Křečkování: Jak rozeznat bordeláře od patologického shromažďovače věcí?

Původní anglický název zní „hoarding disorder“. Do češtiny se může volně přeložit jako porucha hromadění, hamounění, syslení nebo křečkování. Vyznačuje se chorobným shromažďováním nepotřebných a bezcenných věcí a zarputilou neochotou až neschopností se jich vzdát. To i přesto, že jejich využití je nulové a jejich množství dotyčnému brání v užívání vlastních obytných prostor.

Podle Kliniky adiktologie 1. LF a VFN Univerzity Karlovy v Praze se toto chování vyskytuje přibližně u 2–5 % dospělých jedinců. Mírnější formy křečkování však byly zjištěny až u třetiny dospělé populace.

Postihuje zejména starší osoby, žijící osaměle, obvykle v značné zdravotní i hygienické zanedbanosti. „Tyto osoby hromadí vše, obaly, odpadky, zbytky potravin, a to zcela bez ladu a skladu, takže se často jejich obydlím nedá ani projít,“ říká psychiatr MUDr. Ivo Klár z Polikliniky Zelený pruh. Výjimkou není ani hromadění domácích zvířat, o které se však dotyční nezvládají starat, tudíž dochází k jejich týrání až k následnému uhynutí.

Léčba takových jedinců je velmi složitá, protože si svou nemoc ve většině případů neuvědomují. „Ke svému stavu a situaci jsou zcela nekritičtí, odmítají pomoc, brání se intervenci a vyklizení věcí, a pokud jsou násilně internováni a příbytek je vyklizen, po návratu nebo přesídlení do jiného bytu se stejné chování opakuje,“ vysvětluje psychiatr.

Označení Diogenův syndrom, které pro tento typ chování zavedli angličtí lékaři v roce 1975, je však trochu paradoxní. „Starořecký filosof Diogenes propagoval spíše prostotu, odmítání zbytečných věcí a přepychu a rozhodně nehromadil zbytečné věci,“ podotýká Ivo Klár.

Křečkování nemusí být nutně samostatné psychiatrické onemocnění. Může se řadit i mezi příznaky jiné duševní choroby. Za těchto okolností nejsou patologickými hromadiči jen starší lidé. Právě naopak. Tyto sklony se objevují spíše u mladších jedinců, někdy i krátce po pubertě.

„Chorobné hromadění souvisí zejména s dvěma skupinami duševních poruch. Vyskytují se u poruch s anakastickými, to znamená nutkavými a obsedantními vtíravými rysy, případně u osob s perfekcionistickými sklony, u nichž se rozvíjí nejčastěji z obavy, aby nevyhodily nebo neztratily něco důležitého,“ vysvětluje psychiatr Ivo Klár.

Určit hranici mezi chováním „ještě normálním“ a patologickým nemusí být úplně jednoduché. Rozpoznat Diogenův syndrom problém není. Rozhodně se jedná o patologický stav, který postižený bez zásahu okolí a lékařské pomoci nevyřeší. Mnohdy je nutné i jeho trvalé umístění v zařízení sociální péče.

Obtížnější je ale rozlišení zejména kompulzivního hromadění od sběratelství. Kompulzivní hromadiči totiž nesyslí zcela bezmyšlenkovitě jako předchozí skupina, ale drží se alespoň nějakého klíče. Střádají například tiskoviny, dopisy nebo kuchařské recepty.

„Shromažďují ale v podstatě bezcenné věci a ukládají je bez výběru na hromady či do skříní. Naproti tomu sběratelé sbírají zcela konkrétní předměty určitého druhu, většinou nějak cenné a snaží se kompletovat své sbírky,“ přibližuje Ivo Klár.

U kompulzivního hromadění není nutný tak razantní lékařský zásah. Nemocný užívá doporučenou farmakologii a dostavuje se na kognitivně-behaviorální terapii, jež se zaměřuje na motivaci, organizování a odstranění zmatku.

Co vy na to?