho důvodu, o kterém mluvíte: dobrat se zklidněním, třeba meditací, až k duši. Postupně jsem ale zjistila, že to hlavní, co mi jóga dala, bylo nové tělo, nové možnosti, jak s ním pracovat. S vnitřkem jsem se naučila zacházet jinými způsoby, bez jógy.“
Změnil se dnes váš pohled na cirkus? Třeba s tím, že dnes máte doma zvěrolékaře, jeho profese je vám hodně blízká, nemluvě o lásce ke zvířatům. Nepřijde vám dnes cirkus jako ponižování zvířat?
„Zvířata dnes ponižuje kdekdo, včetně páníčků a paniček. Nerada vynáším ukvapené radikální soudy. Musela bych u takové situace být. Možná, kdybych viděla některá cirkusová zázemí, rvalo by mi to srdce. Z druhé strany ale musím připustit, že by těm zvířatům mohlo být jinde hůř. Třeba je v cirkusu milují a ona jsou tam šťastná. A jsou vděčná i za drezůru, protože zvířata ji možná neberou jako ponížení, nýbrž jako zábavu.“
Překvapujete mě. Čekal jsem plamenný odsudek. Cítíte v sobě přesto aspoň trochu aktivistku? Uměla byste se pro něco zapálit a přesvědčená o správnosti dané věci za ni bojovat?
„Zatím, když o tom tak přemýšlím, k tomu ještě nedošlo. Ale možná něco takového teprve přijde. Bezesporu mám své názory, často i vyhraněné, ale neukvapuju se. Snad částečně i proto, že znám některé zapálené, pro něco odhodlané lidi, ale právě proto, že je znám dobře, vím, že uvnitř jsou jiní, než jak se prezentují navenek. Kážou vodu, pijí víno. Nebo i ve vlastním životě hrají role. I toho bych se chtěla vyvarovat.“
Na křtu knihy svého manžela, respektive manžela a maminky Zvěrolékař v akciFoto: isifa
Nedám na znamení, vím, že ani vy ne, ale skoro jako byste byla narozená ve znamení Vah. Což nejste. Ale připadáte mi váhavá. Nebo rozvážná? Váháte a rozvažujete i založení rodiny, tedy dítě?
„Důvody, proč se tak zatím nestalo, zná asi jen Bůh. Ale nestalo se. Tak jako jsem si většinu věcí v životě neplánovala a ony třeba přišly, tak jsem neplánovala ani dítě.“
Které zatím nepřišlo. A čtyřicítka…
„Vím! Jak se vyjádřil jeden můj kamarád: čtyřicítka mi líže… asi víte co. Sedíte na tom. Já taky. Vím ale rovněž, že mít dítě vyžaduje značnou vnitřní sílu a taky odvahu, bez ohledu na to, že přivést na svět nový život je vlastně přirozený pud.“
A vy ho pociťujete? Je ve vás?
„Myslím, že ve mně je. Přesto ale nevím, jestli dojde k jeho naplnění.“
Prý byste přitom byla dobrá máma, jak jste se sama kdesi ohodnotila…
„Děti mě mají rády, to ano.“
Vidíte. Proč tedy připravujete vlastní děti o tak dobrou mámu?
„Pro slepičí kvoč. Myslím, že jsem vám na to téma řekla všechno, co jsem chtěla. Dál už jen bez diktafonu. Berete?“
Neberu. I bez diktafonu je to jen vaše soukromá věc a nikomu jinému do toho nic není.
