Máma a dcera - spiklenci proti tátovi

I když matky mívají nezřídka s dcerami vztahy problematické, leckdy se podaří, že se z nich stanou kamarádky a důvěrnice. A mužský přístup, jeho snahy o disciplínu, nálady a požadavky berou společně s nadhledem. Někdy shovívavě, jindy s neskrývanou ironií, občas se mu otevřeně postaví nebo si ho škodolibě ,,vychutnávají". Ať tak, či onak, mužská ješitnost a potřeba zachovat si autoritu tím rozhodně trpí.

Vojta svou dceru bezmezně zbožňuje, chlubí se jí před kamarády a známými, věnuje se jí a všemožně se snaží rozvíjet její intelekt. Zároveň si neodepřel přísnost, která podle jeho představ dceři nemůže uškodit. Časem se ale se zlou potázal. S nastupující pubertou začala ,,malá" Aňa tatínkovu péči bojkotovat. Zejména muzea a výstavy (tatínek chtěl mít doma umělkyni - výtvarnici) Anička radikálně odmítla. Při společných přípravách do školy (Vojta vycházel z toho, že škola neposkytuje dostatečný rozhled a znalosti) nejdřív plakala. Pak nasadila ostřejší přístup: Přestala jeho byť dobře míněné snahy a nátlaky brát vážně. A co může chlapa víc rozčílit? Snad jen to, že se navíc na její stranu postaví i matka.

,,Jsou z nich nejlepší kámošky, Martina se Anny ve všem zastává, povolí jí všechno, co já zakážu. Štve mě, že Aňa nemá žádný pocit povinnosti a odpovědnosti, protože jí všechno projde. Už jsem rezignoval, kdykoli se pokusím nějak zasáhnout, tak jsou z toho scény. Martina mi pak vyčítá, že doma dělám dusno," postěžoval si Vojta. Přesto když používá pojem ,,moje holky", čiší z něj pýcha a láska, nicméně nezastírá zklamání, že jeho výchovné úsilí selhalo a ,,holky" ho neberou patřičně vážně.

Poradenský psycholog Martin Weissman míní, že většina mužů má ze spřízněnosti manželky a dcery spíše radost. ,,Vždycky je to pro rodinnou atmosféru lepší, než když se puberťačka chová k oběma rodičům nasupeně a odmítavě. Nesmí to ale přesáhnout určitou hranici, kdy se cítí odstrčený nebo trpí ztrátou autority. Komunikace by se měla nést v duchu láskyplně shovívavého humoru, nikoli jako ohrožení mužova postavení v rodině. Což je například, když manželka s dcerou za zády obcházejí tátova přání a požadavky ve věcech, které on považuje za zásadní," vysvětluje doktor Weissman.

Hlavní podle něj je, aby matka vysloveně neshazovala jeho autoritu, aby vedle kamarádského vztahu s dcerou bylo zjevné, že s otcem zároveň fungují jako sehraná dvojice. ,,Je to důležité jak pro samotnou výchovu dítěte, tak pro jeho schopnost vytvářet v budoucnu rovnocenné partnerské vztahy. Nemluvě o riziku, že by se muž do značné míry přestal cítit plnoprávným členem rodinného společenství, respektovaným partnerem a otcem. To v něm může vyvolat pocit selhání nebo ponížení, což dalšímu soužití nijak neprospívá," konstatuje psycholog.

Psycholožka Marta Franclová se svým kolegou jednoznačně souhlasí. Podle ní je souzněnost matky a dcery velmi pozitivní. Pokud ovšem nepřekročí mez, kdy dívka začne přespříliš spoléhat na to, že jí máma všechno dovolí a navíc za ni ,,vyžehlí" všechny průšvihy, odpustí jí, když neplní své povinnosti. ,,Pak už to můžeme nazvat ,opičí láskou´, která dítěti spíše škodí. Cílem rodičovské výchovy by mělo být fungovat jako opora a poskytovat maximum porozumění, ale také vést potomka k odpovědnosti za sebe a své chování. Být kamarádka ještě neznamená vzdát se rodičovské role, která předpokládá jistou autoritu," dodává psycholožka.

Uvádí příklad rodiny, kdy matka dvou dospívajících dětí nakonec tak podlehla potřebě jim ve všem vyhovět, že čím dál víc problémů před manželem tajila. Nakonec to vedlo k tomu, že nejstarší dcera se dostala do vážných potíží a postupně celá situace na dlouhou dobu poškodila i vztahy mezi oběma partnery.

Plyne z toho jednoznačný závěr: přátelství s dcerou je k nezaplacení, ale ne na úkor vztahů s otcem a manželem.