Hlavní obsah

Uštvaná matka: Tohle kdyby viděla sociálka!

Foto: Petr Makovička

Také máte doma zvěřinec?

Věřili byste tomu, že může jenom vlivem zimy značně narůst riziko, že vám sociálka odebere děti, i když s nimi nežijete na ulici? Já už na to přišla. A dávejte pozor, jak to vypadá!

Článek

Letošní zima v našem kraji bohužel nenabízí moc možností, jak se s dětmi venku vyblbnout, jak je zabavit nebo utahat. Buďto mrzne, až praští, nebo prší. Spotřeba pastelek, papíru, lepidla a izolepy u nás doma se pomalu blíží poměrům v menší mateřské škole. A jak to tak většinou bývá, v období nepříznivého počasí se děti doma nudí a vymýšlejí různé hry.

Můj syn zbožňuje dinosaury. Kreslí mi dinosauří DNA, dává mi přednášky o době ledové a vyhynutí nejstarších živočichů naší planety. Umí jich spoustu vyjmenovat a perfektně napodobovat. Ty zvuky, které ze sebe občas vydává, rozhodně nejsou lidského původu. Věřte mi, že to bylo roztomilé tak maximálně dva dny. Déle se to poslouchat nedalo.

Poradila jsem mu tedy, že by mohl napodobovat zvířátka, která na naší planetě najdeme v dnešní době. Zalíbil se mu pes. Pes se zalíbil i číslu jedna. Oba tedy klesli na všechny čtyři, plazili se po bytě a pořád štěkali. Číslo jedna zašlo tak daleko, že vyžadovalo povely. Klasické sedni, lehni, k noze se naučilo poměrně rychle. Jen povel „místečko“ se mu moc nezamlouval. Ale jsem ráda, že nechtělo obojek. Číslo dvě to ovšem přestalo brzy bavit, a tak naočkovalo číslo jedna, aby dělalo kočku. Pes totiž prý honí kočku a kočka honí myši a byla by to údajně větší sranda.

Číslo jedna samozřejmě udělá všechno, k čemu ho navede starší bráška, a tak si začalo hrát na kočičku. Domem se tedy krom štěkání začalo rozléhat i mňoukání. O něco později i řev. To když pes honil kočku. K dokonalosti už dětem chyběla jen myšička. Hra je začala bavit nejvíc v momentě, když jsem zavolala „myšička, hledej“ a ukázala prstem například pod stůl. Číslo jedna se jako kočka po všech čtyřech vrhla pod stůl za myšičkou. Číslo dvě jako pes se vrhlo za kočičkou a volalo: „Sežer ji, sežer ji!“ Číslo jedna zvedlo k ústům prázdné ruce s údajnou myšičkou uvnitř a dělalo, že kousá, olizovalo se, mlaskalo a komentovalo svůj úlovek slovy: „Ta je dobuá, ta je dobuá.“ Číslo dvě se tomu neskutečně řehtalo.

Druhý den jsme nešli na procházku, ale šli jsme se jednoduše vyvenčit. Díky bohu děti nechtěly chodit po lese po čtyřech ani napodobovat psa či kočku. Číslo dvě šlo ovšem jako divoké prase. Číslo jedna šlo jako srnečka, snažící se narvat hlavu do krmelce.

Už se opravdu těším, až nás opustí tahle sychravá zima, deštivé počasí a mrazivé dny. Doufám, že to bude brzy, protože pokud by nás teď navštívila sociální pracovnice a viděla mou dceru honit se po čtyřech a žvýkat pod stolem neviditelnou myš (ještě k tomu na můj popud), asi by mi sebrala nejen děti, ale i všechny fotky, na kterých je mám.

A co vy? Jak zvládáte tyto dny s malými dětmi?

ynezorPumanzeSaNyknalC