Když mé dítě chodí za školu...

V první řadě se jedná o signál, který ukazuje na to, že něco není v pořádku. Chyba může, ale nemusí být v osobnosti dítěte. Takže je na místě se zamyslet nad celou řadou otázek.

Na vině totiž může být sám učitel, atmosféra ve třídě, někdy i šikana. Nebo rodinné prostředí. Podle výzkumů se chronickými záškoláky stávají velmi často děti, které se nějak liší, nejsou přijímány kolektivem nebo učitelem. U mladších dětí někdy také může jít o nerozpoznané poruchy typu dyslexie nebo dysgrafie, i když v současnosti se naštěstí o těchto poruchách ví mnohem víc než v minulosti, a učitelé by měli být schopni je rozpoznat. „V prebubertě a pubertě se obecné důvody záškoláctví nakupují, mohou se vyhrotit nebo vznikat nové. Souvisí to s mnoha faktory: je to přechod na jinou školu a nové prostředí, které nemusí dítěti vyhovovat, odlišné složení spolužáků, velké nároky nebo naopak zklamání z toho, že nový typ školy nesplňuje původní očekávání," konstatuje pedagog a psycholog Jindřich Vávra.

Výsledky mnohých dřívějších sociologických výzkumů poukázaly na zajímavou skutečnost: mezi žáky, jak s dobrými, tak špatnými výsledky, je zhruba stejné procento výjimečně inteligentních i dětí s nízkým IQ. Něco podobného platí rovněž u záškoláctví. Podstatnou příčinou je totiž strach nebo nechuť do školy chodit. A to se potenciálně může týkat všech, kdo se nějak vymykají.

„U dětí, které se ve škole setkávají s neúspěchem, je snadněji pochopitelné, že se jí začnou snažit vyhýbat. Ale často se výuce začnou vyhýbat i ty, které naopak vynikají snaživostí, úspěchem. Zejména pokud na to učitel upozorňuje, a v důsledku se tak podílí na vyčlenění dotyčného z celkové atmosféry třídy," vysvětluje možné okolnosti záškoláctví psycholog Jindřich Vávra. Jak dodává, vždy to vede k pocitu osamění, nechuti ke škole. Podstatný ale nemusí být jen pocit vyčlenění. „Některé děti, které nejsou schopny - nebo jen mají pocit, že nejsou schopny - plnit požadavky okolí, se začnou snažit se jim vyhnout. Ale v případě těch nadprůměrných může jít o to, že se prostě nudí. Škole se vyhýbají ne proto, že by neobstály, ani proto, že nezapadly do kolektivu, ale proto, že se nudí. Mají pocit, že jim škola nic nedává, je to ztracený čas," uvádí Jindřich Vávra.

Nedostatek smyslu pro povinnost může logicky pocházet z toho, že ani rodiče zjevně neberou své závazky příliš vážně, nebo jsou vůči dětem příliš benevolentní - ať už v důsledku přehnaně liberální výchovy, nebo z nedostatku zájmu o vlastní dítě. „Nedostatek zájmu nemusí v této souvislosti znamenat, že na své dítě takzvaně kašlou. Může to být nedostatek času, kdy zkrátka nestíhají sledovat jeho problémy, což často tento typ rodičů kompenzuje přílišnou benevolencí. Děti si pak zvyknou, že jim všechno projde," upozorňuje PHDr. Vávra.

„Někdy se ale nemusí jednat ani o lhostejnost nebo zaneprázdněnost. Pro dítě jsou příčinou k záškoláctví i nadměrné nároky rodičů. Syn nebo dcera se pak stydí za selhání a začnou utíkat před situacemi, kdy jim selhání hrozí," konstatuje podle svých zkušeností psycholožka Alena Přibylová. V těchto případech je podle ní třeba rozpoznat, kdy dítě selhává kvůli lenosti nebo tendenci se vyhýbat nepříjemným situacím, a kdy je naopak na místě se zamyslet, zda váš potomek nemá problémy dostát vašim přemrštěným požadavkům.

Pouhé sankce, vyhrožování ani morální ponaučování u „chronických záškoláků", nebývají tím nejlepším lékem, pokud nenaleznete příčinu. O variantě, že chyba může být i ve vás, jsme mluvili. „Zároveň je zapotřebí zjistit, zda se váš potomek neocitl mezi vrstevníky, mezi které nezapadl, kde nemá kamarády. Sociální kontakty jsou pro děti v pubertě obzvlášť důležité, upozorňuje Alena Přibylová.

Jak rovněž vyplývá z předchozích pasáží, měli byste zjistit, zda vaše dítě netrpí přílišným očekáváním z vaší strany, jestli se neocitlo v situaci, že školu vzhledem ke svému založení nezvládá, nebo naopak ho nudí, nebaví. „Někdy je řešením motivovat ho k tomu, aby samo změnilo svůj nadřazený přístup ke spolužákům, protože příčina vyčlenění z kolektivu může být v něm samém. Častěji je ale naopak nejlepším postupem dodávat mu sebevědomí a snažit se mu pomoci zvládat nepříznivé sociální situace," konstatuje Alena Přibylová.

„Nejvíce se nabízí změna školy, ale jen v některých případech je to správné řešení. Pokud se jedná o neschopnost začlenit se do jakéhokoli kolektivu nebo nepříznivě vnímané odchylky od běžného chování vrstevníků, byl by to jen odklad problému. Každopádně musíte být dítěti oporou, ale zároveň ho učit, že je v jeho zájmu naučit se vycházet se svým okolím," dodává.

Někdy může opakované záškoláctví začít kvůli obavám z jednoho předmětu, jednomu učiteli. „I žák, který obecně prospívá, může narazit na předmět, který ho z různých důvodů nebaví, nejde mu, a začne z něj mít strach. Se vší úctou ke kantorské profesi se také stává, že učitel začne žáka, který má problémy nebo se nějak odlišuje, stresovat," líčí pedagogická poradkyně Iveta Mojžíšová. „Chodit za školu kvůli jednomu předmětu nebo jednomu kantorovi ale logicky způsobí strach z průšvihu a řetězově další vyhýbání se škole. Východiskem je domluva - pokud není možná s dotyčným učitelem, tak s ředitelem. Každopádně je to situace, kdy by dítě mělo mít vaši oporu, pochopení," radí Mojžíšová. Vychází z toho, že dospívající nejsou zcela schopni potlačit emocionální stránku věci a racionálně zvážit jádro problému.