Hlavní obsah

Kopie, nebo opak: Vybíráme si muže podobného otci?

Foto: WAYHOME studio, Shutterstock.com

Stejný smysl pro humor, stejné pochlebování ženám, stejná výbušná povaha. Na svých partnerech často pozorujeme rysy podobné těm, které má náš rodič. Je to náhoda, anebo si cíleně vybíráme protějšek, který je kopií táty?

Článek

Musím se přiznat, že nějakou dobu mě trochu děsil fakt, že bych si měla najít stejného muže jako je můj táta. Znamenalo by to, že v naší domácnosti bych musela držet vrtačku v ruce já a veškeré kutilské práce by padly na má ženská bedra. Na druhou stranu bych ale získala oddaného partnera, který by se pro rodinu rozkrájel. Jak tohle dopadne...

Není pravda, že na vzhledu nezáleží. Partnera si vybíráme nejen podle povahy, ale i podle vzhledu. V roce 2003 provedla Americká psychologická asociace několik výzkumů, podle kterých ženy přitahují takoví muži, kteří mají stejnou barvu očí a vlasů jako jejich otcové. Příroda má totiž pocit, že tahle genetická kombinace už jednou zafungovala, takže to musí vyjít i napodruhé.

Ideální šablona

Zároveň na nás funguje i tzv. „sexuální imprinting“ neboli „vtiskování“. Během sexuálního dospívání  přebíráme vzory, které v té době vidíme u svých rodičů. Tuhle šablonu si zkopírujeme do mozku a pak už se jen snažíme najít ideál, který by do ní zapadl. S touto teorií přišel Sigmund Freud, ale nebyla dodnes ani pořádně dokázána, ani vyvrácena.

Nicméně jiná teorie tu Freudovu ještě rozšiřuje a tvrdí, že nás ovlivňuje celé naše dětství a dospívání. „Tíhneme prostě k tomu, co známe. Je to pro nás základní instinkt, který dává našemu životu smysl. Nazýváme to syndrom ,návratu domů´. Tento instinkt ale pro nás může být i zničující,“ vysvětluje psychoterapeutka Šárka Vávrová v Deníku koučky. Nebereme totiž moc ohled na to, zda to jsou vzpomínky pozitivní, anebo negativní.

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Jestliže máme v dětství s otcem dobrý vztah, je větší pravděpodobnost, že si najdeme partnera, se kterým si budeme rozumět

Táta do (ne)pohody, partner pro život

Když jsme malé, automaticky si domov spojíme s bezpečím, na základě čehož si pak do budoucna vytvoříme asociaci s domovem spojenou. Ovšem pokud jsme v dětství zažívaly něco nepěkného, automaticky si jako asociaci přiřadíme třeba strach. A od toho se může odvíjet i to, jakého si najdeme partnera.

V případě, kdy jsme s tátou prožívaly hezké dětství, kdy nám pomáhal dotvářet osobnost, podporoval nás v našich koníčcích a nejrůznějších umech, je větší pravděpodobnost, že z nás vyrostou sebevědomé ženy, které si k sobě budou hledat rovnocenného partnera. Ten v podstatě pokračuje v tom, co začal ženin otec – tedy podporuje ji, dává jí lásku a pečuje o ni. Pokud v rodině funguje náhradní otec, může si hledat vzory právě v něm.

„Pokud vám ale rodiče nedávali dostatek lásky, přitahujete neustále partnery, od kterých se vám také nedostane takové pozornosti a nutí vás to o ni usilovat. V případě, že se na jednoho z rodičů zlobíte, můžete zase přitahovat partnera, který vám dává najevo city, ale vy o ně nestojíte,“ popisuje Šárka Vávrová další varianty.

Foto: Monkey Business Images, Shutterstock.com

Jestli se nám v dětství líbilo tátovo chování vůči mámě, budeme si hledat muže, který se tak chová k nám

Můžeme to změnit

Tyto vzorce ještě nemusí nutně znamenat, že nemáme na výběr, vždycky je to nakonec na nás. Pokud jsme neměly milující rodiče, nemusí to nutně znamenat, že se něhy nedočkáme ani v partnerských vztazích. Podle koučky je totiž velice důležité uvědomit si, proč si vybíráme takové partnery, tedy že v nich hledáme svého otce.

Pokud pochopíme, proč si neustále hledáme nevhodné partnery, z toho začarovaného kruhu se dostaneme. Funguje to vlastně stejně jako odstrašující příklad. Jen člověk musí sledovat ty „červené vlajky“, které na muži vlají pro výstrahu. Takže i já jsem si nakonec místo lehce nepraktického muže (promiň tati, ale je to tak) našla takového, jehož nářadí teď zabírá půlku bytu.

Pozorovali jste někdy na svém protějšku podobnost s jedním s rodičů?

ynezorPumanzeSaNyknalC