Článek
Zdravím vás všechny a zároveň bych vás chtěla poprosit o radu či názor. Je mi sedmnáct, a ačkoli se vám to může zdát málo, nepřestávejte, prosím, číst. Nerada bych uveřejňovala své jméno, říkejte mi „Slečna A".
Musím přiznat, že jsem neměla šťastné dětství. Svého otce jsem nikdy nepoznala a ani poznat nechci. Nějakou dobu jsme vždy žily s maminkou samy a také s jejími různými partnery.
Protože se stalo pár tragických událostí, dnes žiji se svými prarodiči. Dědeček si na mě dosti potrpí a oba do mě vkládají důvěru. Nevyšlo jim to s maminkou, tak doufají, že já je nezklamu. A v tom je právě ten problém. Poučila jsem se ze vztahů své maminky, která kdy mohla, tak šlápla vedle, a teď se snažím být opatrná. Nedokáži se jen tak bezhlavě zamilovat jako většina puberťaček a kolikrát přemýšlím, jestli je to ten vhodný partner. Vhodný, vhodný. Ale pro koho?
Pro mne, nebo pro mého dědečka? Je to přesně půl roku, co jsem se dala dohromady se svým současným přítelem (bydlícím na bytě). Byl něčím zvláštní a dobýval mě tak dlouho, až se mu to nakonec podařilo. Moje babička ho milovala, ale dědeček se názoru zdržoval. Jak jsem ale časem zjistila, ani on nebyl dokonalý. Ať už se jednalo o hazard či názory na „hulení" marihuany. Všechno jsme ale spolu dobře zvládli a dnes s tím již nejsou žádné problémy.
Pomoc na zahradě by se mi hodilaFoto: Thinkstock
Problém nastal až tehdy, když jsem po něm chtěla pomoc. Bydlíme v rodinném domku a tady se zkrátka a dobře musí neustále něco dělat, aby nám nespadl na hlavu. Dědečkovi ubývá sil, je stále častěji nemocný a já všechno sama nezvládám. Když jsme se tedy poprvé domluvili na sekání trávy, abych já se mohla věnovat jiným věcem, řekl mi, že nemá vhodné oblečení. Pochopila jsem to. Večer jsme si volali a slíbil, že přijde v neděli. Měla jsem opravdu radost. Ale co se z toho nevyklubalo...
„V neděli se nepracuje," řekl mi a později dodal, že jde dnes hrát squash a že jsem o tom moc dobře věděla. (Věděla jsem jen, že mu nějaký kamarád psal, ale na datu se nedohodli.) Následoval tedy čtvrtek, den volna. To sice přijel, ale s novinkou, že ho bolí v krku, což ostatně mne také. Navrhla jsem, že to zvládneme spolu, že jde jen o kousek. Ale když jsem viděla ty jeho obličeje a neochotu, raději jsem to hned zabalila. Přestože ho bolelo v krku, další den sekal zahradu své babičce a další dny hrál s kamarády florbal.
Samozřejmě, že mě to trápilo, ale pořád jsem doufala, že se mi nabídne sám, že se nebudu muset připomínat. Bohužel mě to jen utvrdilo v tom, že člověk z bytu je zkrátka jen člověk z bytu a na vesnici se nehodí. Postupem času začala přesně ta vlna, které jsem se obávala. Padaly na mě dotazy a názory mé babičky o lenosti mého přítele a komentáře o ochotě bývalého přítele (to mi bylo teprve 15 a natolik vázat jako on jsem se nechtěla). Začalo to nabírat obrátky a přecházelo v rozhovory typu: „Kdy mi domů přivedeš synka, který mi tu bude pomáhat." Nezvládá to tady a já to chápu, ale je tu jedno velké ALE.
To nejcennější, co holka má, jsem si nechávala pro toho, koho budu doopravdy milovat. A tady jsem to také tak cítila. A taky jsem chtěla vyplnit to, co mi moje babička říkávala: „Jak už jednomu dáš, tak si ho vezmi, protože ten druhý by ti to vyčítal." A já teď vážně nevím, co mám dělat. Možná proto vám píšu a prosím o radu. O radu, pro co se mám rozhodnout. Pro lásku? Bude to mít to budoucna vůbec cenu? Nebo mám vyhovět snad svým prarodičům? Budu ráda za každičký váš názor. Prozatím se s vámi loučím.
